Když divadélko naše prozatímné
s tím útulným svým dechem domácím
se vzkřísí v paměti mé veteránské,
zjev dvojí spolným kouzlem prozáří mne,
a představy té nikdy neztrácím,
v níž splynuly mně v shodě dokonalé
vzruch bohatýrský Panny Orléanské
a dívčí něha Otylie Malé.
Byl první její vstup to na jeviště,
jenž uměn českých skromné svatyni
hned odhalil v ní skvělou rekyni
i zjevil prorocky, čím bude příště
ta krásná hrdinka, jež nejen hrála
žár lásky k vlasti, ale nadšením
té lásky v živém, vlastním srdci plála,
svou duši vyslovujíc uměním.
Tak z máje mladosti až v podzim zralý,
i za hrob, ona zůstala vždy z těch,
kdož dílo genia své vlasti vzdali
a jejichž jméno srostlo s jménem Čech.
Jak úchvatné, jak lepé heroiny
nám vykouzlila velká tragédka!
Sapfo i Vojnarka i Markétka –
ba nesčetny jsou v upomínce naší
ty barvité, ty přenádherné stíny!
Však vroucností svou nad všecky nám dražší
jest Orléanská za vlast bojovnice,
ta holubice srdcem, činem lvice!
Krok Malé vnesl velkost v českou scénu
a na svůj kothurn zvedl českou Melpomenu.
Dnes, po letech, když dávno jí tu není,
jsem vzpomněla si v tichém zamyšlení,
jak ve snu kdyby se mi zazdálo,
co v pravdě rekyni se událo.
Kdys v dějství pátém, Orléanská Panna
když za řetězy na kůl přikovaná
chce ztrhnout vazbu svou, chce utéci;
hle, uvázla v těch krutých okamžicích
jí pouta na šermířských rukavicích,
že nemohla z nich ruce vyvléci.
V té nesnázi ves důvtip sebrala,
své vůle sílu všecku napiala
a rázem těžký kůl i se řetězy,
ač v poutech, jako athlet vyrvala
z těch prken, která znamenají svět!
I prchla s kořistí tou před vítězi
k svým, s nimiž do boje se vrhla zpět.
A v paměť se mi vrací vždy a vždycky
ten divadelní příběh symbolický.
Hoj! Tak se roznítit! Tak odhodlaně
svou otročinu chopit v pevné dlaně
a na ráz vytrhnout ji z půdy naší –
v sled české naší Orléanské Panně!
Kůl, který hůř než katův špalek strašil,
nám v půdu vražen, krví zalit, rašil
a hnal své kořeny, svůj rodokmen:
ten vyrvat s řetězy a s pouty ven
a vrahům do hlav bít jím jako kyjem –
tak již se stalo. Národ ve svých synech
své reky našel, zmužněl v jejich činech –
a proto svobodni jsme, proto žijem!