Od moravské strany šíře lukami
Rozložil se tábor mezi horami,
A v něm Prokop Velký se svými oděnci
Čeká jisté zprávy o milém sestřenci.
Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,
Pan Sezima zrádně v lese zaskočil;
Lid branný rozprášiv, Racka raněného
Odvleci potupně dal do hradu svého.
O polednách posel přijel v pochvaty:
„Nechce Kamenický žádné výplaty;
Brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,
Hanlivými slovy zlotřilého škůdce.
Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,
S posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.
A když jsem odjížděl, proti všemu řádu
Posla tvého vyštval fenami mne z hradu.“
K té řeči na nohy hejtman poskočil,
Nad hlavou palcátem vztekle zatočil;
Pod nakopenými po všem čele mraky
Blesků rozesílá sto žhavými zraky.
Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru
Jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;
Zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje
Žižkova korouhev nade vojskem věje.
Jede hradba vozů řadě ve dvojí,
Běda, na koho se oul ten vyrojí!
Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,
Zpívajíce: „Kdož jste boží bojovníci!“
Táhnou roty polem, táhnou roklemi,
A když tmy večerní strou se po zemi,
Postihnouti může při jasném měsíci
Oko bojovníka v dálce Kamenici.
Blízko u rozcestí leží skalní lom,
Nad ním v půdu ráží kořen divný strom,
Uschlý vrchol jeho – svadlá lidská hlava,
Větve, plody jeho jsou krkavců strava.
Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.
Mimo jeda Prokop pod se promluvil:
„Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,
S námi že netáhnou ku přísnému soudu.“
Zaklepala hlava, huhle hubenec:
„Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;
Proti příměří mne Sezimovští jali,
Tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali.“
Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,
Až koni pod nohy palcát upustil,
Pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,
A co sobě myslí, jen zlé moci vědí.
Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,
Obřady slušného dějí pohřebu;
Při pochodních Racka nedaleko lomu
Táboři skládají do věčného domu.
Potom hejtman s kolu špíci krvavou
Zatknuv si za lebku nepronikavou,
Hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,
A již hrad obemkli kolem před usvítem.
Činěn k místu outok dva i tři kráty,
Táborům se stýská těžké od ztráty;
Znajíť Kameničtí dobře odrážeti,
Není jiné rady, leč je vyležeti.
A když stáli v poli za dvě neděle,
Prokop točí oči k hradu zmrzele;
Duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,
A vně české země čeká jiná práce.
Svolav setníky své a podhejtmaní:
„Těžko, dí, čekati nám tu na vzdání;
Aneb Kamenici zjitra v moci máme,
Aneb zde naše moc na věky se zláme.
Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,
K západu se s lidem rychle uhnete,
A tak odstoupivše něco na čtvrt míle
K hradu udeříte opět v nové síle.“ –
Svou radou pak zvláště když je podaří,
Chvátá přímo vůdce k svému šípaři:
„Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,
Jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!“
Po jitru se houfy v pole hýbají,
Posměchem je hlučným s hradeb stíhají,
I pán Kamenický s náhradbí se dívá,
Že těch sproštěn hostí, srdce v něm okřívá.
Ač tělo bojovné podál odstalo,
Svou však velkou hlavu blízko nechalo.
Pode starou hruší Prokop spouští kuši:
„Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!“
Padnul – proudem krve žití vyvřelo,
Přestalo již chase býti veselo,
Ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře
Zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.
Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,
Ke hradu se tisknou kopí, sudlice,
A než půl dne přešlo, Táborové jaří
V Kamenickém zámku krutě hospodaří.
Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
Záře z hradu svítí ještě nad borem,
Kudy roty táhnou dál na Rakusice:
„Kdož jste bojovníci boží“ zpívajíce.