MARTA.
Hezká, svěží zpěvohra to,
jejíž hravost baví svět;
umělecky přísně vzato
předchůdkyně operet:
„Marta, hudba od Flotowa“,
u moderny v prokletí,
dává-li se, vábí znova
po tři čtvrti století.
Posmívá se melodicky
učenému mudráctví;
děj též vnadí, jako vždycky,
v čem je žert a čtveráctví.
Slečny dvě – ó dobrodružky! –
na trh přišly, z nudy as,
kde se nabízely služky,
právě když byl k nájmu čas.
Slečny, v selky přestrojeny,
jistě bez újmy svých vnad,
dovádivě rozjařeny,
vmísily se v služek řad.
Nájemcům tak sličné zjevy
líbily se v přehlídce,
když se, jak ty veské děvy,
předbíhaly v nabídce:
„Umím práti, peří dráti,
mésti, mýti, plésti, šíti,
vařit, hospodařit,
drůbež pěstovat,
vše pracovat!“
67
Službu našly obě krásky
pro svá kouzla veškera,
u cíle pak dvojí lásky
šťastně končí opera. –
Přešly roky, čas a sudba
střídaly svá divadla;
až mi ve snu stará hudba
líbivě zas napadla.
Na Glucka ni na Mozarta
sen můj nevzpomněl si dnes;
zavála veň smavá Marta
nápěvů svých jarou směs.
Zástup služek a dvě děvy –
slečny? služky? kdož to ví? –
nabízely svými zpěvy
um svůj k službám hotový.
K melodii staré zněla
o slovíčko jiná řeč;
břitce ji ta tlupa pěla,
jako by se hnala v seč.
„Nechci práti ani dráti,
nechci mýti, mésti, šíti,
vařit, hospodařit,
chci radš tancovat
než pracovat!“
Aj, v tom revolučním „Nechci!“
zní mi velkopanský tón:
„Pokořte se, lidé křehcí,
vůli modních amazon!“
68
Jsou to slečny? Jsou to služky?
Který ďas je rozezná?
Stejné střihy, krajky, stužky,
stejná píseň vítězná!
Myslím si: Ne dvě jsou slečny,
všecky však! Dle zřejmých stop
pošlechtil duch poválečný
povalečnou šlechtu dob.
69