Ten zlopověstný lovec žen a panen,
ten svůdný prostopášník, Don Juan,
jenž kdo ví od kolika již Donn Anen
buď dostal košem, buď byl milován
dřív před operou již, pak v opeře,
kde nedbaje Ottavia, soupeře,
i na dcerušku pana guvernéra
se odvážil a spor svůj s jejím otcem
hned rozřešil jen kordu svého bodcem –
dle mravu španělského caballera:
ten bohaprázdný kdyžtě větroplach
pak hodoval, tu guvernér co zjev –
týž, jak stál mramorový na pomníku –
se vážným krokem blížil k hodovníku
a hrozebným děl hlasem: „Tys můj vrah,
já za svou dceru, za svou čest i krev
mstu na tebe zvu s nadpozemských výší!“
A posměšně mu rouhač podal číši,
však otřáslo se zdivo při tom smíchu
i pohřbilo jej ve troskách i v hříchu.
Ten výjev kdys mou duší zalomcoval,
a po letech mi sen jej opakoval.
Však hudby zvuky tragické i pádné
v snu neduněly v kletbu vraždě žádné
ni v pathos ubitému guvernéru.
Jen k sochaři se do atelieru
host vplížil, zjev, – ne onen operní,
však obr údů dlouhých, nápadných
a ve svém gestu k víře nesnadných;
tak trčel bílý do tmy večerní,
an stanul vprostřed plastik záhadných,
sám záhadnější všech; a s hrozným žasem
zřel mistr sochař s mystickým naň třasem,
když obr zádumčivě tichým basem
si povzdychnuv, jak z dusné hloubky řečnil:
„Ač nejsi vrahem, horší jsi než vrah;
ty nezabils mě, běda! tys mě zvěčnil!
Ó kéž bych mohl rozpadnout se v prach!
Zde stojím před tebou, ty bídníku,
jak, zděšen utekl jsem s pomníku,
kam tys, ó zlosyne, mě postavil
a památku mou na vždy zohavil
tak zle, až nad obětí nevinnou
hnul soucit kamenem a litinou!
Proč mne – mne počestného nebožtíka,
mne, jak se říkávalo, výtečníka,
proč raděj neproklála mne tvá dýka?
Vždyť hanbou chce se rdít můj kámen bílý,
když každý smíšek vtipem po mně střílí
a lidé o tom, co že jsem, se mýlí!
Náš lid mne krásně ve cti pohrobil,
však tys mě po smrti tak zhanobil,
tak tvrdě, věkovitě, na jisto!
Já, nyní stvůra tvá, ty Mefisto,
já proklínám tě, ultrakubisto!“
Tu sochař, rozdrážděn až k zuřivosti,
co hněv mu vnukl, hned ex tempore
to vztekle vmetl ve tvář svému hosti,
an zařičel naň: „Mlč! Ty netvore!“
I chopiv kladivo již ve svou pěst,
v tu sochu, v oživlý svůj výtvor třískal,
a každý drobek, jak jej rázem střásal,
tak šustil, jak by zvonil, jak by jásal;
jen ničitel, msty lačen, okem blýskal –
až uvážil, čí soud byl a čí trest.
Kol v koutech plastiky se chvěly maně,
snad ze strachu, zda dojde také na ně.