SNY PO DIVADLE.
ŘADA BÁSNÍ Z LET 1915–1922.
V PRAZE
NAKLADATEL F. TOPIČ, KNIHKUPEC
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem knihtiskárny „VELESLAVÍN“ sp. s r. o. v Praze 1922.
[4]
DRAHÝM SVÝM MLADÝM PŘÁTELŮM,
slečně BLAŽENCE ŠLECHTOVÉ,
studující gymnasia,
a p. KARLOUŠI ŠLECHTOVI,
studujícímu gymnasia,
K MILÉ UPOMÍNCE VĚNUJE
AUTORKA.
[5]
ÚVOD.
Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Pechová, narodila se v Praze 18. listopadu 1847. Vyrostla za poměrů,poměrů uměleckým vlohám a snahám velice příznivých. V rodině Pechovic se pěstovaly téměř všecky druhy umění, hudba i zpěv, malba i kresba, poesie i krásná prósa. Měla i to štěstí, že se mohla aspoň částečně vzdělávati mateřským jazykem v soukromém ústavě Antonína Svobody a jeho choti, rodilé Francouzsky.
První básnické pokusy Elišky Pechové, která svůj pseudonym zvolila podle rodinné tradice, hlásící se k šlechtickému rodu Pechů z Krásné Hory, vznikly vlivem mladých hudebníků, spřátelených s nejstarším bratrem Eliščiným Jindřichem. Byly to drobné písničky a později libreto k Bendlově opeře „Lejla“. Na dráhu literární uvedena byla Eliška Krásnohorská mateřskou svou přítelkyní Karolinou Světlou, která brzy ocenila vynikající nadání mladičké vlastenky.
Ježto otec Eliščin předčasně zemřel (1850), zanechav péči o dosti četnou rodinu prozíravé choti své, a poněvadž Eliška již ve svém šestnáctém roce počala churavěti úporným hostcem, zaměněna byla r. 1867 Praha za Plzeň, kam se provdala starší sestra Eliščina Julie za hudebníka Hynka Pallu. Teprve r. 1874 vrátila se Eliška do Prahy na pozvání Karoliny
7
Světlé, která potřebovala jejích sil k vedení „Ženského výrobního spolku“ a k řízení „Ženských listů“. Od té doby zůstala již básnířka svému rodišti věrna a tráví léta svého literárního soukromí v přízemním bytě dvoupatrového domu postranní ulice novoměstské.
***
Činnost Elišky Krásnohorské jest mnohostranná. Účastnila se velice úspěšně ženského hnutí českého a získala si největší zásluhy tím, že založila a k rozkvětu přivedla první dívčí gymnasium v Čechách a v někdejší říši rakouské, které se nazývalo původně „Minerva“ a nyní se honosí výmluvným jménem své zakladatelky, jako spisovatelka pěstuje od počátku všemožná odvětví literatury, píšíc lyriku, epiku, i dramatiku, prósu krásnou i naučnou, četné rozmanité knihy pro mládež, vydávajíc pracné a záslužné překlady vynikajících děl cizojazyčných a přesvědčivé brožurky propagační.
Lyrika, především vlastenecká, vyplňuje z větší části souborné knížky básní „Z máje žití“ (1871), „Ze Šuamvy“ (1873), „Vlny v proudu“ (1885), „Letorosty“ (1887), „Na živé struně“ (1895) a „Rozpomínky“ (1896), epika převládá ve sbírkách „K slovanskému jihu“ (1880), a „Zvěsti a báje“ (1916) vyplňujíc látkově také dna svazky „Poetických besed“, totiž „Vlašťovičky“ (1883) a „Šumavského Robinsona“ (1887). Třetí svazek, jímž přispěla Eliška Krásnohorská Nerudovi, jsou tendenční „Bajky velkých“ (1889), obsahující satiry lyrické i epické.
Z dramatických prací Elišky Krásnohorské nejznámější jsou „Pěvec volnosti“ (1874), „Harantova žena“ (1880)(1880), „Dědic ducha“ (1884) a „Přišla do rozumu“ podle stejnojmenné humoresky K. Světlé (1900). K nim se druží četná libretta, psaná pro Bedřicha
8
Smetanu („Hubička“, „Tajemství“, „Čertova stěna“), Karla Bendla („Lejla“, „Břetislav“, „Karel Škreta“, „Dítě z Tábora“), Zdeňka Fibicha („Blaník“).
Z četných povídek vydány o sobě toliko tři svazečky: „Básník a básník“ (1881), „Povídky“ (1885) a „Náš druhý sbor“ (1888)
Zato bohatá jest samostatná literatura knih pro mládež, klavněhlavně dívčí, pro niž napsala Eliška Krásnohorská kromě četných povídek také dvě knihy básní a několik divadelních her.
Výborné překlady básnických děl cizích, jimiž obohatila El. Krásnohorská písemnictví naše, jsou především Mickewiczův „Pan Tadeáš“, Byronova „Childe-Haroldova pouť“, „Výbor menších básní Alexandra Puškina“, „Některé básně rozpravné Al. Puškina“, jeho „Boris Godunov“ a Hamerlingův „Král Sionský“, přeložený šestiměrem časoměrným.
Velikého rozšíření došly jako brožurky duchaplné rozpravy Elišky Krásnohorské „Obraz novějšího básnictví českého“ (1877), „Bedřich Smetana“ (1885), „Ženská otázka česká“ (1881) a Ústřední Matice Školská“ (1882).
K nim se svými vychovatelskými a charakterisačními náměty nejvíce přimykají souborně vydávané vzpomínky básnířčiny „Z mého mládí“ (dosud 1. svazek, vydaný r. 1921).
Elišku Krásnohorskou přivedla k její literární práci vyšší moc, která vytkla také jejímu umění určitý cíl. „... na dráhu literární mě uvedly osoby jiné, přisoudivše mi talent, jehož jsem nedomýšlela; cizí důvěra věřila v něj, cizí ochota mi rovnala cestu, nevlastní vůle řídila vůli mou a učinila mě literátkou; chybila-li na neprospěch věci, můj osobní prospěch způsobila zajisté, neboť dala mému žití obsažnou náplň a ušlechtilý cíl, jenž od mládí až do staroby mi objevoval krásné povinnosti, rozkoš
9
práce ve službách jejích a v ní všecko uspokojení.“ (Světozor 1918 č. 1.)
Bylo již řečeno, že literární kmotrou Elišky Krásnohorské byl Karolina Světlá, která vedle jiných přátel a příznivců mladičké básnířky brzy ocenila její nadání a tvůrčí i jiné schopnosti. A sám přísný a vážený redaktor „Lumíra“ Vítězslav Hálek, lyrik jemného vkusu, otiskl již r. 1863 šestnáctileté tehdy začátečnici několik jejích prvotin. Ač to bylo v době, která byla prosycena t. zv. byronismem, zejména jeho světobolem, a která přejímala z „Mladého Německa“ především skepsi (pochybovačnost), negaci a bodavou ironii, nedala se Krásnohorská strhnouti svůdnými proudy současné poesie, nýbrž ukázala se již ve svých nejstarších verších zdravou optimistkou, horující pro dávné ideály vlastenecké a všelidské způsobem vlastním, upřímně ženským a českým.
Vlast, povinnosti k národu a výchova všech jeho členů, především však ženských, rozněcování a utužování jejich srdcí a myslí pro lidskost, dobro, krásu, pro práci a čistotu charakteru, vyšší úkoly člověka a Čecha, jeho poměr k Bohu a k přírodě, sebeurčovací právo žen a jejich povinnosti jsou hlavní náměty básnířčiny tvorby básnické, jejichž význam zdůrazňuje Eliška Krásnohorská i celým životem a neúnavnou prací průkopnou.
„S týmž zanícením, s kterým jsem dlouhá léta věnovala se praktické práci kulturní v oboru ženského vzdělání, ano s týmž přesvědčením o nutnosti a účelné prospěšnosti své práce vždy sedám ku psacímu stolu. Nechť jsem talentována či nejsem, nechť jest má práce uměním či diletanstvím: účinná však byla i jest, více netvrdím a více uznání nežádám. ...Směr mé práce určoval povel mocnější než vlastní má vůle; horoucně vyciťovaná potřeba ná-
10
rodní jej ve mně oživovala. Vždy tomu bylo tak; vždy jsem cítila, že jest můj enthusiasmus uvědomělým nástrojem proudů mocnějších než pouze estetických, než pouhé fáze vkusu. I byl jsem jich poslušna, i když mne nevybízely přímo, nýbrž prostřednictvím jiných. Nejednu práci jsem provedla z podnětu nevlastního, i nehledala jsem té pýchy, abych pracovala vždy jen ze sebe, za sebe a pro sebe. Nemluvila jsem k sobě samé; cítila jsme s jinými a chtěla jsem, aby jiní cítili se mnou. Mně bylo třeba obecenstva; bez něho zdálo se mi práce marna jako mluvčímu v prázdném sále.“ (Světozor 1918).
Jak patrno, odpovídá tu básnířka hlavně těm, kdož z jejích nepřátel upírali dílům jejím vyšší posvěcení a básnířce svéráznou sílu tvůrčí a nadání, to nadání, jemuž se poklonili kdysi nejlepší znalci a i nejlepší lidé národa našeho, jako byli Hálek i Neruda, Světlá i Svatopluk Čech, vynikající estetikové Durdík a Hostinský, vůdce národa Rieger, nesmrtelný tvůrce „Hubičky“ Bedřich Smetana a jiní a jiní.
Eliška Krásnohorská jest také v pravdě vynikající talent básnický, především ovšem lyrický, jenž se hlásí ke slovu i v jejích skladbách epických a dramatických. V „Šumavském Robinsonu“ jsou na př. nejpoetičtější místa lyrická, rovněž „Vlašťovičky“ uchvacující především zpěvností. Básnířčina lyričnost byla však na závadu trvalému úspěchu jejích prací dramatických, jak vycítil již Emanuel Bozděch posuzuje první její divadelní hru „Pěvce volnosti.“volnosti“.
Ovšem libretům jejím tato stránka spíše opět prospívala a byla hudebními skladateli vděčně oceňována.
Malířské a hudební nadání rodiny Pechovic proniklo u Elišky Krásnohorské způsobem svérázným: jest znamenitou malířkou i hudebnicí zároveň, čehož nejkrásnějším dokladem jest její sbírka „Ze Šumavy“.
11
Dovedla tam hudbou slov zachycovati nejjemnější odstíny a záchvěvy něžného pianissima i rozechvělou bouři hřímavého fortissima, vystihuje tam neobyčejně plastickým slohem nejintimnější kouzlo paprsku slunečního jako hrůzu a děs zatmělých hor a lesů.
A zvláštního toho daru nebes užívala básnířka měrou podivuhodnou: její knihy oplývají skvělostí barev, pestrostí tónů a ohnivým citem. Její básnický styl jest důležitým článkem v zlatém řetězu nenáhlého vývoje básnického jazyka českého, že jméno Elišky Krásnohorské bude musit vždy býti uváděno vedle těch šťastných poetů našich, kteří básnickou mluvu našínaši povznesli na nynější vrchol její dokonalosti, vedle Josefa Jungmanna, Jana Kollára, K. Hynka Máchy, Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického.
Vyjadřovací schopnost básnířčina sama ji také již předurčovala k tomu, aby tlumočila svým krajanům vynikající díla cizích národů. Opravňoval ji k tomu i neobyčejný smysl pro čistotu českého verše přízvučného, jehož užívá tak, že sám mistr Vrchlický vzdal ji největší chválu napsav, že Krásnohorská vládne veršem „ze všech současných poetů nejlépe, totiž nejsprávněji a suverenně.“suverenně“. Než i veršů časoměrných užívá Eliška Krásnohorská ve své mateřštině tak lehce a dokonale, že přeložila jimi celou objemnou báseň Hamerlingovu, s jejíž úpravou si ani sám Vrchlický rady nevěděl.
Co činí Krásnohorskou ještě tekétaké zvlášť sympatickou, jest její svobodomyslnost, důslednost a statečnost, jakým nebýváme u žen zvyklí. Šla a jde vpřed rázně, s jarou myslí, s nevtíravým a účinným humorem, s pevnou vždy důvěrou v šťastnější budoucnost svého národa, jehož osvobození uvítala plamennými verši. Nikde v básních Elišky Krásnohorské není falešného vzdechu, nikde není stopy po rozladění, nevoli a hořkosti, jež tak často byly bolestným údělem
12
jejího života, její činnosti propagační a organisatorské. Je to vzácný heroismus, s jakým dovedla básnířka potlačovati v sobě všecky ohlasy úporných bojů a četných zklamání svého nitra. Těmi se ozývají časem jenom její polemické prósy, které bývaly připraveny na útok jako na obranu, nikdy však na ústup nebo na ponižující smír. Krásnohorská umí odpouštěti a sebe zapírati, nikdy však na újmu svého svědomí. A to bylo a je vždy nejčistší. Uznaly to již r. 1896 „Národní listy“ napsavše 3. ledna mezi jiným: „Eliška Krásnohorská jest jednou z těch řídkých šťastných osobností veřejných, jež mohou vše, cokoliv bylo jim od kohokoli vytčeno nebo proti nim podniknuto, vše s klidnou myslí odkázati před spravedlivý soud historie.“ Všichni její někdejší ideoví odpůrci, na př. Jos. V. Sládek, Jaroslav Vrchlický, Josef Svatopluk Machar, uznali časem mravní výši nedotknutelné, nadšené a důvtipné bojovnice za vlastní a národní ideály a dožádali se jejího přátelství.
***
Vzácná čistota povahy Elišky Krásnohorské opravňovala básnířku nejvyšší měrou k tomu, aby satirou a posměškem potírala a kárala nectnosti své doby a domáhala se nápravy a zadostiučinění tam, kde její plamenné prosby a hrozby nic nezpomáhaly. Tendenčních veršů je plno rozseto básnickými knihami Elišky Krásnohorské. Nejjednotnější po té stránce jsou ovšem „Bajky velkých“.
K těm nyní přibývá nový tendenčních básní přítomnou sbírkou, nadepsanou „Sny po divadle“, jejíž jednotlivé oddíly vznikaly v letech 1915 až 1922. Několik ukázek bylo otištěno v našich časopisech ještě za války, několik r. 1922, většina jich je zcela nová.
13
Svoji duševní spřízněnost s „Bajkami velkých“ dokazují „Sny po divalde“ svými četnými vztahy k současnému životu, hlavně politickému a společenskému.
Pět básní má tendenci vlasteneckou, jak jinak ani býti nemůže u básnířky tak národního cítění, jako jest Eliška Krásnohorská („Po Libuši“, „Panna Orleánská“, „Po Hamletu“, „Vlast“, „Divadlo a hymna“), jedenáct básní jest politických („Dráteník“, „Noc na Karlštejně“, „Po Macbethu“*) „Záhuba rodu Přemyslovského“, „Po bludném Holanďanu“Holanďanu“, „Loupežníci“, „Divotvorný klobouk“, „Čert a Káča“, „OtelloOthello“, „Jan Výrava“ a „Vláda tmy“), dvě zobrazují myšlenky všelidské, zdůrazňujíce poslání žen ve společnosti národů („Vojnarka“ a „Sulamit“). Z ostatních básní jsou tři mravokárné a naučné („Cesty veřejného mínění“, „Královna loutek“,loutek“ a „Po čarostřelci“), šest je posměšně satirických,pranýřujících stinné stránky života moderního, válečného a po válečného („Kouzelná flétna“ **), „Princezna Pampeliška“ ***), „Don Juan“, „V sudě Diogena“†, „Marta“ a „Šelma sedlák“). Nejvřelejší a také snad nejosobnější jsou vedle vlasteneckých ještě čtyři básně, jimiž uctívá básnířka památku mrtvých Čechů, srdci svému blízkých, a to Josefa Kajetána Tyla („Josef Kajetán Tyl“), Emanuela Bozděcha („Náramek“), Mistra Jana Husi („Zlo Rýna“) a Václava Vlčka („Milada“), jakož i jediná tendenčně nezahrocená báseň , „PohádhaPohádka o zlat. klíči“, věnovaná pohádce mládí.
Vtipná mosaika „Svět a divadlo“ jest jakási
—————
*) Tato báseň, otištěná za války ve „Zvonu“ 1915 prorokovala již tehdy porážku říší, sloučených v trojspolku, t. j. Rakousko-uherska, Německa a Turecka.
**) „Kouzelná flétna“, otištěná r. 1915 ve „Zvonu“, zesměšňovala za války tehdejší nelidský způsob censury.
***) „Princezna Pampeliška“ se humorem povznášela nad bídu approvisační.
†) „V sudě Diogena“ se zabývá poválečnou nouzí bytovou.
14
úhrnná snůška básnířčiny životní moudrosti a přehledný obraz jejího ušlechtilého cítění.
Celkem jsou „Sny po divadle“ nový vzácný dar nadšené spisovatelky osvobozenému národu, jenž v nich najde nedokonalejší směrnici pro budoucí rozkvět svůj. A šťastna mládež, které především stařičká spisovatelka krásnou knihu svoji určila, bude-li se radami a příkladem jejím říditi!
15
SEN ČI ŽIVOT.
Opona spadla, jdu z divadla domů;
v dušíduši si odnáším bouřlivý mrak,
rachoty kulisních vichrů a hromů,
přívaly dojmů, jich kouzlo i tlak.
Nechť padli reci a v pamětní urnu
tragický los mete slavný jich prach,
nechť zvoní rolničkou v života chmurnu
posměšný šotek, všech fatalit brach.
Vše, co se na prknech jeviště hrálo,
dohrává v čivech jak prožitý děj.
Po rušném divadle spí se však málo,
divocí snové pak tropí svůj rej.
Omamní snové! V nich nerozezná se,
co pouhým ohlasem divadla jest,
co planým zdáním je v děsu či kráse
nebo v čem životné pravdy je zvěst.
Ryzí ať cos, ať jen pozlátkem zlaté,
falešný, pravý ať jásot či sten;
s komedií se tu skutečnost mate,
život se snem zdá a životem sen.
Nejeden symbol mi ze snů těch vzešlý
na mysli tane i v probuzení
o vzdušném zámku i zlámané grešli,
o spící princezny vykoupení.
Nejedna hádanka báchorkovitá
z nočních těch mrákot chce na denní zář;
nevím, zda pronikne to, co v nich kmitá,
a zda k těm snům kdysi zveršuji snář.
17
PO LIBUŠI.
Opona spadla, proroctví spásy
doznělo se rtů Libuše lepé.
Vraceli jsme se ze chrámu krásy
v bludiště žití do noci slepé.
Z nádherných vidin, vítězných zjevů
do stínu pochyb vrženi opět,
prahli jsme sudbu věšteckých zpěvů
neznámým zítřkům uslyšet dopět!
Budoucna taj nám opona těžká
před zraky kryla černě jak smutkem...
Nezjeví-liž nám soudkyně, kněžka,
co v nás je sněním, co bude skutkem?
Národa věštko! Co bude s námi?
Co s naším příštím? Slyš – kdesi tiše
tmou zazněl nápěv dojemně známý...
Odkud? Či z našich duší jen dýše?
Nápěv to slavný slov, která pěla
Libuše, čtouc je z osudů desky;
s ním naše srdce slova ta hřměla:
„Neskoná drahý národ náš český!“
18
DRÁTENÍK.
Knížku chudou na pohled
značí vetché stopy let;
hrubý papír stářím šedý,
na něm svědčí švabach bledý
o dvacátém šestém roku
předešlého století, –
o lásce kdys bez nároků,
svaté, plné obětí;
o době, kdy zápal velký
snílky měnil v hrdiny
zvoucí Musy, spasitelky
do zkrušené otčiny.
„Dráteník“ čtu na obálce;
jména Chmelenský a Škroup
starozlatá, v šeré dálce
vrytá na prostinký sloup,
o nějž prvně opřela se,
snahou věku budována,
české hudby slavobrána,
zářící dnes v plném jase.
Ó, co zpěvohra ta skrovná
chová kouzel dojemných!
Zdroji útlému je rovna,
který z hlubin podzemných
do kořínků svěžest vlinul,
ty pak rostly povzbuzeny,
oživeny v jaré kmeny,
kam jim blankyt k výši kynul.
Prostoduchým, něžným zpěvem,
hravým šprýmem, tuhým hněvem
vypláče i zasměje.
19
„Dráteník“ se vypěje,
Aa jak záslib naděje,
jako luzný, krásný sen,
proroctvími promísen –
sen? Ó kéž by v pravdu blahou
vyplnil se do slova! –
pozdravením domova
končí knížečku tu drahou
píseň dráteníkova:
Ha, do wlasti gá tatranské
Pogechám, jak orla let;
Hano, diewče mé slowanské!
Seba dám ti sám se zpět.
Že nagiti slow nedáno,
Bych ukázal citů wsech;
Z wsseho snadno saudit dáno,
Že Slowáku brater Čech.
Písní, jež tak z dávna pěje,
ozvěnu-li dají děje?
20
JOSEF KAJETÁN TYL.
Okouzlen úsměvem Thalie vlídné,
kladivem srdce on vbíjeje hřeby
bohyni do krovu svatyňky bídné,
žil v jejím plátěném nebi.
Myšlenky héros a trpitel v žití,
ideál chovaje v básnické lebi,
tím živil sebe, co bohy jen sytí,
a hořce tvrdými chleby.
K Muze a k vlasti lnul tulák ten svatý,
bezdomý poutník, jenž nemaje, kde by
zastavil u cíle bludné své paty,
snášel všech démonů škleby.
Až jako člunař, jenž ztratil své veslo,
zahynul, zapadl, utonul v hloubí;
však jeho dílo se v paprscích vzneslo
dnes mezi národa chlouby.
Muk žití Tylova tragiku tklivou
zvěčnil pak rozmarný skladatel frašek;
břitkou v tom cítíme pravdu vždy živou:
Fatum jest odvážný šašek...
Zlatý když zakládal chrám národ sobě,
sen se mi zdál: nesl v základ mu v hrsti
genius nabranou v Tylově hrobě
špetičku posvátné prsti.
21
NÁRAMEK.
„V Národním divadle ztratil se náramek“,
zvěstoval pestrý kdys v novinách záznamek
ztracených věcí a tretů.
Zpráva se roznesla v letu;
hádáno, že to byl nádherný skvost,
ba že jej ztratila subreta vnadná,
na scéně operní sensační host;
hledáno, práce však nebyla snadná.
Šeptalo, mluvilo se, ba i četlo
o jakéms královském daru prý drahém,
o perlách, brillantech bájeno šmahem,
tak až i mně se to do hlavy vpletlo.
Náramek sice mě zajímal málo;
o ztrátách v divadle však se mi zdálo
rarachem ztropených, zapeklitých,
vážných i četných a rozmanitých,
jak by jich mělo být na miliony.
Ozdůbky, tak zvané „kotiliony“,
parádní cenné, – co dřív s nimi povyku! –
někam se poděly, zmizely ve mžiku.
Jakéhos velmože, barona Görtze,
ztráta též diváky stihla i herce;
ztratil se v divadle! Takový pán!
Zmizel, jak spolk’ by jej leviatán.
Kdyby to byli jen dobrodruzi,
vrabci jen bez hnízda na haluzi!
Když se však v divadle jenerál ztratí,
třebas byl bez vojska, ach, milí zlatí,
křiklavá věc je to! Ale co říci,
když světa pán, světu rozkazující,
v županu, v domácím bezpečí
ztratí se? Poprask to největší! –
Nějaký státník, jak v čarovné roušce,
22
zmizel též, ušel snad státnické zkoušce,
v níž by as propadli státníci mnozí...
Vše to se ztratilo; kam, vědí bozi.
V snu jsem ty ztracené na scéně zřela,
stín s nimi – Bozděcha Emanuela!
Též se nám ztratil, a nebylo stop
k tajemství, v němž našel úkryt či hrob.
S hlubokým zachvěním vzpomínky tragické
táži se, dojata, mátohy nadlidské:
„Promluv, ó stíne, kde po dlouhé roky
nám jsi se skrýval? Kam znikly tvé kroky?
Zmizels jak Tulka kdys na vždy nám v taji?
Či kdesi v dalekém, krásnějším kraji
pod nebem zářivějším došels klidu
ku přástvě básnických snů svých a vidů?
Neb sražen osudem, v trýzni a hoři
zdaž jako Knüpfer se pohrobils v moři?“
Bozděchův stín při mých slovech se ztrácel;
z temna zaň odpovědí jen mi splácel
hrobový hlas v tiše lítostném hnutí:
„Zmizel jsem do moře zapomenutí.“
23
KOUZELNÁ FLÉTNA.
Jsem opeřenec, nejsem pták,
však znáte snad mé jméno;
jen čtverák jsem, ne bouřlivák,
já, ptáčník Papageno.
Mne nařklo kdys tré černých dam,
že prý jsem velkým lhářem;
co mluvím, že je klam a mam,
jak bych byl novinářem;
a z trestu za mé mluvení
mi uložily mlčení?
Hm, hm, hm,
hmhmhm hm hm hmhmhm hm hm
hmhmhm hmhmhm hm.
Tré černých dam se střetlo v soud –
ó, strašlivá ty scéno!
Neb abych nemoh’ ústy hnout,
já, chudák Papageno,
hned zámeček, ach, ukrutný
mi na rtech zamčen visel!
Tak oněměl jsem přesmutný
jak zahrabaný sysel.
Pak ani pravdu, ani lež –
já nemoh’ mluvit více než:
hm hm hm
hmhmhm hm hm hmhmhm hm hm
hmhmhm hmhmhm hm.
Když zkrotl jsem, vše napravil
soud černých dam in pleno;
ač zámečku mě pozbavil,
mlč, mlč jen, Papageno!
Je hrozně přísna paní jich,
prý královna to Noci,
24
a krutě ztrestán, něm a tich
se bojím její moci;
prost závory, přec nemluvím;
ač pravdu vím, jen toto dím:
Hm hm hm
hmhmhm hm hm hmhmhm hm hm
hmhmhm hmhmhm hm.
Ba, královna pak z milosti
mi dala panství v léno,
kde smím si myslit vše, co chci,
já šťastný Papageno;
jen myšlenky když v obalu
jak ptáčky v kleci hlídám,
jen pískám na svou píštalu,
však pravdy nepovídám.
Tak jsem teď chlapík z chuďasa,
jen říkám: Hejsa, hopsasa!
Hm, hm, hm,
hmhmhm hm hm hmhmhm hm hm
hmhmhm hmhmhm hm.
25
NOC NA KARLŠTEJNĚ.
Jde zástup z divadla, a něčí hlas v něm vece:
„Svou ženu v přestrojí by každý poznal přece!
Jakž neznat vlastní choť, zrak její, tvář i řeč?
Král – neznat královnu, až přelomila meč?“
Tu zavtipkovajzavtipkoval kdos: „Znal sílu jejích dlaní
tak dobře snad i král, jak leckdo dlaň své paní?“
Tak veselohry vtip je veselil i dál,
a leckdo chytřejším chtěl být než Karel král.
Mně ve snu zjevil se však Honza pohádkový;
ten v kruhu postav stál a čekal, kdo mu poví,
jak poznat, která z nich je krásnou královnou,
jež dlí zde zakleta zlou mocí čarovnou.
Kdo pozná ji a zas ji králi v náruč vrátí,
ten zlata dostane, co jen si bude přáti;
kdo však se omýlí a jiné pokloní,
ten hrdlem propadne, a smrt mu odzvoní.
Můj Honza myslel si, že královnu hned pozná,
však brzy uviděl, žeť úloha to hrozná.
Svět se s ním zatočil. Kam podíval se jen,
stál mnohý pěkný zjev, leč každý přestrojen.
Zpod korun, čepců, kštic se šklebily naň masky.
Ta prapor třímala, ta zákoníku svazky,
ta kadidelnici, ta stroj, všech strojů div,
ta klasů snop – či snad jen slámy z plodných niv.
Ta v kápi šedivé se tvářila jak asket,
ta měla ostruhy a šikmo k uchu kasket,
ta vlékla za sebou přeskvostný zlatohlav,
v němž pyšně stavěla se před ostatní dav.
26
Té kolem přilbice se vinul vavřín slávy,
ta ruce nečisté si kryla pod rukávy,
té rostly perutě, ta mohutná jak loď
se v bocích houpala. Kde králova však choť?
Zdaž ta, jež v ruce bič a zraky měla v nebi?
Jež lačným přála čichat, kterak voní chleby?
Z nich každá na Honzu se svůdně usmála,
však žádná se mu tou, již hledal, nezdála.
On všecky obhlížel a stále vrtěl hlavou
i sbíral všechen vtip, jak našel by tu pravou.
V tom srdce sevřela mu strašné hrůzy křeč,
neb maska v pancéři naň vytasila meč!
„Mne dbej! Jsem královnou! Sic po tobě jest veta!
Ty nekoříš se mně? Tož umři jako sketa!
Teď teprv poznáš mne! Zde čekej smrt, zde kleč!“ –
V tom tiše vyrvala jí jiná maska meč.
Své prsty zaťala v kov smrtící té zbraně
a stiskla meč, nechť krev naň vystřikla jí z dlaně,
až silou napiatou jej přelomila v půl
a mrštila jím v dál, kde bezdny tměl se důl.
„Buď zdráva, královno!“ teď výskl Honza hlasno;
„to jsou jen maškary, tys královna, toť jasno!“
Však maska v pancéři mu sykla v odvetu:
„Ty hloupý Honzo, proč chceš uznat právě tu?“
A Honza dí: „Ať žluč vám závisti všem puká!
Meč zlomit – ne jim prát, to královská je ruka!
Ví, hloupý Honza, oč se modlí prostý lid!
Rač Pánbůh královně tu ruku posílit!
27
Tak aby nebes král chtěl meče zlámat všude!
Oč míň by bylo běd! Jen jestli někdy bude?
Být pokoj na světě – jak lid by robil rád!
Rač Panbůh králům všem i lidu mír vždy dát!“
A všecky masky kol se pod zem probořily,
jen pravá královna a Honza sami zbyli.
Toť konec pohádky a snu, jenž se mi zdál
a který budbudu snít co živa dál a dál.
28
PO MACBETHU.
Tma černá jako křídla vran!
Tři čarodějky ze tří stran
se slétly v lesa noční stan.
Kde hromobitý dub v něm trůní,
tam sedly nad hnijící tůní
a oddechly si v bahna vůni.
Hu! Tváře jako umrlčí
a šláře na nich z pavučí
i věnce z divných obručí;
ta cimbuří má za korunu,
ta kruh má čehos jako člunů
a třetí srpovitou lunu.
Všem jde jim o velikou věc:
všem zahřál srdce v živou pec
čert Pejcha, pekla krasavec.
Ach, bez lásky tak nechtí vadnout
a bez miláčka marně chřadnout;
že však jsou staré, chtí proň zmladnout.
Tož podpálily souše dřev
a vaří v kotli vlčí krev,
v ní hadí mord a babí hněv;
pak z hrobu čisté panny hlínu,
s ní laskavec a rozmarýnu
a prach a broky s květem blínu.
Ač klestmi v kotli míchají,
až ke dnu v jíchu píchají
a k páře její čichají,
jak v zrcadle ač na lektvaru
se zhlížejí, přec není zdaru,
vše jejich dílo jde jen k zmaru.
29
Tož smrtihlav a netopýr
jim přihodili s křídel chmýr
a zaříkání houkl výr.
Pak se i mrtvol kuchty chopí:
ta muže, ona starce ztopí
a třetí chlapce v kotel vklopí.
„Hej, vyhráno!“ tré výsklo bab –
čert Pejcha letí, svůdný chlap!
„Ach, kdyby mne, jen mne si lap’!“
tří babic šuškot sladce svistí,
všem úsměv sedá na čelisti.
Čert vezme všecky, buďme jisti!
30
PANNA ORLÉANSKÁ,
Anušce Řehákové věnováno.
Když divadélko naše prozatímné
s tím útulným svým dechem domácím
se vzkřísí v paměti mé veteránské,
zjev dvojí spolným kouzlem prozáří mne,
a představy té nikdy neztrácím,
v níž splynuly mně v shodě dokonalé
vzruch bohatýrský Panny Orléanské
a dívčí něha Otylie Malé.
Byl první její vstup to na jeviště,
jenž uměn českých skromné svatyni
hned odhalil v ní skvělou rekyni
i zjevil prorocky, čím bude příště
ta krásná hrdinka, jež nejen hrála
žár lásky k vlasti, ale nadšením
té lásky v živém, vlastním srdci plála,
svou duši vyslovujíc uměním.
Tak z máje mladosti až v podzim zralý,
i za hrob, ona zůstala vždy z těch,
kdož dílo genia své vlasti vzdali
a jejichž jméno srostlo s jménem Čech.
Jak úchvatné, jak lepé heroiny
nám vykouzlila velká tragédka!
Sapfo i Vojnarka i Markétka –
ba nesčetny jsou v upomínce naší
ty barvité, ty přenádherné stíny!
Však vroucností svou nad všecky nám dražší
jest Orléanská za vlast bojovnice,
ta holubice srdcem, činem lvice!
Krok Malé vnesl velkost v českou scénu
a na svůj kothurn zvedl českou Melpomenu.
31
Dnes, po letech, když dávno jí tu není,
jsem vzpomněla si v tichém zamyšlení,
jak ve snu kdyby se mi zazdálo,
co v pravdě rekyni se událo.
Kdys v dějství pátém, Orléanská Panna
když za řetězy na kůl přikovaná
chce ztrhnout vazbu svou, chce utéci;
hle, uvázla v těch krutých okamžicích
jí pouta na šermířských rukavicích,
že nemohla z nich ruce vyvléci.
V té nesnázi ves důvtip sebrala,
své vůle sílu všecku napiala
a rázem těžký kůl i se řetězy,
ač v poutech, jako athlet vyrvala
z těch prken, která znamenají svět!
I prchla s kořistí tou před vítězi
k svým, s nimiž do boje se vrhla zpět.
A v paměť se mi vrací vždy a vždycky
ten divadelní příběh symbolický.
Hoj! Tak se roznítit! Tak odhodlaně
svou otročinu chopit v pevné dlaně
a na ráz vytrhnout ji z půdy naší –
v sled české naší Orléanské Panně!
Kůl, který hůř než katův špalek strašil,
nám v půdu vražen, krví zalit, rašil
a hnal své kořeny, svůj rodokmen:
ten vyrvat s řetězy a s pouty ven
a vrahům do hlav bít jím jako kyjem –
tak již se stalo. Národ ve svých synech
své reky našel, zmužněl v jejich činech –
a proto svobodni jsme, proto žijem!
32
ZLATO RÝNA.
Sen spustil roušku přes lakotný svár
těch božstev barbarských. Jest noc, a v stínu,
jenž nesečtená století je stár,
tmou bezhvězdnou se valí vlny v Rýnu.
V šum temné řeky hudba divoká
trub dálnou vřavu s vírem bubnů mísí;
sluch ucpává si noc, ta bezoká,
chce spát, a nevhod ji ten jekot křísí.
Tož přehodila těžký, černý plášť
přes proudu tok a ryčný zvuk v něm tlumí;
syk chraplavý jen, jako hadí zášť,
tmě prozrazuje, hroznýš Rýn kde šumí.
A sen mě vodí po břehu těch vod;
stín v stínu jsem, zřím v stíny vln a věků. –
Hle! V hloubce řeky svítá žhoucí bod
a dlouhá stopa zlatne v jeho vleku.
Zdaž luny záře do vln vylitá,
zdaž ohon vlasatice v luzném lesku
neb odsvit hvězdy temnem prokmitá?
Ne, žádných světel není na nebesku.
Nic nezrcadlí proud, a přece tam
jak rozpuštěná kadeř cherubína
se zlatě vlní jas, – to není klam!
Či v báji jsem, a plá tam zlato Rýna?
Jest to ten poklad, o nějž surově
se rvali chtiví bozi kraje toho,
a vzejde oň zas v děsné obnově
ten hrabivců boj násilný, kdo s koho?
33
A záře roste! Slunné hvězdice
jak jiskry srší velkým světlem ze dna...
hle! Z tmy se noří věže – – Kostnice!! –
Ó, záře mocná! V lidstvu všem jen jedna!
Tys ohně největšího popelem,
žár jehož proudem věků neshasíná!
Ty božstev krásnějších jsi údělem,
tys vyšší poklad, dražší zlato Rýna.
Tví katané tě vmetli v řeky klín,
vždy zázračně tam plá tvůj popel žhavý,
a žádná spousta dob a žádný Rýn
ho nashasíneshasí a v moře neodplaví.
Ten žhavý popel v žárů tisících
vždy zas nám vírou v spásu lidstva ožij, –
a syp se na témě všech křivdících,
kdo šlapou právo lidské – pravdu boží! –
Tak zvolat chci, jak duší dojatou
té záři převelebné blahořečím, –
v tom, vzrušena, zřím s paží vzepiatou,
že bdím a pod paprskem v temnu klečím.
34
PO HAMLETU.
Když mi před očima dokonána
temně blízká, dlouho váhavá,
strašná sudba nešťastného Dána,
vplížila se matně mlhavá
jeho podoba pak mému mozku
v olověný spánek. – Jako duch
v siné tmě stál bledý kralevic
nad zející jamou; hrobů kruh
obkličoval jej. On v nepohnutých
prstech žlutých, jak by byly z vosku,
lebku svíral; v očích jejích dutých
zkoumal věčné Vše a věčné Nic.
Mluvil k lebce slovy záhad krutých,
o než rozbíjí se myšlení
jako v skalách mořské vlnění
v divokou jen pěnu šílení.
Tajům těm snad mrtví rozumějí,
duše má však nechápala jich;
děsno bylo v závratném jich reji.
V jediný jen polojasný mih
pronikavá otázka se chvěla,
ohromná! Jen té jsem rozuměla.
„Být – či nebýt?“ otázka ta zněla.
V okamžiku, jako bývá ve snu
nebo v bájích čarných prasvětů,
obraz proměněn: ne Hamlet jeden,
na tisíce náhle Hamletů
na prostoře stálo v hustém těsnu;
zástup rostl, již byl nepřehleden;
stále však mu přibývalo hlav.
Dole z jam a z rozryté kol půdy,
z rudých kalů, v nichžto bředl dav,
čněly rozmetané koster údy,
kostry celé, hnáty nesčíslné,
35
kusy lebek v spoustě hrůzyplné.
Všecky ruce zdvihaly z ní lebky;
všecky oči s děsem zřely na ně,
s pláčem, ustrnule, zadumaně.
Pak se z davu sborem ozval hlas,
mdlý tu onde, jako vzdech jen hebký,
tam jak bolný vzlyk a k nebi prosba,
jinde jako zoufalcova hrozba,
tu jak bouř, jak temný zemětřas;
hlasů směs, jich výkřiky a lkání
v příšerné se slily zavolání:
„Být – či nebýt?“ –
Žas mi sevřel ducha,
zmrazila mněmě zdrcující tucha,
že ten dav, jenž smrti zírá v oči
a kol něhož všude hrob, kam kročí,
nešťastné je spolné vlasti rod,
národ kýs, jenž ptá se v teskném chvění
na osud svých příštích pokolení:
Být – či nebýt?! – Hle, tu v šeru tmavém
náhle kmitl z dálky světlý bod,
blížil, šířil, prolínal se davem
jako dlouhý, přenádherný blesk.
Lepý stál v něm zjev, sám čirý lesk;
přioděn byl slunným zlatohlavem,
z líce krása, z očí láska plála,
řeč jak z chrámu hudba z úst mu vála,
an jak genius stál nad hřbitovem,
mluvě tichým, podmanivým slovem:
„Slyšte mě, vy mrtvých dědicové!
Nemluví-li k vám jich němota,
nechť vám za ně hlásí moji rtové:
Přijímejte svátost života!
Svátost větší, než i smrt je slavná!
Přijímejte skvostný žití úkol!
Nechtějte jak mrtvých drahé kosti,
36
hekatombou rozsypané vůkol,
živi práchnivět již bez činů,
bez plamene vůle, v zoufalosti,
skleslí v muka chabá, k smrti znavná!
Dokonejte dílo hrdinů:
vzdejte život, na živých však poli,
aby kvetl, rodil úhor holý!
Mrtvým vyrván z ruky vprostřed dráhy
dělný rýč; ať vaše dlaň jej záhy
k svaté práci z trosek pozvedne!
Oni mřeli za vás, vy pak za ně
žijte zmužile a požehnaně!
Jim co vzato, vám to za ně dáno!
Z noci jejich vám jen svítá ráno,
vám jen vzejde den i poledne!
Bratři, děti mrtvých! Vstaňte, vzplaňte!
Dědictví své milujte a chraňte!
Perlík práce, jenž vás potem zroní,
v slavnost budoucna ať dnes vám zvoní!“
Probouzím se, přemítám snu zvěst...
V černé noci hoří jiskry hvězd.
37
MILADA.
Věnováno paní Ludmile Matějovské-Vlčkové.
Byl divadelní večer sváteční,
ba zdálo se, že úsměv sluneční
plá místo lamp; tak vřelá nálada
sem vála, jak by přírody vál oddech.
Hry básník ve dvou lásky svojí plodech
se zhlížel s oteckou dnes pýchou blahou,
neb hrána tragedie „Milada“,
i zřel ji, ducha svého dceru drahou,
jak žije, v dceři druhé vtělena,
v té dceři srdce jeho, kterou tvárným
svým darem obvěnila Uměna;
zřel rekyni svým bolem velikou,
jak slovem, hybem uchvacuje žárným
a jímá srdce všech svou tragikou – –
nechť mnozí z historických tragedií
prý vyvětralý parfum nudy čijí...
Děj „Milady“ – toť tragedie žhavá.
Když v duchu moci svatopetrské –
svou hrůzou mandát krále Vladislava
jak hrom sjel do Jednoty bratrské
a záhubou v ní řádil nesmírnou,
když ohněm, sekerou a mučírnou
lid katován byl, jehož duše čistá
jen milosrdím chtěla ctíti Krista,
jen pokorou a prací, blížním k blahu
a vírou, která káže trpěti
jak On, však vlasu nezkřivit ni vrahu.
Těch bezvinných, vždy svolných k oběti
když davy hnány na katanské jatky
a Milada i nad hlavou své matky
smrt žhavým prstem hrozit uzřela:
tu odvaha jí v srdci vyvřela
38
jak příkaz božský! Albrecht z Kolovrat,
ten králův rádce, strůjce mandátu,
jenž v pěsti své jak v dravčím pařátu
všech Bratří život svíral, tento kat
se z nenadání v blízku ocitl.
Tu Miladě se záměr zakmitl
jít k němu za vniterným hlasem božím,
nechť plamenem či proudem slz a hložím,
a prosbu vyřknout, nebes přispěním
tak mocnou, aby hnula kamením –
ba víc: i v ukrutníku srdcem lidským!
Šla k němu s odhodláním heroickým,
však z trýzně duše vykypělá slova
se darmo drala v prsa tyranova!
A naději děs zoufalý když sklál,
tu v Miladině duši záměr zrál
k set spoluvěrců drahých záchraně;
tu zapomněla trpět oddaně
dle víry své i jejich; zvedla dýku –
a zabodla ji v prsa ukrutníku!
Tou ranou zamířivši na původce
všech běd a trýzní, klnouc zlosynu,
pak s hrůzou zvěděla, až po činu,
že vlastního v něm zavraždila otce,
a zdrcena, jak jen svá vina drtí,
šla na soud vyznat čin svůj ve tvář smrti.
Své víře selhavší ta vrahyně,
ta ortelovaná i kletá všemi
přec tragická, přec tklivá rekyně,
ta padla, pokryta však trofejemi.
Kdo nadál se, až kat ji ubije
a na orloji stoletém jen čtvrtí
měr jeho pošine se rafije,
že podruhé zas odsouzena k smrti
ne pouze sama bude, ale spolu
i s otcem! Tragedie s autorem
39
a tvůrce odsouzen i s výtvorem!
Dán signál: Oběma jim hlavy dolů!
Duch, který neumírá, ortelován,
ne aby sekerou či plamenem
byl utracen, však aby kamenován
byl kvádrovým tím slavným kamenem,
tím základním, jenž drží Uměn chrám.
Ó Duchu! Naše viny odpusť nám...
40
ZÁHUBA RODU PŘEMYSLOVSKÉHO.
Když moudrá věštkyně a kněžna
své vážné vyslyšela rádce,
že nestačí jen ruka něžná,
však rázného že třeba vládce,
jenž zajistil by mír a shodu
té zemi rozvaděných rodů;
když běloušem pak rozřešen
los země, rolník povznešen
z hrud jejích na knížecí stolec její:
vše plesalo, že z lidu pro lid
když Čechům přáno vládce sobě zvolit,
pak šťastně radostnými ději
se rozvijí a vzkvetou věky Čech!
Rod Přemyslův pak věky přežil,
až k oblakům svou slávu věžil –
však padl přec! – Nach milců slávy všech
tkán do krvava bývá na rubu.
Smrt vražednou, již zhynul Václav třetí,
vryl český dramatik nám do paměti,
svou romantickou zbásniv „Záhubu
Přemyslovského rodu“. Ještě dnes
se chvěje v srdcích bolný děs,
vnuk Vršovců když, polský bezdomek,
svou zakuklenou ve králově plášti
dceř vraždí, když pak Durynkovou záští
poslední Přemyslovců potomek
se kácí v krvi své.
S tím dojmem v duši
jsem snila v noční temnotě a hluši
sen chmurný. Velká, stinná postava
s tmou černou splývá ve svém černém hávu,
jen zraků hloubka doutná do žhava.
„Zda znáš mě?“ šeptem hlubokým dí zjev.
„Duch mstící jsem – a sloužím dějin právu.
41
Mníš, Vršovec že mstil se Přemyslovci?
Ne! Básník vytušil a rozhodl,
že Václava jen cizák probodl,
v němž vtělen dědičný váš kletý hřích!
Přes matek slzy a přes bratří krev
jste urputně, jak lítá zvěř a lovci,
vždy stíhali se v dravých sporech svých.
Ó, slavný ten váš Přemyslovský rod!
Či bratr bratra z vlasti nevyháněl,
v zem nezval Němců, jim se neukláněl,
k svým nepřejný, pln lásky cizím vhod?
Či nebyl pyšen slávou Soběslav,
když dovolil mu řísskýříšský Němců mrav,
že slouti směl: „Nejvyšší říše číšník?“
On, Čechům v úkor do Čech uváděje
řeč Němců, řady jejich, privileje,
zdaž nebyl proti národu to hříšník?
Ti vaši Václavové, Otakaři!
Zda v lesklý úplněk svých slavozáří
skvrn charých vinou svojí nevmetli?
Kdo cizákům dal v dar tři české kraje?
Kdo země poklady jim otvíraje
přál jejich rejdům, aby rozkvetly?
Kdo silnou podporou byl cizích svodů?
Kdo němčil jména hradů, měst i rodů?
Kdo panstvím cizích byl by ochočil
váš lid jak bezbranné jen stádce ovcí?
Kdo duši českou byl by zotročil,
řeč vaši pohřbil? – Ejhle – Přemyslovci!
A ještě věříš v jejich výchlubu?
A ještě truchlíš pro jich záhubu?
Ó, plač, jak po barbarsku, po hrubu
zde cizí zvůle zvedá hlavu tuří,
zlé dědictví jak podnes los váš chmuří!
Věk tragedií královských vás minul,
vrah ale bdí! Rod Přemyslovský zhynul.
však Záhuba tu zbyla, ještě zuří...“
42
PO BLUDNÉM HOLANĎANU.
Slib svaté věrnosti až ve smrt stálý
když vykoupil jej z prokletí a hoře –
jej, odsouzence po věk bludného,
když loď, s níž krverudé plachty vlály,
s ním klesla v pokoj věčný na dno moře
a v blankyt plný jasu smírného
on spasen vzlétl se svou spasitelkou:
v noc chmurnou, pohnuta tou scénou velkou
jsem vykročila, domů spěchajíc,
tmě, bleskům, rozechvělým dumám vstříc.
Pak v bouřné noci jal mě divný sen.
Mně zdálo se, jak při zásvitu hvězd
se vznášel poutník povětrných cest
a chmury pronikal. Ne lodí vzdušnou:
jak pták, jen vlastních křídel silou rušnou
se nesl svoboden a nestísněn.
Měl přísnou tvář a čelo zorané;
bled, nesl mírný úsvit v důlcích očních,
a pod perutě jeho prostranné
se městnal obzor, šerý v šíř i dál.
Šat nezřetelně modrý na něm vlál
tak tmavý jako blankyt za chvil nočních.
Jen skromnou oděn řízou, v hrubém plátně,
svůj širák s mušlí volně na kštici
a sutky ve svalnaté pravici,
ten obr letěl výškou majestátně
a mluvil pozdrav, neb snad strážné heslo,
jež polohlasem ozvěn blíž se neslo,
v půl tichem zhlceno, v půl z dálky hřmělo,
jak směsí jazyků by v sboru znělo.
Měl haluz olivovou v druhé dlani,
a z plodů bohatých, jež zrály na ní,
se prýštil olej do hlubiny stinné
43
i kapal do vln bouřných v moře siné,
kde peřeje se srážely a rvaly
a vztekle tříštily se na úskalí.
Pruh polosvitu za letcem se táhl,
však před ním věžily se kupy chmur;
on letěl dál! On cíl měl předaleký,
a byť mu bylo přeletět i věky
i světa rej až v pokoj zásvětský,
on letěl dál!
Hrom zařval jako tur,
vše spáče vzbudil, s vichřicí se spřáhl,
mou zachvěl duší, v níž se úžas ptal:
Byl to jen přízrak šílený – a lhal?
Či přece, přec byl sen to věštecký?
Ten genius, duch Práce, prapotomek
ten Heraklův, zdaž v babylonském víru
všech plemen vsadí olivový stromek,
jenž národům dá po větévce míru?
Či jako přelud znikne do nadsvětí?
Či k lidským břehům jen jak buřňák letí? –
44
CESTY VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ.
To bylo napiatého těšení,
když mladou slávou jména autorova
nám zvěstována časová a nová
hra „Cesty veřejného mínění!“
Aj, veselohra celovečerní,
ne pouze hrstka vtipů pro minutku,
však dílo významem svým velké vskutku
a předmět životný i moderní!
Tak neplesá se věru začasté,
jak při gordické toho děje spleti
jsme vřeli zájmem radostným jak děti,
my všichni mladí enthusiasté.
My jsme tam nešli s nožem kritickým,
s tím instrumentem ostřejším než břitva;
nás nevábila chladnokrevná pitva,
my nadšením jsme pláli mladickým.
Nuž, nechť by v staromodní doby ty,
jež chtěl děj veselohry líčit věrně,
si byly nevedly tak pramoderně
dvě slečny z maloměstské elity!
Nechť byl to divný v „Budoucnosti“ žert
dvou harcovníků tištěného slova
tak pro svou švandu dcery Kocourkova
jak ptáčky na lep lákat na insert!
Buď odpuštěna jim ta beztaktnost,
vždyť smělí, venkovští ti perojezdci –
ať ve Lhotě či v Újezdě či Městci –
dnů příštích předvídali mrav i ctnost.
45
Neb jako ve prorocké předzvěsti
ta veselohra líčí nejen dámy,
však vše, co dnes je modou mezi námi,
ves pokrok náš i naše neřesti.
Jsouť cesty veřejného mínění
dnes, jak v té veselohře, hašteřivé,
jsou pravdě nepodobné, jsou i křivé
a klikaté i plné zmatení.
Též po nich pyšně vykračuje si
náš pochod leckdy jen dle kolovrátku;
jdem bez konce, a znova do začátku
zas obracíme krok i partesy.
Jsou hazardní a valně nejisté,
ač vyježděné dost ty cesty naše,
v nich bláto kluzké, husté jako kaše;
kdo padne, má pak ruce nečisté.
Z cest leckde čnějí skalné tarasy,
však přece s nadšeností ideální
si po nich táhnem vozy triumfální –
přitáhnem slávu třebas za vlasy.
Vždy cesty veřejného mínění
jsou sobě podobny jak vejce vejci,
nechť po nich šlapou konšelé a strejci,
nechť diplomaté světem broušení.
Hrá všude pomluva i lichá čest;
vždy lež či pravda, pochvala i hana
tam rozhodne se, čí kde soudí strana.
A všude papír, slova, klam i lest.
46
Tak dnes jak druhdy. Těžko tu i tam
je omyl rozeznat či pravdy světlo.
Však byť ten chaos hra či Fatum pletlo,
vždy radno, kdys i dnes: Cherchez la femme!
47
LOUPEŽNÍCI.
Šups – knihu pod polštář! Ó sladkost pýchy,
tak propašovat četbu lákavou!
Ač nepřičítáno mi mezi hříchy
mít vlastní vkus; již nebyla jsem děcko
a z knihovny jsem brát si mohla všecko,
když autor nebyl čirým nemravou.
Však jednu – ne snad přísně zakázanou –
jsme měli ve knihovně přihrádku
až nejvýš zastrčenou, v koutku stranou;
i střehla jakás výstraha jí němá,
z té mladý nerozum že čísti nemá...
To říci zvědavému děvčátku
jest jako líčit na myš sladké fíky.
Nuž, do přihrádky jeden bystrý hmat –
a mám je, Schillerovy Loupežníky,
z nichž prý se vlasy ježí divou hrůzou
a scény lotrovskou se hemží luzou,
jak zvěstoval mi doslech odevšad.
To drama zvědavost mou táhlo k sobě,
neb stará anekdota pravila,
kýs Němec že se vzchopil k obžalobě
a nevlastencem Schillera že přezděl,
řka, celá tvorba jeho že je bez děl,
jež jeho němectví by ztvrdila.
„On Dona Carlosa psal pro Španěla
a pro Vlacha Nevěstu z Messiny
i Fiesca též; pro Švýcary Tella;
Stuartkou zavděčil se Angličanu
a Francouzům dal Orléanskou Pannu –
ba i těm Čechům své tři Valdštýny!
Co tvořil, věnoval jen cizozemcům;
i Dimitrij byl pro slovanskou Rus!
Co ale napsal památného Němcům?
Zdaž Germánstva tu najdem obraz věrný?
48
Snad Úklady a lásku – malicherný
ten byrokratský, filistrovský kus?“ –
Ty výtky vzbudily mu protivníky,
i zvolal druhý Němec v odvetu:
„Nám Němcům napsal Schiller Loupežníky;
Tímtím důkaz dán, žeť básník náš to pravý!“
A všichni, překonáni, kloní hlavy
a odvolávají zlou klevetu.
Tož plna očekávání jsem četla
tu knihu, nikdy za denního světla,
však za nocí, buď kryjíc v koutě svíčku,
neb ještě tajemněji při měsíčku,
tak slídíc chtivě ve vzrušených dějích,
jak líčí Němce velký básník jejich.
Nuž, v dějství druhém oni jako běsi
dle vůle svého náčelníka vpadli
co loupežnická rota v české lesy,
kol vraždili a pálili a kradli,
kdež vůdce s heslem: očišťovat svět
a křivdy mstít – se krví brodil vpřed.
Nuž, lotr Spiegelberg tam soudruhovi
ten výklad činí výmluvnými slovy:
„Mluv: nežijem-li po lumpácku švarně?
Zde zdrávi zůstanem a v plné síle;
tvůj corpus bubří tu co den, co chvíle
jak prelátův; zde neživíš ho marně.
A co jak magnet nás tu drží, brachu,
toť soudnost praktická, ne kouzla rej;
však arci, vtipu nenajíš se z hrachu!
Víš, čeho třeba jest? – Jen hlavu měj!!
Věz, počestného muže urobíš
tak lecjaks třeba z prutu na vrbě,
však na řádného lotra, ať to víš,
49
je třeba koření mít v kotrbě.
A patří k tomu nejen osobní
dar filipa, dar míti za ušima,
však zvláštní geniálnost národní
a takřka jakés darebácké klima.
Já nechci nikomu brát jeho práva;
i jinde kvete takých mužů sláva;
však Německo-li kráčet sobě zvykne
tou cestou, na níž se již ocitlo
a nejskvělejší čáky poskytlo,
i z Německa cos dobrého pak vznikne.
Ta slova, lapena mou pamětí,
v ní mlčky spala přes půl století.
Pak noci jedné při měsíčku záři
(ač neměla jsem knihy pod polštáři)
sen zanesl mě k Loupežníkům zpět.
To hrozný sen byl za světové války.
Ne v českých lesích, ale v šeru dálky –
neb lupičům dost velký není svět –
kdes v Belgii a na francouzských rolích
sběř ztělesněných pekel řádila,
mor chrlila a města pálila
a z rájů narobila pouští holých,
chtíc jménem Božím v krve potopě
svůj lovit zisk a vládnout Evropě.
Tu vynořili se v mé hlavě snící
zas dávní Schillerovi Loupežníci –
a dím si: O století dřív neb o rok
ať žil, či nežil – Spiegelberg byl prorok.
50
PRINCEZNA PAMPELIŠKA.
Ba, těžko teď je chápat Fausta, Žižku,
věk slávy Říma, poklid arkadický,
když upomíná vše, co lační lidsky,
dnes tolik na „Princeznu Pampelišku“!
Kdys po divadle se mi o ní zdálo,
již dávno, ale sen se v paměť vrací:
byl král, jak v pohádkách jsou všelijací –
a ten měl málo peněz, tuze málo.
Ach, jeho kuchař, ten byl v potíži!
Měl v hlavě ukrutánské vrtule,
když na strůj celou našel ve špíži
dvě vajíčka, tři cibule.
Nic víc, nic míň. On šťáral zdola, shora,
a hmatal v policích, kde by co bylo;
tam čistě vymeteno vše až milo
již pro jedlíky královského dvora.
Ach, bývávalo všeho, že by slepě
to namakal, kam jen by prstem sáhl;
teď, kdyby ruce desatery vztáhl,
jen prázdno v špíži lapil by a v sklepě.
Snad – snadže aby na zloděje střáhl?
Šel, svítil, polenem se rozepřáhl:
kde nic, tu nic; jen v záři fakule
dvě vajíčka, tři cibule!
KráI pochoutky jak za nejlepších dob
psal denně na jídelní cedule,
neb nevěřil, že zbyla ze zásob
dvě vejce jen, tři cibule.
Chtěl se vším panstvem denně hodovat
jak o pouti neb za porcinkulí;
jak měl to kuchař, chudák, zčarovat
z dvou vajíček, tři cibulí?
51
A což ta princeznička Pampeliška!
Dřív hezká, růžová jak Jezule,
teď vadla, bělela jak bledule
a šukala kol pořád jako myška,
kde jen co na zub: šípky, mišpule,
tu bukvice, tam z hložin bobule;
co našla, hned to měla v papule
vždy černé od borůvek, bezinek,
jichž byla chtiva jako hrozinek.
Ba, ubožátko, lačná Pampeliška
i zkoumala, jak chutná z lesa šiška
i hlíza tulipánku z kruhule;
kdes tlustý, bílý kořen vzala v plen
i zaťala své zoubky chutě v křen;
zas jedla jeřabinky, hryzla šťovík...
Však jednou, jednou povstal velký povyk!
Mělť kuchař princezničku tuze rád,
však nemohl ni škraloupku jí dát!
Tož odhodlal se vyjít na nákup
a nedbat, stane-li se z koupě lup.
Šel do vsi k Bětule a k Andule
a dál i k Uršule a Kordule,
kde kupovával často minule
sýr, máslo, drůbež, hrášek, fizule;
však nyní ukázaly se mu selky
jak omrzelé, staré škatule
neb ještě horší mladé štěkule;
buď odbyly ho zostra nebo mírně;
nic nezískal než zármutek ten velký,
že čekají ho zas jen ve špižírně
dvě vajíčka, tři cibule.
Když domů šel a cestou chytal lelky,
tu blízko u královské zahrady –
ó, jaký rozléhal se křik a řev
52
tam z nakupené lidí hromady!
Bas mužů hřímal v ženské fistule,
až v kuchařově srdci stydla krev.
On přiskočil a spatřil ztrnule,
jak Honza ze vsi s princeznou má spolek,
neb mříží zahradní jí podal vdolek,
a ona k hanbě královského jména
jí černý vdolek selský! Hrozná scéna,
již uviděla mřížová ta hradba!
V den na to přijel princ a měla býti svatba
se skvostně vystrojenou tabulí
z dvou vajíček, tří cibulí.
Však princ se rozhněval a nebyla
ta svatba slavena – v mém aspoň snění,
neb s Honzou princezna se ztratila –
i vznikla vojna místo spřátelení,
ne snad, že princi prchla Pampeliška,
však že chtěl králi vyrvat on, ta liška,
dvě jeho vajíčka, tři jeho cibule!
Tak došlo na kordy a na kule.
A Pampeliška s Honzou byli svoji;
však odkvetla, a v hebké, bílé pýří
se rozpadla, co prášek vzduchem víří.
Též s námi tak se stane, drazí moji,
až sníme poslední své cibule
i vajíčka. Toť konec fabule.
53
POHÁDKA O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVÉ VODĚ.
Věnováno Vilmě Sokolové-Seidlové.
Kam dřív pustit oči? Kam jen honem zříti?
V hledišti jak na scéně –
všude plno živoucího kvítí,
drobných poupat neméně;
všude dětství sladkou něhou svítí.
Na jevišti, ejhle – tam se jaro hraje
s květy, vánky, obláčky;
v hledišti se jaro žije, – vlaje
nad malými diváčky;
úsměv jara v očkách dětí plaje!
Poesie jara zlatým petrklíčem
otvírá si srdéčka,
pramének jak zlatým hází míčem
vlnkami v zář slunéčka,
zem si kypří krteček svým rýčemrýčem.
Víla nad lukami, háji, květnicemi
výzvu dala výslovnou,
květince ať nejvzácnější v zemi,
kterou zvolí královnou,
čest je vzdána květinkami všemi.
Volit růži v trní? – Zlou by byla kněžnou.
Pampelišku s lucernou?
Nezabudku s konvalinkou sněžnou?
Sedmikrásu nádhernou?
Ne! Však fialku, tu skromnost něžnou!
Ó, jak z oček dětí při pohádce prosté
dušinky jim zářily!
54
A jak cítím, že zas pučí, roste
strůmek z let mých mohyly,
v něm zas pějí ptáci, jarní hosté!
Díky za přelud, v nějž mě jak děcko svádí
divadlo – sen – pohádka!
V pozdní večer na korábu zádi
pluje se mnou památka
na života zlatý klíč – sen mládí.
55
KRÁLOVNA LOUTEK.
Jak radostně dětinné oči se leskly
z řad zardělých, zjařených tvářiček!
Všem výjevům ručky svou pochvalu tleskly,
zněl smích jako vrkání hrdliček.
A plničko v divadle od stropu k zemi,
pln hlaviček dětských byl každý koutek;
hrán ballet jim nejmilejší mezi všemi,
hra „Královna loutek“.
Rej hraček těch oživlých se mnou šel domů
v mé hlavě, v níž vrtal: zkad jinud jej znám?
Až jak by cos šeptlo: „Proč divíš se tomu?
Svět živých – zdaž není to hračkářský krám?“–
Pak doma, když spánek mi zavřel zrak těla,
zrak duše mi otevřel čarovný proutek,
jímž hrál ballet snů, abych pravdivou zřela
hru „Královna loutek“.
V snu zřím paní krásnou; hle, nový má kostým
vždy k saisoně každé, neb častěji as;
ach! nezbádám nikdy svým rozumem prostým,
co modní ta proměna stála ji zas.
Tu čapka jak dlaň, tu zas širák ji stíní
dnes vlasy jak eben a jindy jak žloutek
i larvičku růžnou jak z hračkových skříní;
hle – královna loutek!
Pak zdá se mi o skvělé, zralé již dámě;
má výstřih, v něm perlových šňůr celý sklad,
tré náramků spiala si na každé rámě,
i pod krátkou sukénkou na nohy snad.
V čí zraky tím zlatem a klenoty blýská?
Čí obdiv chce upoutat kouzlem těch poutek?
56
V nich blouda snad chytí, či posměch jen získá
ta královna loutek.
V snu blížím se k děvčátku, líbivé žabce;
tu baví již koketní, výbojný flirt,
jímž tropí si blázinky z každého chlapce,
vstříc hotovým pánům sníc o vínku z myrt.
Jí hříčkou je vše; k sobě ztratila úctu,
jí lehce si váží i galantní floutek.
Toť z levnější krabice a panenka z tuctu,
ne královna loutek.
Jak panenky duté, jež prázdnotou nitra
jsou na vodě lehky, že neutonou,
druh žen se svou bublinou žití tak zchytra
též umí se přeplavit nad úhonou,
jak skleněné kachničky. Cokoli snují,
čert, kolega sklený, dá k osnově outek;
tak jistěji, směleji životem plují
než – královny loutek. –
Hle, děťátko! Samá to krajka a stužka
i z atlasu dečka i závojů kmit;
s tím kočárek zlacený posouvá služka;
v tom přepychu človíček malý je skryt.
Však maminka, schystavší chlubně mu všecko,
snad vyhýčká dušičku v něm bez peroutek,
snad marnostmi zevšední, zhloupí své děcko
jak miminko loutek.
Tak střídají v snu mém se záhadné zjevy.
Dvé podstat v nich smíšeno přetajemně;
tu v strojové loutky, tu v živoucí děvy
a v paničky před zraky mění se mně.
Ne mistryně života, ne jeho žačky,
57
však mnohé jen vtělená směsice choutek;
ne ženy, ne matky, ne panny, jen hračky,
jen královny loutek.
58
DIVOTVORNÝ KLOBOUK.
Kdys v lakýrnické dílně Pechově –
to za mých dětských let v mém domově –
prý „Divotvorný klobouk“ měl se dávat,
i malovaly se tam kulisy.
Ty dařily se bez hany a závad,
neb s kamarády bratři řekli si,
že jeviště i se vší výzdobou
se pořídí jen vlastní výrobou.
Nuž, bratr Adolf, Pech to nejmladší,
s ním Adolf Heyduk, jinoch olbřímek,
ti oba štětcem vládli nejradši;
jim básník – humorista Vilímek
a Josef Svátek, klouček literátek,
klih, barvy, fermež míchali a třeli,
a při tom praskl mnohý kelímek,
neb výtvarnických praktik neuměli.
Než historikem stal se Kalousek,
v čas onen studentík a divousek,
přes ruku zkoušel nosit ubrousek,
neb švarným sklepnickým chtěl býti zjevem;
též u bot podpatky si podbil dřevem,
jen aby větším zdál se o kousek.
Strýc Kchádl, mluvka, šprýmovný to brouk,
sám postaral se hochům o klobouk –
jak nutno – třírohý; naň zlatý prým
kdes Lojza Herold získal vtipem svým.
Náš Jindřich s Bártou, s Krskem pospolu
si našli housle, troubu, pikolu
a šumařili v postrach uším vůkol.
Bém však měl všemi záviděný úkol
co Pohořalský, básník jarmareční
s tím nářkem, jak jsou lidé málo vděčni.
„Kluk“ obstarán byl učedníkem z dílny.
Již obsazeny effektů všech střílny,
59
i myslivci se dostalo již pušky.
„Kdy začnou zkoušky?“ bouřil herců shluk.
Však běda! V plánu namanul se suk,
neb Karel myslivec – byl bez Bětušky!
Houf přátel mnohohlavý byl a pestrý,
však žádný neměl vhodné slečny sestry!
Ach, jedna byla žabka ještě malá,
a druhá – panička zas příliš zralá.
Ta byla zněmčilá, ta stydlavá,
ta neochotná, ta zas šišlavá;
ba mnohé poupě sotva po rozpuku
se zdráhalo hrát s takým hejnem „kluků“!
Tu rozloučil se každý se svou rolí,
a ještě dnes mě proto srdce bolí,
že do sklepa se daly kulisy
jen pro vzpomínky již – a pro krysy.
Však dlouho po mém žalostivém nářku,
když vyspěla jsem školou na čtenářku,
cos táhlo mě si přečíst s důvěrou,
čím onen klobouk byl as divotvorný?
Však četby výsledek byl pro mne sporný
a zklamána jsem byla Klicperou;
má dětská kritika se pohoršila,
že ve hře, kterou jsem si skvostnou snila,
vše kouzlo klobouku jen v tom se vidí,
jak o peníze šelma šelmu šidí.
I přála jsem si, aby tak to bylo:
Kdo divotvorný klobouk nasadil,
že se mu v hlavě světlo rozsvítilo,
jak by si nejmoudřeji poradil. –
Zas léta šla (i nebylo jich málo),
svým neustálým proudem plynouce.
Zdaž se mi ve snu či dle pravdy zdálo
zas o tom divotvorném klobouce?
60
Byl úřední a skvěl se portou zlatou
a slušel k „císařskému“ licousku,
rád k límcům zlatým, stříbrným se tulil;
jej nasadils – a moudrost vrchovatou
i pravdu svatou hned měls v Rakousku,
též snadno lid jsi o peníze šulil!
Ten klobouk víc než Gesslerův ti platil,
ba věru bylo k pláči, že se ztratil.
Však netruchli proň příliš, český světe!
I bez čar kloboukových moudrost kvete.
Nač pro rohatou hučku s portou lkát?
I bez ní – rozum s úřadem dá stát.
61
DON JUAN.
Ten zlopověstný lovec žen a panen,
ten svůdný prostopášník, Don Juan,
jenž kdo ví od kolika již Donn Anen
buď dostal košem, buď byl milován
dřív před operou již, pak v opeře,
kde nedbaje Ottavia, soupeře,
i na dcerušku pana guvernéra
se odvážil a spor svůj s jejím otcem
hned rozřešil jen kordu svého bodcem –
dle mravu španělského caballera:
ten bohaprázdný kdyžtě větroplach
pak hodoval, tu guvernér co zjev –
týž, jak stál mramorový na pomníku –
se vážným krokem blížil k hodovníku
a hrozebným děl hlasem: „Tys můj vrah,
já za svou dceru, za svou čest i krev
mstu na tebe zvu s nadpozemských výší!“
A posměšně mu rouhač podal číši,
však otřáslo se zdivo při tom smíchu
i pohřbilo jej ve troskách i v hříchu.
Ten výjev kdys mou duší zalomcoval,
a po letech mi sen jej opakoval.
Však hudby zvuky tragické i pádné
v snu neduněly v kletbu vraždě žádné
ni v pathos ubitému guvernéru.
Jen k sochaři se do atelieru
host vplížil, zjev, – ne onen operní,
však obr údů dlouhých, nápadných
a ve svém gestu k víře nesnadných;
tak trčel bílý do tmy večerní,
an stanul vprostřed plastik záhadných,
sám záhadnější všech; a s hrozným žasem
zřel mistr sochař s mystickým naň třasem,
62
když obr zádumčivě tichým basem
si povzdychnuv, jak z dusné hloubky řečnil:
„Ač nejsi vrahem, horší jsi než vrah;
ty nezabils mě, běda! tys mě zvěčnil!
Ó kéž bych mohl rozpadnout se v prach!
Zde stojím před tebou, ty bídníku,
jak, zděšen utekl jsem s pomníku,
kam tys, ó zlosyne, mě postavil
a památku mou na vždy zohavil
tak zle, až nad obětí nevinnou
hnul soucit kamenem a litinou!
Proč mne – mne počestného nebožtíka,
mne, jak se říkávalo, výtečníka,
proč raděj neproklála mne tvá dýka?
Vždyť hanbou chce se rdít můj kámen bílý,
když každý smíšek vtipem po mně střílí
a lidé o tom, co že jsem, se mýlí!
Náš lid mne krásně ve cti pohrobil,
však tys mě po smrti tak zhanobil,
tak tvrdě, věkovitě, na jisto!
Já, nyní stvůra tvá, ty Mefisto,
já proklínám tě, ultrakubisto!“
Tu sochař, rozdrážděn až k zuřivosti,
co hněv mu vnukl, hned ex tempore
to vztekle vmetl ve tvář svému hosti,
an zařičel naň: „Mlč! Ty netvore!“
I chopiv kladivo již ve svou pěst,
v tu sochu, v oživlý svůj výtvor třískal,
a každý drobek, jak jej rázem střásal,
tak šustil, jak by zvonil, jak by jásal;
jen ničitel, msty lačen, okem blýskal –
až uvážil, čí soud byl a čí trest.
Kol v koutech plastiky se chvěly maně,
snad ze strachu, zda dojde také na ně.
63
V SUDĚ DIOGENA.
Tma, déšť a vítr, slota zlá, že do ní
psa nevyhnal bys. Drnčí lucerna,
jak cvakala by zuby; z ní se roní
svit žloutenkově žlutý do černa,
a v blíkání tom na plakátu zmoklém
čtu z okna nápis: „V sudě Diogena“. –
– Dnes do divadla? Na kus antický?
Žel! Marně zve tam půvab klasický,
neb musel by být Horaciem Koklem,
tím hrdinou i plavcem zároveň,
kdo by se pustil dnes v tu povodeň.
Mně zbraňuje v tom svatá Hygiena;
ach, odpusť, odpusť, mistře Vrchlický!
Hm, z kamen svítí se, mám hezky teplo!
Svou paměť ke hře dnešní upínám,
neb znám ji z četby; též si vzpomínám,
zač autoru hry „V sudě Diogena“
kdys kriticky se přes prsty již kleplo;
nu – arciť nejdřív za genitiv jména
hned v názvu; že to chyba, ví se dávno;
i zkumně rozvažovat počínám,
zdaž bývá v kritikách přec něco správno, –
i v soukromých. – Mně dobří lidé řekli,
že Diogenes byl sic filosof,
však divný rek; čin žádný, mnoho slov,
a přec jen drsný, neurvalý cynik.
Nu, z hlíny sud si zvolit za domov –
to prý že mohl chtít jen mozek změklý;
a jest prý názor doktorů všech klinik,
že bydlit bídně v blátivé jen díře
jest pro člověka: žíti hůř než zvíře.
To, lidem kulturním, se hnusí nám.“nám.
64
Tak soudili. Dál se mi paměť pletla,
až pocítila jsem, že usínám,
a sen mi rozžehl svá svůdná světla.
Nuž, zdálo se mi o bytové nouzi.
Jen ať nám nikdo Prahy neostouzí,
že lidé k necti jejímu prý jménu
by záviděti mohli Diogenu! –
Hle – v snu se něco valí odněkud,
i přivalil se přenáramný sud.
Ač duněl prázdnotou, přec lidí houf
se velikánu vstříc hnal, neucouf’,
však zadržel jej, křikem pozdravil
a na stojato na dno postavil.
Sud prázdný – všichni se však oblízli!
I snesli seker, kladiv, šroubů, pružin
a pilovali do dubových dužin,
až dvířka do nich pěkně vyřízli,
též okénka; ba z těch i veteš skla
se usmívavě k slunci zablýskla.
A pak se losovalo, která z družin
těch, kdo se přičinili při práci,
si nejdřív pohoví v tom paláci.
V tom slyším zpěv se blížit velebný,
jenž vážnou notou blaho lidstvu hlásí;
i vystupuje průvod malebný
jak z jiných světů, – armáda to spásy,
a vážným hlasem volá vůdkyně:
„Buď vaše dílo požehnáno s výše!
Sud plný sloužil ďáblům k hostině,
sud prázdný záchranná buď ctnostných skrýše.
Pryč s hříšným sudů mokem do řek proudu!
Lid očištěn buď z kletby alkoholu!
Však z prázdných sudů stav si každý boudu;
tam žijte v bázni boží všichni spolu!“
65
Dál v modlitbách se průvod odebíral.
Lid poslušný se v pivovary vdíral,
kdež zabavil a rázně prázdnil sudy;
a pivo teklo, ale nevím kudy...
Hle, sudy, soudky valí se a rojí
tam, kde sud obrovský již první stojí;
tu jedny stojmo, druhé na ležato
se řadí, až je radost hledět na to,
jak bere konec nouze bytová
a vzrůstá kolonie sudová!
Jí čestně stanoveno zákonem,
žeť Diogenes jejím patronem.
Kéž v pravdě, jak v tom snu, se dočká Praha
též po své těžké krisi téhož blaha!
Kéž, jako v snu tom, najde ve svém trudu
dost moudrých Diogenů a dost sudů!
66
MARTA.
Hezká, svěží zpěvohra to,
jejíž hravost baví svět;
umělecky přísně vzato
předchůdkyně operet:
„Marta, hudba od Flotowa“,
u moderny v prokletí,
dává-li se, vábí znova
po tři čtvrti století.
Posmívá se melodicky
učenému mudráctví;
děj též vnadí, jako vždycky,
v čem je žert a čtveráctví.
Slečny dvě – ó dobrodružky! –
na trh přišly, z nudy as,
kde se nabízely služky,
právě když byl k nájmu čas.
Slečny, v selky přestrojeny,
jistě bez újmy svých vnad,
dovádivě rozjařeny,
vmísily se v služek řad.
Nájemcům tak sličné zjevy
líbily se v přehlídce,
když se, jak ty veské děvy,
předbíhaly v nabídce:
„Umím práti, peří dráti,
mésti, mýti, plésti, šíti,
vařit, hospodařit,
drůbež pěstovat,
vše pracovat!“
67
Službu našly obě krásky
pro svá kouzla veškera,
u cíle pak dvojí lásky
šťastně končí opera. –
Přešly roky, čas a sudba
střídaly svá divadla;
až mi ve snu stará hudba
líbivě zas napadla.
Na Glucka ni na Mozarta
sen můj nevzpomněl si dnes;
zavála veň smavá Marta
nápěvů svých jarou směs.
Zástup služek a dvě děvy –
slečny? služky? kdož to ví? –
nabízely svými zpěvy
um svůj k službám hotový.
K melodii staré zněla
o slovíčko jiná řeč;
břitce ji ta tlupa pěla,
jako by se hnala v seč.
„Nechci práti ani dráti,
nechci mýti, mésti, šíti,
vařit, hospodařit,
chci radš tancovat
než pracovat!“
Aj, v tom revolučním „Nechci!“
zní mi velkopanský tón:
„Pokořte se, lidé křehcí,
vůli modních amazon!“
68
Jsou to slečny? Jsou to služky?
Který ďas je rozezná?
Stejné střihy, krajky, stužky,
stejná píseň vítězná!
Myslím si: Ne dvě jsou slečny,
všecky však! Dle zřejmých stop
pošlechtil duch poválečný
povalečnou šlechtu dob.
69
ŠELMA SEDLÁK.
Že vždy byl český sedlák vychytralé ptáče,
té slávy pověké – chraň Bůh – mu neberu!
Však o ní mistr Dvořák složil operu,
v té zpívá se, až srdce směje se a skáče.
Byl český sedlák čtverák již i za roboty,
znal vyzrát na pány i dráby, rychtáře,
znal smát se nafoukancům v zlatém kočáře
i dupnout si, nechť slamou vycpané měl boty.
Znal panským záletníkům hatit mlsné choutky,
žár jejich laskomin vždy zahnat pod sprchu;
hej! u děvčat měl selský jonák na vrchu
vždy nad karabáčníky, zhýralci a floutky.
Těm zámeckým on uměl vytřít mlhu s bělma
a nenechal si od nich lézti do zelí!
Jim za trest leckdy ztropil kousek veselý
a dal jim na pamětnou. Byl to sedlák šelma!
Čím výše mistrovy mě hudby nadchlo pění,
tím vroucněji mě učíc milovat náš lid,
všech zdravých ctností kouzlem si jej vykrášlit,
tím hloub to k srdci znělo až i v noční snění.
Však ve hlubokém spánku cože zdálo se mi?
V snu sedlák na své půdě sám svým pánem byl,
již nebylo tu, kdo by zas jej bičem bil,
neb svoboda již vládla v rodné české zemi!
Již lidu nehrozila vrchnostenská pýcha,
ji ponížila rovnost prohlášená všem,
a nezhyzděna žádným panským hastrošem
žeň selskou do libosti rodila si lícha.
70
Však sedlák šelma! Hle, jak změnily jej časy!
Hle, vzdal se brslenek i ctného opasku,
měl v opovržení svou pivní bandasku
a schovával své stovky do wertheimské kasy.
On vyměnil svůj džbánek za šampaňské láhve,
on jako pán jen s pány v Praze hodoval;
žid krčmař doma ve vsi marně bědoval,
že jeho starou krčmu opouští sám Jahve.
Však žid si věděl rady. Sedláčku, jen lap se
v těch lákadlech! A draze sklizeň vydřel mu,
sám do Němec ji prodal, šelma nad šelmu,
však třikrát dráž, a smál se, tučný profit v kapse.
A milostpajmáma i její slečny dcerky
se v nádheře též daly vidět před světem;
prach metly hedvábím a pravým sametem
a byly samý pudr, voňavky a šperky.
Též v domě bylo krásně; portiery z plyše
a drahé koberce jak v panských palácích;
jak zvykla, chodí po nich selka v dřevácích;
tak po měkku jí aspoň klapou jenom tiše.
Ba, v jejím saloně – tak aspoň se mi zdálo –
se skvělo drahocenné fortepiano,
to nejlepší, jež v Praze znalcem vybráno,
jen klika k točení mu chybí, aby hrálo.
Však máslo, vejce, drůbež, ovoce i peří,
vše na ten přepych draho židu prodala,
ač bída o hrst brambor marně škemrala,
byť za krvavý peníz, u zamčených dveří...
71
V tom vztrhnu se, jsem vzhůru... Jaké šelmy selské
mi vypitvořil v mozku sen ten ohavný!
To nafuněl dech noční můry otravný
mi do snů mátohy ty lživě nepřátelské!
Jest venku jitro zlaté, vzduch je slunně modrý
a ptactvo radostnou svou hudbu šveholí.
Ven ze bludiště snů! Ven v život, do polí,
chci pravdu zřít, v ní drahý, pravý lid náš bodrý!
72
PO ČAROSTŘELCI.
Hu! Strachomorna! Ne jak na divadle;
v snu straší hůře! Zpustlý ční tu les,
kde hnilobou mdle svítí kmeny padlé
a kostry jiných pnou se do nebes,
s nichž visí kalná, slizká chamraď chmur,
a černý vzduch se hemží rejem nočních můr.
Hle, z tůní bahna štětky sítin trčí
jak utopenců vlasy ježivé;
kde houšť, tam hladové se zvíře krčí
a prašivky buď chroupá červivé,
neb chňapá ohnivé si ropuchy,
jež skočmo kvapí skrýt se v pýr a v lopuchy.
Tu nevíš, co je balvan, co kus mlhy,
co křivý snět, co zakroucený had;
vos hejno jiskří, kořist pro zob vlhy;
strach, smrt a zkáza hrozí odevšad;
z tmy vyniká tu skuhrot, onde vřesk,
tu dravčích zubů škleb, tu žhoucích očí blesk.
Co chvíle skrápá s větví smůla lepká,
jak hnáty leží holá dřeva kol;
tu hrouda kulatá jak lidská lebka
se valí svážně kamsi v temný dol;
slyš! jak by na vlka kdes štěkal vlk;
ten, který hlad má, vyje; který žere, zmlk’.
A v Strachomorně skrytá trčí skála.
Kdo bez bázně až k ní se probíjel,
smí zaklepat. Toť pekel filiála,
kde audience dává Samiel,
ten Satanášův zemský zástupce,
své věci znalý mistr, chytrák na hlupce.
73
Sem cesta nevede, jen vývrat lysý;
kde strom zbyl, pod ním kostí hromádka,
a s větve zdrhlá rozsocha mu visí
jak větrem klátící se oprátka.
Kol žádný cestník, mezník, nikde nic!
Směr k Strachomorně jde jak alej šibenic.
Dvé chodců temnem kráčí po bezcestí,
Jest jarní, Filipojakubská noc,
čas pravý jít si lovit z pekla štěstí,
neb kouzlo dnes má největší svou moc.
Děj se co děj, dnes Kubík s Filipem
jdou, jeden s myslí prostou, druhý s důvtipem.
Jsou u skály. Má Kubík duši malou,
menší než ve lví jámě Daniel;
však Filip tluče pěstí neurvalou
i houká si: „Jest doma Samiel?“
Tu odmyká se branka před smělci,
a Samiel se ptá: „Co chcete, vetřelci?“
I vece Filip: „Chceme šťastnou trefu,
ne pro zbraň sečnou, ale pro střelnou,
a proto jdeme k odbornému chefu,
jenž vládne nad municí pekelnou.
Vždyť při závodech do terče kdo střelí,
má dostat hodnost, řád a velkostatek celý.“
„Vím, vím to,“ Samiel dí blahovolně,
„však vy jste dva, a cena jedna jest!“
Tu Filip zas: „My podnikáme spolně
a na dvě půlky chceme, na mou čest,
se dělit! Velký bude sázky vklad –
a výhra velká! Dost je toho pro dva snad!“
74
Čert kývl. „Dobrá! – Jako trefí domů
vždy do své dírky mladé ještěrče,
tak uliji vám kulku k cíli tomu,
by trefila vždy přímo do terče.
Však než ji uškvařím, dřív odměnou
mi duše upište svou krví červenou?“
Čert podal mu list s úpisem a péro.
„Zde smlouva. Krví podepište ji!“
Tu zvolal Filip: „Vivat, kariéro!“
a pérem škrábl Kubu rychleji
než „jedna, dvě.“dvě“. Tím pérem krvavým
list podepsal pak jménem Kubovým.
Ne sám, neb Kubovi jen ruku vedl!
Ten třásl se a zuby drkotal.
„To stačí,“ řekl Filip, na zem sedl
a smál se – však i čert se chychotal.
„Svou smlouvu máš! Teď začni, Samieli!
My bychom rádi již tu kuličku svou měli.“
„Hned!“ svolil Samiel. Tu otevřela
se země sopečnému výkypu,
v nějž výheň blesků s krupobitím sjela,
i jektal po zkušeném Filipu
též Kubík obrácený otčenáš,
jak velel Samiel co místosatanáš.
A v kotli vřelo to, až var se přelil.
Co seškvařeno v kulce, kdož to ví?
Však přímo do terče tím Filip střelil;
byl z něho chlapík, velmož hotový.
A hlupce Kubu když si čerti vzali,
zdráv zbyl tu Filip, čertům v lup už dávno zralý.
75
Tak dělívá se na půl šachr světa:
dal Kuba krev, má čerta za podíl;
zisk ale šibal do své kapsy smetá!
Čert počká naň, však stihne též svůj cíl,
neb lotři propadnou mu malí, velcí. –
Toť morálka má ze snu o tom čarostřelci.
76
ČERT A KÁČA.
V snu řekla snad Káča jen žertem,
že raděj by tančila s čertem
než sedět a hanbit se převelice
všem na posměch v hospodě při muzice.
Čert Marbuel vyzval jí v kolo
a mrštně s ní zatančil solo,
však potuchy neměl ni ze vzdálí,
jak s divokou Káčou se napálí.
Chtěl napálit ji, ale běda,
sám pohořel, Káča se nedá!
Ta od zadu v náručí chytla si jej,
čert Káču měl na krku, děj se co děj!
On utíkal, střásal ji hněvně,
leč Káča se držela pevně,
čím dále tím větší proň měla tíž,
neb nosila na hrdle zlatý kříž.
Čert upachtěn sotva již dýchal,
jen potil se, funěl a kýchal,
jak zplašený motal se čehý a hat,
až klopýtl na prahu pekelných vrat,
Čert vrátný jej propustil vraty,
a Marbuel vzkřik’ na své braty:
„Hou! Rychle mi pomozte od Káči!“
Však marně to zkoušeli roháči.
A Káča se rozhlédla kolem;
tu za plným jídelním stolem
si hověli čerti a karbanili
a jedli a pili a repetili.
Nu, Káče se líbilo peklo
77
a srdce jí zálibou změklo
v tom veselém, fešáckém podsvětí,
i pustila zajatce z objetí.
Tu ovčák, či pasák snad koní
se slitovav, přišel si pro ni.
Však z pekla se Káče již nechtělo zpět
pryč od Marbuela zas na tento svět.
Až Satanáš, pekelný kníže,
již starý, se přibelhal blíže
a rozhodl jinak než Káče vhod:
„Jdi domů!“ a ukázal na východ.
„Jen lotry zde vaříme v kotlích,
já netrestám hříšníků zkrotlých;
sem nepatří poctiví peciváli
a žádní, kdo pro peklo neuzráli.
Tys, ovčáku, také to slyšel;
jdi, táhni zas, odkud jsi přišel!
Však něco přec ještě ti pošeptám,
ty odpověz pravdivě, nač se ptám.
Jest kněžna, jíž sloužíš, ta hrdá,
vždy dosud k vám skoupá a tvrdá?“ –
„„Ba není! Ta zlého nám neučiní,
ta mnoho nám dělá teď dobrodiní.““ –
„Ty, dobráčku, chceš jí snad šetřit.
Dva čerty k vám pošlu ji zvětřit.
Sem nepatří, hodná-li na zemi.
Teď, ovčáku, s Káčou již kliď se mi!“
Leč Káče se ani dost málo
pryč nechtělo; peklo se smálo!
Tu ovčák ji popadl, poceloval,
z vrat pekla zpět na zem ji vytancoval.
78
„Viď, Káčo, že nad pány zdejší
ti v pekle jsou spravedlivější?!
Být u nich – toť skoro jak přilepšení!
Však modlím se: Neuvoď v pokušení...“
79
OTELLO.
Na jevišti chudě vypraveném
hrozné drama to jsem uzřela.
V kterém divadélku zastrčeném
nehráli by chutě Otella?
V zátiší svém, za kritickým větrem,
hráli ochotníci ohnivě;
rek byl pomalován strašlivě,
jak by při kartách byl nejčernějším Petrem.
Věru div, že Benátčanka něžná
toho bubáka se nebála,
jehož dobrodružství světoběžná
srdce její láskou rozplála.
Jeho zjev tím větší plodil hrůzu,
že byl – pro kontrast as barev těch –
v sněhobílou oděn dlouhou blůzu,
v níž se černal, jak by z pekla vběh’.
S vášní hrálo se. Co rázných gest
provázelo pathetické řeči!
I sám napověda, na mou čest,
div se v boudě nepotrhal křečí.
Rek ten když své obžalobě slouchal,
z lásky k Desdemoně když se zodpovídal,
v roznícení pěstmi v hruď se bouchal
stále, jenom pravou s levou střídal.
Však těch pěstí prudké narážky
tiskly na běl roucha stopy černé...
Kdož by v truchlohře bral na vážky
příhody tak všední, malicherné?
80
Každým dějstvím stop těch bylo více,
čím víc horlil černoch žárlivý;
nebyl černý již, jen šedivý;
jaký div, že trýzní pobledlo mu líce!
Černaly však myšlenky a ďábla
dráždily v něm k pomstě! Srdce ztvrdlo –
zaťal černé pěsti v bílé hrdlo
Desdemoně své, jež vrahu v rukou slábla.
Rdousil ji a svíral jako v kleště
dlouho, vztekle, silou zločinnou,
tiskl tvář svou na hruď nevinnou
slouchaje, zda dýchá ještě – ještě –
Konečně! Již dočkal se té chvíle;
pustil kořist, dokonavší v muce.
Vítězně se vztyčil, zvedl ruce,
a ty dlaně vražedné – měl bílé!
Hry té ozvěna dnes po letech
ve snu vyplula z mé památky.
Dějiště – to nejsou Benátky
spíše zdá se mi, že kousek Čech.
Snilo se mi, že si hovělo
mezi Čechy hojně mouřenínů,
které napudrovat na bělo
nestačila výroba všech mlýnů.
Snažně se ti černí pídili
po nějaké odpomoci jisté;
velemydlárnu si zřídili,
aby měli tvář i ruce čisté.
81
Ručku ručkou mydlíc neúnavně,
družstvo smývá čerň a pod zem pouští špínu;
za krátko již prosperuje slavně
závod k omývání mouřenínů.
82
JAN VÝRAVA.
Ten pevný muž, ta hlava bystře soudná,
ta mysl přímá, vůle nepodloudná,
tak svá, tak rázovitá postava,
ten sedlák s duší kovovou, tak ryzí,
že kde se vyskytl Jan Výrava
a slovo děl, všech pochybnost hned mizí;
co jemu pravdou jest, to v celém kraji
jest zákonem, a na to přisahají;
on, jemuž mocné vrchnosti a páni
jsou k nenávisti jen a k pohrdání
a jemuž lidu mrzký utlačitel
jest terčem vybraným; on, přísný mstitel
i v srdci žulovém tak nepoddajný,
že když se v synu vlastním zrádce tajný
mu objevil, jak hněvný soudce vzplál
a ranou z ruky otcovské jej sklál:
ten silák mužný, vtělený ten vzdor –
jak citlivý přec, nedůtklivý tvor!
Když zdolán krutých příhod směsicí
byl jat a souzen, k pokutě když dráb
jej přihnal; když měl „běhat ulicí“
a býti mrskán, bit... jak byl tu sláb
a zničen! Obr zsinalý a němý,
s to nejsa, aby úkor cti své snesl,
při první ráně holí mrtev k zemi
ne ranou, ale potupením sklesl.
Mnou zachvěl dojem vážně hluboký
té tragiky a dlouho provázel
mě do noci, než dummě přecházel
v sen matný. – Zřela jsem chvat divoký
kol v třídách města. Na sta chodců spělo
jak šílených tam, onam, za svým ziskem;
a jiní vozmo uháněli tryskem,
83
nechť srazili tu, onde lidské tělo
i v krev či pouze v bláto; mnohé čelo
ni nepobledlo ni se nezardělo,
když ten, kdo hrdě tak se vypínal,
též „běhal ulicí“, jsa mrskán hanou,
a lid když na něj pěsti zatínal
či prstem ukazoval; tupen všemi,
on žádnou nezachvěl se na cti ranou,
jen otrlý spěl dál, však nepad’ k zemi.
V tom jiný dav zas, touže vteřinou
se k němu shrnuv za ulice rohem,
mu slávu volal, zval jej hrdinou
a před ním klaněl se jak před svým bohem,
ač znamenáno značkou brunátnou
to pyšné čelo, nectně památnou.
A když tak pocty těžil dobrodruh,
jak nevěděl by o znamení rudém,
tu podál Výravův se zjevil duch – –
a do země hned propadl se studem.
84
VLÁDA TMY.
Děs mrazivý nás pálil na duších,
když krutá tragedie „Vláda tmy“
kru srdcí nejtvrdších a nejhlubších
i se surových vášní závraťmi
svým dějem odhalila oči vidu
a zjevila: tak vládne temno v ruském lidu...
Tak líčen bědný mužík za stara,
když ještě v celé Rusi ohromné
zněl mocně hlahol: „Život za cara!“
Však v hrdě světlé době přítomné
ne rodina, jak v truchlohře, jen jedna,
však velká „svatá“ Rus – jak zvrácena, jak bědna!
Teď zní to: Život za chtíč Furií,
těch nejprv carskou krví opilých,
těch, jež krev milionů vypijí,
než spadnou se svých stolců prohnilých.
Ó, jaké vraždy, padoušstva a hnusy
v tom dnešním divadle, v té tragedii Rusi!
Sám Ivan Hrozný, tak jak vladařil,
jak proslul ukrutenstvím zločinným;
dnes kdyby mezi ďábly Ruska žil,
jen šprýmařem by zdál se nevinným!
Tak Satan nesmál se, jak teď se šklebí;
tak nikdy nekřičely kletby marně k nebi...
Zběř vrahů věstí světu spásy báj,
jež, upředena ze bludic a z tmy,
chce násilím děj lidstva ve svůj ráj
hnát přes mrtvoly, bahnem, propastmi,
však vůdcům těm se kolo dějin smeklo,
a výprava se řítí přímo v poušť a v peklo. –
85
I navrací se paměť k „Vládě tmy“ –
v to sprostných provinění divadlo;
tam hřích se chvěl nad svými obětmi,
tam svědomí přec v duších nezchřadlo,
neb vrah, jejž v nitře žrala výtka hrozná,
štván mukou, rozhodl se, že svou vinu dozná.
On zpupnou hlavu sklonil, on se kál
a činem očistným svůj zmírnil pád.
Dnes – – vláda tmy jen běsní dál a dál
a žádný velekat se nechce kát,
jen samozvaná hrůzovláda zuří,
a zvůle s tyranií, sobství s pychem duří.
Tmy vládci dosud do své arény
štvou davy zoufalců a rebelů.
Ti v kořist pro hladové hyény
jdou na smrt bez soudcův a ortelů.
V tmy vládcích hnutí kajícná jsou něma –
a tragedie ruská ještě konce nemá...
Kol tma je příšerná. Kdy přelije
se hrůz těch ničivých již přemíra?
Sleť k hynoucím, ó dobrý genie,
děs odplaš jak zlý sen, zdrť upíra,
jenž ssaje žití dech a sílu dusí!
Ó prostři světlou peruť nad nešťastnou Rusí!
86
VLAST.
Jdem z tragedie, s námi úžas němý!
I nelze z mysli střásti těžký dojem
scén příšerných, v nichž vítěz nad odbojem
zle mstí se nešťastnému Nizozemí
svým hrozným katem – vévodou to z Alby.
Nám zdá se v rozbouřeném dojetí,
že hranic žár, děs šibenic, třesk palby
se derou s kletbami svých obětí
k nám jako echa řadou století
a tyranům zas novým sypou na lbi
svůj žhavý popel a své prokletí.
A v ohlasu těch kleteb nejhrozněji
soud nad ženou zní, vlastizrádkyní!
Dolores – Bolestná – jest jméno její.
Hle, s drsným, zatvrzelým srdcem lvičím
zří muka vlasti; vlast jí není ničím,
ne mateří, ne ani macechou,
však nenáviděnou jen sokyní!
Vlast! Při tom jméně krev jí hořkne v žluči;
hněv jedovatý – žárlivost jí mučí
a láká tajnou, mstivou potěchou...
Choť ochladl k ní v lásky horování,
ji k zášti dráždí jeho neúčast;
vždyť modlou jedinou, k níž on se sklání,
se stala jeho vlast! Čím jí jest vlast?
Čím vlasti spása? Bajkou z mlh a z dýmu!
Dolores žhavým srdcem k vřelejšímu
lne srdci; miláčkovi do náručí
ji vrhá vášeň, jež jej lásce učí.
A z lásky tajné, jež ji konejší,
se rodí záměr ještě tajnější:
jak nenáviděného jha se zbýti! –
Msty lačna, v úklad prokletý se řítí,
zlo nejčernější zlem jí nezdá se,
87
když k vévodovi z Alby vkrádá se
jak udavačka na vlastního chotě;
on proti vládě jeho, pro svou vlast,
že vzpouru spřádá ve spiklenců rotě,
to žárlíc vyslídila kradmo kdys...
Však v patách zrádkyni jde Nemesis!
Neb vášní zmámena i klamána
se chytá ve svou vlastní, podlou past,
když netušíc, svou hříšnou lásku mladou,
v ní štěstí své, v zmar vydává svou zradou
a na smrt s manželem i milána!
Ti chrabří oba život v oběť kladou,
mrou za vlast se šlechetných reků řadou...
A přeživším těch padlých nepočet
vlast žalářem a žalář stal se vlastí;
kol řádí násilnických plno čet
a všude řetězy a pouta chrastí...
Půl věku přešlo zatím ode chvíle,
kdy tragiky té dojem v plné síle
mi duši pronikl. Jak ve propast
má vzpomínka v ni hroužila se zkumná,
i zněla mi z ní hluboká a dumná,
jak sudba věčných mocí, výzva: „Vlast!“
I vyvstalo mi před zrak vidění:
Dolores, vlastizrady vtělení! –
Jest přízrakem? Či mezi námi žije?
Zda českou krví hřeje se jak zmije
snad na prsou snem zmámeného milce?
Čí srdce české může v bludné chvilce
se zakolísat, zvrhnout v odrodilce?
Jest možno, aby matku zapřel kdosi,
kdo lidskou krev – krev její v těle nosí?
Kdo rodnou jednotu chce zavrhovat
a tříštit národ v sporné voje kast?
Kdo v spolku nepřátel zdar svojich snovat?
88
Kdo věřit v dávných škůdců slib a chvast?
Kdo může nenávidět, zapřít vlast?
Zrak duše mé, vpiat v záhad černou chmuru
se zatměl. Ejhle, tu jej rozjasnil
sen krásný. Slunce vzešlo do azuru,
kraj kolkolem, jak by sen jara snil,
se v rose třpytil zlatým úsměvem,
a sladký hymnus vzdušným nápěvem.
zněl ze země i s nebe: „Srdce vzhůru:
Věř ve svou vlast! – Vlast jest to mocné heslo,
jež mroucí národ v život vrátilo,
ves úklad nepřátelský sklátilo
a k světlu, k síle, k svobodě vás vzneslo!
Neb Vlast je živlem velké přírody
jak Oheň, Vzduch a Vodstvo i ta Země!
Vlast věčně volá: Přitulte se ke mně:
Jen mnou jste lidmi, mnou i národy!
A vládnout neustane nad oblastí
všech věků světa, plemen krajů všech,
a k štěstí, záchraně i k síle Čech
vždy znova vzplane ve vás láska k vlasti!“ –
Zmiz tedy před ní v přímrak temnošerý,
Dolores, bludný stíne pronevěry!
89
VOJNARKA.
Hle, prosté ve svém osudovém tkání
to selské drama – jaký zázrak předvídání!
Byl na vojně. Snad krvácel, když milá
mu věrnost v lásce bezděk porušila.
Jak bývá, přinucena lakotou
svých rodných, provdala se za starocha
a žila, v tichém boji s tesknotou,
svým povinnostem. Měla děcko, hocha;
a skryté lásky, jež jí v srdci plála,
v něm náhradou teď synku svému přála.
Když vládla statkem synkovým co vdova
i matka, tu se z vojny Antonín,
jsa lačen pomsty, vrátil do domova
a vstoupil do služby co čeledín
k ní, své kdys Madlence. A duše její
– v té pravdě hluboké své čistoty –
když na srdci, tom věštím čaroději,
se dozkoumala světlé jistoty,
že láska nevyhaslá plá v ní znova,
a vidouc denně, šťastná nastokrát,
že Antonín má její dítě rád;
když byla svá i volna, byla vdova:
ó, jaké scény krásy zlatě ryzí
tu Musa tvůrčí živě vykouzlila!
Tu mněls, že každý stín z těch duší zmizí,
jichž osud láska trojí sjednotila.
Ctil milenec teď v milence i matku,
a slunné štěstí zářilo jim k sňatku.
Leč jinak osud chtěl. Prv lehký stín,
pak hustý mračen shluk se srazil k bouři,
neb zvojačilý, bujný Antonín,
jenž v krve potocích a v palby kouři
90
cit v sobě otupil, a dobrodružnost
i smělou neřest zvykl ctít co mužnost,
své vášně, jež se kryly utlumeny,
zas vyburcoval v pusté hýření.
Tu rázem haslo štěstí čestné ženy,
i selhal každý kročej k smíření.
Buď on, buď syn! Z té krušné křižovatky
ji vyprostilo srdce pravé matky.
On, zvrhlec, v oběť vášní mrtev klesl,
ji nad vášeň cit nejsvětější vznesl.
Ó, tragedie čistá, spravedlná,
pravd výstražných a smírných zvěštízvěstí plná!
Jak tušila jsi z čtvrtstoleté dálky
to strašné dědictví, tu kletbu války,
jež pro tyranské chtíče césarů
svá stáda robů, v zbroji hodné pekla,
k orgiím vraždy hnala, hnusně vzteklá,
květ lidstva hyzdíc v hordy barbarů;
jež milionům otrávila žití –
i duši – puchem smrtných výparů
a sketstvím třaskavého hromobití
i pohledem na trýzně Lazarů...
Ej! Zapíjely se ty dojmy bědné!
Nač bol? – Ať raděj hlava zpitomí!
Tož hýřilo se v zákopech den ze dne,
až omámil se cit i svědomí.
A bodláčí jak šíří semen chmýr,
mor války přivál morovinu v mír!
Hrůz války syt, svět válčí o rozkoše
i zisk! – Dav bludných na skloněné ploše
se sváží v bahno, víru v lidství ztrácí
i v božství! Nechá řádit Smrtonoše
v doupatech bídy. Zákon dobra kácí;
zlu v odpor spoléhá však na hastroše.
91
Ó, kdy to divé štvaní doburácí?
Kdo zachrání rod lidský očistou?
Kdo poděděnou kletbu války zmaří?
Kdo mízou lásky uzdraví a zjaří
a květem obalí souš bezlistou? –
– Hle „Vojnarku“! Co dí to lepé drama?
Že matka, vtělená jen láska sama,
ta čistá, svrchovaná, v obětovných vznětech
svět obnovovat může nevinou vždy v dětech.
92
SULAMIT.
Marii Gregorové věnováno.
Snil básník o lásce sen horoucí
a cudně krásný. Bylť on vyvolencem
všech dobrých božstev, jejichž nektar píval
jak rosu, s oblak zlatě kanoucí
v číš křišťálovou, obtočenou věncem
vždy z bílých kvítečků, když v ranním svitu
den vítal, bohům připíjel a zpíval
své světlé sny. Tak zapěl Sulamitu.
Sen lásky v nejzářnějším plápolu
jak oheň na posvátném vrcholu,
kde nejdražší se pálí oběti,
o jaké člověk se kdy s božstvy dělil,
ten sladký sen chtěl básník vypěti
a v bytost Sulamity své jej vtělil.
Hle, pozdvihl až k nadpřirozenosti,
výš nade vše, co všednost lidská hostí,
jak zázrak lásky, lásku milenčinu –
jen ji, tu jedinou – až nad matčinu! –
Rci, duše milená, tak shodná s mou:
pěl básník pravdy zvěst ciči přelud pouhý?
Zřel divy snu jen, ideál své touhy,
či slavný žití jas mu blýskl tmou?
Rci, láska milenců-li může býti
tak nad vše velká ve svém nadšení,
tak věrným okem v drahé oči zříti
jak věrnost matky, jíž nic nezmění,
byť zrak jí obestřen byl slepotou
a záhad nevýzpytných temnotou,
ba děsivým i vlastní viny mrakem?
Víc matka vidí srdcem, než kdo zrakem!
Však vášeň milenců jest nejslepější!
93
Ne, zbělelá má hlava nevěří,
že jiné lásky pud jest zázračnější
než neskonalá láska mateří.
Ne pouze smrt, i zapomnění kosí
květ mnohý, který láska zasila;
co matka pod srdcem však nosila,
co živa v srdci, v památce to nosí;
byť vykoupila to i za svůj hřích,
to žije v ní, jak před zrozením žilo!
Co odchovala v loktech mateřských,
vstříc tomu jen by vždy v ní srdce bilo.
Byť poloanděl – žádný cizí zjev
by nehnul srdcem v ní, jak vlastní krev.
Ne pro miláčka jen, íi pro proklatce
má matka žehnání a povznesení.
Viď, obě víme: hlubší lásky není
než láska matčina a láska k matce.
94
SVĚT A DIVADLO.
Že divadlem je svět, toť staroznámá
i mudrcům i pěvcům běžná zvěst.
My rodíme se v slavné melodrama,
neb k zemi vane hudba sfér i hvězd.
Žel! Co ta hudba věčnosti nám hraje,
my neslyšíme, hlušci ubozí;
náš malý globus, kosmem kolotaje,
pln vřavy naší, příliš lomozí.
A drama lidské, k smíchu nebo k pláči,
toť mumraj, kdos jej s námi provádí,
neb v žití jsme jen herci – nebo hráči,
hru řídí tajemné však nadvládí.
Ten život divadlo jest vábné šalby,
svět klamů, pozlátka i ličidel,
div přetvářky a dekorační malby,
pln proměn, vášní, slz a strašidel.
Toť stará historie. Jsou i lháři,
kdož hrají místo hry jen mámení,
ba často, porovnáš-li masku s tváří,
jsi jako v Jiříkovu vidění.
Však souhra ladná oříškem je tuhým,
kde vyniknout chce křikloun z plných plic
a hráti chce – ne svorně jeden s druhým,
sám pro sebe jen, pro celek však nic.
A někdy jako premiéra na vsi
hra povážlivá vyzní posměchem.
Tož kdo jsi vinen, reputaci sprav si
hrou poctivou a čestným úspěchem.
95
Náš lidský svět jest divadlem i hernou.
Buď o ideál s Muzou, o lásku
i laur, buď se Štěstěnou licoměrnou
hru hrajem o zisk všední, o sázku.
Vkroč na jeviště žití, june, kmete,
a hrajte, co si každý zbásnil sám,
neb improvisujte, cokoli chcete:
kýs tajný autor závěr vnutí vám.
Nechť umělci jste s hůry posvěcení
neb cháska ledabylých břidilů,
hra žití tak či onak více není
než komedie plná omylů.
A v zmatku jejích směšností i trudů
jest celá tragedie člověka,
v níž Osud, strůjce triumfův i bludů.
tak střáhne na šaška jak na reka.
Snad výhra s prohrou, sláva s chvílí děsu
se střídá náhleji, než hráč by chtěl,
neb v žití též, jak na maškarním plesu,
snad v kukle je nám v patách nepřítel! –
Hle – Faeton, jenž v zápol s bohy letí
a zdrcen klesá, polobožský tvor,
i život hmyzu, oživlého smetí:
týž zápas pudů, týž tu věčný spor!
Vždy malých velký sen jest cílem cílů
a příliš k němu cesta daleka!
Co nejvýš vábí, jde nad naši sílu,
zpět padá s Olympu syn člověka.
96
Však zmoudřel Don Quixot, an vyprovázen
vždy moudrým Sanchem, vzdal se illusí;
kdo na nich lpí, je světec nebo blázen
dle velemoudrých světa konklusí.
Jen zralý praktikus se nezarazí,
když po zdařilém, vhodném přemetu
mu pomluva či závist pověst kazí,
neb on má zbraň svou: veta za vetu.
Vždyť není s měsíce snad spadlým kloučkem,
on, podpor společnosti senior;
on nikam nevyletí s panem Broučkem
a heslem není proň „Excelsior!“ –
Dá pozor, aby v žadný hloupý kousek
se nezapletl svůdnou návnadou
jak nezkušený, zbrklý matlafousek;
jeť povždy stará liška nad mladou.
On nepoutá se v naivní svět zásad;
ví, že je zdrávo žíti bez boje
jak beránek a klidně pastvy spásat
i své i nesvé, zažit oboje.
Nechť svět se bouří, jak by ožil Žižka:
však snaživec i mezi bitvami
si najde dobré bydlo jako myška,
jež sklízí, však ne kočce do tlamy.
Nechť kostrbaté, ba i křivé cesty
jdou světem, neschnou při nich čekanky;
jen čekat, vyčkat, včera já a dnes ty,
až rozluštíme slibné hádanky.
97
Je každá cesta dobrá v útok zisku,
nechť suchopar kol prahne po míze;
však sprchne přec! Kdo nastaví svou misku,
ten do ní schytá mannu, peníze.
Ba v žití proudech blátivých se kluše
líp nežli bosky v pevné obuvi
a vědí drahé osamělé duše,
jak v nouzi těžké jsou i námluvy.
Všem tepou srdce, jak když počítají.
Jen zlatý déšť jest, čím vše vybují;
vždyť dnes i nevěsty se prodávají
a ženichové – ti se kupují.
I Josefovi bratři zas by zjista
jej prodali v moc Faraonovu,
však mnohokráte dráž než Jidáš Krista!
Dnes lakomec jest všude na lovu.
Dnes buržousti i bodří venkované –
vše mamoní a má se k životu!
Až na kom co si vzíti nezůstane,
všem chytrým vzejde spása z bankrotu.
Dnes kupčí boháči i proletáři,
chtíč, odpoutané zlo, vře ze všech stran,
a mravní mor ten léčí mastičkáři,
z nichž každý velebí svůj talisman.
Lid požitkem se chrání od záhuby,
neb věří na ďáblovy pilulky;
ty pomáhají, jako vlčí zuby
kdys babičce červené karkulky.
98
Krev zkažená a rozklad hrozí všude
a lék je vzácný: upřímnost a čest!
Co bylo, snem jest; blouzněním, co bude,
a uzlem gordickým se zdá, co jest.
Jdem bludištěm, jsme jako nad propastí,
cest hledáme si, nevědouce kam;
zdaž ku bezpečí, k ozdravení vlasti
svou bludičkou nás vede slavomam?
Jest pokušení stát se misanthropem,
když svoboda a plody osvěty
svou autoritu chrání starým copem
před obojživelníků klepety.
Jsme v době velké jen svět malých lidí?
Či to nás činí velkým národem,
že kamaraderie ze žní klidí,
jimž duch a krev a pot jsou původem?
Že tolik nás jde za komedianty
a národním se rovná Tartuffům,
že bouří s Rabagasy, s furiantyfurianty,
a přec se hrbí dnešním chalifům?
Či pravdou osvítí nás žurnalisté?
Tisk v moci stran je panský čeledník;
byť nadšení kdo měl jak démant čisté,
tam přec jest pána svého služebník.
Jest jiná maloměstských diplomatů
a jiná politika vysoká,
však v žurnálech i na onu i na tu
si ráda sedá kachna divoká.
99
I proroku se nejen mluvit sluší,
též mlčet v čas jak němá z Portici,
i z podzemí však Midasovy uši
přec tajemství své zradí slídiči.
A přece světla pravdy víc než chleba –
ať skromné lucerny, ať záře hvězd –
i člověku i národu je třeba
již od kolébky do životních cest.
Hřích proti světlu největší jest vina;
„jen pravdě žij“ jest závěť Husova.
Hlas pravdy v srdci ztraceného syna
jej volá v návrat k srdci domova.
Ne, nebuď pravda česká pastorkyní
a losem jejím chabá němota
jí vnucovaná zpupnou vetřelkyní,
touž s jménem dvojím: smrt neb cizota.
Vždyť řádí noví Braniboři v Čechách!
Kdež ochránci? Kdež noví Psohlavci?
Z hnízd mláďata vždy na našinských střechách
v lup ještě rvou nám dravci, krkavci!
Vždyť Čech a Němec nedohráli sázky,
co den se vidí hry té obnova
a nevyvíjí se z ní drama lásky,
spíš, jak se zdá, legenda ďáblova.
Jak cizích odpor, s cizími též shoda
své povážlivé mívá přípaly
a bývá mnoho přátel naše škoda,
jak starouškové naši říkali.
100
Či zůstane náš národ v cizích jařmu,
co den se v nová pouta zaplete?
Ty, lásko všelidská, jak slunce zař mu, –
vy, prskavky všech barev, zhasněte!
Kéž vlastní silou, vlastní ctí svou zdrávi
vlast ochráníme před zlou poruchou!
Kéž denně nejsou světodějné zprávy
nám při snídani ranní ropuchou!
Kéž pobratřený, jarý spolek mladých
i starých, kéž by národnosti vzruch
i v otupělá srdce bystře zadýchl
a v naše kraje přivál jiný vzduch!
Ať daleko široko rozvětvené
všech věrně vroucích Čechů spiknutí
zpět odrodilské svůdce tam zas vžene,
zkad přišli, a je ztichnout přinutí!
Buď věrnou pravdou heslo „Národ sobě“
jak na divadle, tak i v žití též,
ať „Otčině a Muzám“ – hesla obě
nám ze slov přejdou v skutky! Kéž, ó kéž! –
Však pozor... připravím se na kritiku,
jen ze slov, z titulů, ne z obsahu
že skládám mudrlantskou mosaiku
a povrchní jen hravou úvahu.
Leč pohleď kol a k pravdě ucho přitul:
Co v čele divadelní cedule,cedule
tě poutá nejdřív? – Titul, ano, titul,
však u lidí – tří, čtyři titule.
101
Náš malý svět – ten v prázdnu beze hranic
dle pověčného krouží zákona,
a mnoho povyku v něm pro nic za nic
se natropí, než spadne opona.
Jen poctivě hru dohrajme! Však běda,
když herec vázne, koktá úlohu,
zaň odříkává v boudě napověda
a největší má o hru zásluhu.
Ctný, dobrý herec pachtí se jak honec,
než proutek vavřínu jím vyzískán;
však autor, Osud, bývá, když je konec,
vždy – aspoň v životě – jen vypískán.
Jest v divadle i v žití propadliště;
tam spadnout může clown či hrdina;
a nejvýš nad hlavami – provaziště,
skad slétá soudný deus ex machina.
Svět oblačný tam v taji suffit visí,
je závratno se zahleděti naň!
Však dole v mysterie zákulisí
chtít vnikat, smělče, ještě víc se chraň!
Nechť od ouvertury až do finale
hry osud záhadně byl váhavý,
ať v temnu příšerném či při bengále
jest jisto, konec všecko napraví.
Ne vždy jest reku na divadle mříti,
jen pravý život v jistý vede skon,
jak v studni mizí, do hloubi se řítí
jak na vždy zmlklý, potopený zvon.
102
Snad naše tužby, myšlenky a vzněty
se rozletí jak rozhozený mák,
snad zapěje pak nad rudými květy
kdes pozdních upomínek modrý pták.
Snad láskou přec nás vyprovodí kdosi
ne do čtyř, ale šesti chudých stěn;
my nezvíme, čí zrak se pro nás rosí,
až skončí drama: „Život pouhý sen“.
Tma spánku víčka našich očí zúží,
již neuzříme tklivých nápisů
ni věnců z fialek a bílých růží
ni z jarně smavých, vonných narcisů.
Snů pozemských již nebude nám líto,
až zastaví se hodin kyvadlo;
leč jaký potom bude sen – kdo ví to? –
a jaké s hudbou sfér to divadlo?
103
DIVADLO A HYMNA.
Ó, nádherné to bylo divadlo!
Vzduch letěl svěží, zmlazen živlem novým,
syt smavým jasem běločervánkovým
z hry praporů, jež vlály nad hlav mořem,
a v každém oku žárné zrcadlo
dne toho slavnou rozkoš obráželo;
výš o hlavu se pialo každé čelo;
ba svatý Václav s bujarým svým ořem
tam nad náměstím zdál se kývat lidu,
tou plesnou chvílí vzrušen z nehybného klidu.
Šum valný rostl z oceánu hlav;
však čemu, komu vstříc se hrnul dav?
Zkad zelené jak z jara vypučely
ty ratolístky nade všemi čely?
Co ven se dralo z hlav i srdcí všech
jak blýskavice slasti? O svůj břeh
proč bouřně bilo citů vlnění?
To tím, že los jim hlásal: „Splnění!“
Že jitro vzplálo pro svobodu Čech
a slunce toho dne jí vyšlo na pozdrav!
Jásala Praha nad zmarem vraha.
Vyvzdorováno, vybojováno
hrdinskou krví v rozžehu prudkém,
odvahou k smrti, obětním skutkem
to, co nám po věk horlivou rukou,
rázností ducha, zklamání mukou,
voláním práva nepřivoláno,
křivdou a robstvím přec neudoláno:
vítězství národa, tyranův pád,
svoboda naše, náš svobodný stát!
104
A jásot duší uzavřít se nedal
již ve hrudích, již výrazu si hledal!
Neb ve svrchované své chvíli štěstí,
když národ prvně u cíle se spatří,
čta v dějin tváři, vznícen božskou zvěstí,
že sobě vrácen jest a na vždy svůj;
vznět úchvatný když druha s druhem bratří;
čím vše, co v srdci vře, Čech vypoví?
V ten den, kdy svoboda k nám přiletěla,
všech srdce spolným blahem otevřela
a lásku v nich jak zlatonosnou slůj,
tu v nadšení jak hlahol zvonový
se skromná, sladká píseň rozezněla:
„Kde domov můj?“
Ta píseň písní přítulná a milá,
ta vyřkla v rozechvěném ovzduší,
co plálo Čechům z duší do duší,
a v hymnu svobody se posvětila.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Však po divadle onom velkolepém
když obemklo mne ticho mých čtyr stěn
a srdce klidnějším zas bilo tepem,
tu vzpomínky si předly živý sen.
I bloudila jsem duší v dávném čase,
kdy poprvé ta píseň ozvala se
tam v divadle tom, jemuž v čele psáno,
žeť „Otčině a Musám“ věnováno.
I sním, jak Musa česká v podruží
tam v trnovitém věnci z ostruží
jen živořila, panstvům příslužna,
a mzdou jijí byla trpká almužna...
Tam ve hře z lidu, „Fidlovačce“ prosté
ta píseň potulného harfeníka
se nesla v lid, a dráha její roste
vždy výš, až letmo s hvězdami se stýká,
105
v nichž osud národů se stanoví.
Zdaž za nás vše, co chceme, vypoví?
Tyl netušil, ni tvůrce „Dráteníka,“„Dráteníka“,
jenž nápěv ladný k vroucí písni složil,
že přijde český věk, jenž promění
jíji v hymnu triumfu a vzkříšení,
v žalm národa, jenž svobody se dožil!
Ta píseň tklivě líbezná a měkká –
kéž k pevné vůli vzpruhu pro nás chová!
Když nepřítel se stále dravě vzteká
i kuje s ďábly vražedlnou strůj,
nuž, pějme si, však tužme vzdor svůj znova,
ať měkkost plihá v tříšť nás nerozláme,
ať – svi a ve svém – v cizím jhu zas nezalkáme:
„Kde domov můj?“
Jak holubička bílá leť náš zpěv,
však Čechy zpíván, v nichžto lví je krev
i síla, nepřátelským vzdorům v zmar,
a chrabrost, republiky vznik a zdar!
106
POZNÁMKY K BÁSNI SVĚT A DIVADLO.
Mumraj, Lev Birinskij. – Strašidla, Henrik Ibsen. – Stará historiehistorie, Julius Zeyer. – Maska a tvář, Lugi Chiarelli. – Jiříkovo vidění, J. K. Tyl. – Premiéra na vsi, Josef Šmaha. – Cokoli chcete, William Shakespeare. – Komedie plná omylů, Týž. – Tragedie člověka, Emerich Madách. – Maškarní ples, Guiseppe Verdi (opera). – Královna plesu, Berezik Arpád. – Černé domino, Fr. Dion, Auber (opera). – Král Harlekýn, Rud. Lothar. – Faeton, Otakar Theer. – Ze života hmyzu, K. J. Čapkové. – Velký sen, Lad. Stroupežnický. – Nad našínaši sílu, Björnstjerne Björnson. – Syn člověka, F. V. Jeřábek. – Zmoudření Dona Quixota, Viktor DykDyk. – Světec nebo blázen, José Echegaray. – Praktikus, F. A. Šubert. – Pomluva, M. A. Šimáček. – Závist, F. V. Jeřábek. – Veta za vetu, W. Shakespeare. – Podpory společnosti, HenrykHenrik Ibsen. – Výlet pana Broučka, F. Procházka dle Svat. Čecha. – Excelsior, Menzotti. – Hloupý kousek, Fr. v. Schönthan. – Stará liška nad mladou, Hr. Fredro. – Svět zásad, Karel Pippich. – Bez boje, M. A. Šimáček. – Beránek, Brisson a Thurner. – Jan Žižka, Alois Jirásek. – Mezi bitvami, Björnstjerne Björnson. – Myška, Pailleron. – Křivé cesty, Jos. Štolba. – Čekanky, Fr. X. SvobodaSvoboda. – Útok zisku, Týž. – Peníze, Jos. Štolba. – V žití proudech, Růž. Jesenská. – Osamělé duše, Gerhat Hauptmann. – Námluvy, Čechov. – Zlatý déšť, Václav Štech. – Prodaná nevěsta, (opera) Bedřich Smetana, K. Sabina. – Ženichové, K. S. Ma-
[107]
cháček. – Josef a jeho bratří, (opera) Etienne Henry Méhul. – Lakomec, Moliére. – Bodří venkované, Victorien Sardou. – K životu, Jaroslav Vrchlický. – Bankrot, Björnstjerne Björnson. – Proletáři, Řehoř Cziky. – Odpoutané zlo, F. X. Svoboda. – Talisman, Ludv. Fulda. – Ďáblovy pilulky, (výpravná hra) Laloue, Bourgeois a Laurent. – Babička, (opera) Horák-Wenig. – Červená karkulka, (operetta) Serpette. – Zkažená krev, Lad. Stroupežnický. – Rozklad, F. X. Svoboda. – Co bylo, B. Viková-Kunětická. – Gordický uzel, Xav. Menhart. – V bludišti, Bož. Viková-Kunětická. – Nad propastí, Jar. Vrchlický. – Slavomam, Karel Pippich. – Misanthrop, Moliére. – Plody osvěty, L. N. Tolstoj. – Cop, B. Viková-Kunětická. – Svět mladých lidí, M. A. Šimáček. KamaraderieKamaraderie, Aug. Eugéne Scribe. – Žně, F. A. Šubert. – Komedianti, (opera) Leoncavallo. Tartuffe, Moliére. – Rabagas, Vict. Sardou. – Naši furianti, Lad. Stroupežnický. – Dvé Chalifů, (opera) Giacomo Mayerbeer. – Žurnalisté, August Freytag. – V panském čeledníku, Lad. Stroupežnický. – Služebník svého pána, F. V. Jeřábek. – Maloměstští diplomati, Jos. Štolba. – Divoká kachna, Henrik Ibsen. – Prorok, (opera) Giacomo Meyrbee. – Němá z Portici, (opera) Fr. D. Auber. – Midasovy uši, Jar. Vrchlický. – Tajemství, (opera) Bed. Smetana – Krásnohorská. – Chléb, Henri Ghéon. – Lucerna, Alois Jirásek. – Kolébka, Alois Jirásek. – Hřích, Abel. – Vina, Jaroslav Hilbert. – Závěť, Jos. Štolba. – Jan Hus, J. K. Tyl. – Ztracený syn, (Pantomimapantomima) Carré. – Domov, Herman Sudermann. – Její pastorkyňa, Gabriela Preissová. – Vetřelkyně, Maeterlinck. – Braniboři v Čechách, (opera) B. SmetanaSmetana, K. Sabina. – Psohlavci, (opera) K. Kovařovič, K. Šípek. – Dravci, ChruščenChruščen. – Čech a Němec, J. N. Štěpánek. – Ďáblova legenda, J. J. Kolár. – Mnoho přátel naše škoda, Vict. Sardou. – Starouškové, Zd. Kolovrat Krakovský. – VjařmuV jařmu, B. Viková-Kunětická. – Ranní ropucha, Vik. Dyk. – Spolek mladých, Henrik Ibsen. – Jiný vzduch, M. A. Šimáček. – Daleko široko rozvětvené spiknutí, Aug. E. Scribe. – Mnoho povyku pro nic za nic, SchakespeareShakespeare. – Finale, Tereza Kepková-Novotná. – V studni, (opera)
108
Vilém Blodek, Karel Sabina. – Potopený zvon, Gerhart Hauptmann. – Modrý pták, Maeterlinck. – Drama čtyř chudých stěn, F. A. Šubert. – Život pouhý sen, Calderon de la Barca. – Fialka, F. KX. Svoboda. – Bílé růže, Felice Cavlotti. – Narcis, Emil Brachvogel.
109
OBSAH:
Úvod od (Ferd.(od Ferd. Strejčka)7
Sen či život17
Po Libuši. (Bedřich Smetana, Jos. Wenzig)18
Dráteník. (Frnat. Škroup, Jos. Kras. Chmelenský)19
Josef Kajetán Tyl. (Ferd. Šamberk)21
Náramek. (Emanuel Bozděch)22
Kouzelná flétna. (W. A. Mozart)24
Noc na Karlštejně. (Jaroslav Vrchlický)26
Po Macbethu. (Will. Shakespeare)29
Panna Orleánská. (Fr. v. Schiller)31
Zlato Rýna. (Richard Wagner)33
Po Hamletu. (W. Shakespeare)35
Milada. (Vácslav Vlček)38
Záhuba rodu Přemyslovského. (Ferd. Mikovec)41
Po bludném Holanďanu. (Richard Wagner)43
Cesty veřejného mínění. (F. V. Jeřábek)45
Loupežníci. (Fried. v. Schiller)48
Princezna Pampeliška. (Jaroslav Kvapil)51
Pohádka o zlatém klíči a živé vodě. (Vilma Sokolová)54
Královna loutek. (Bayer)56
Divotvorný klobouk. (Václav Klim. Klicpera)59
Don Juan. (VW. A. Mozart)62
V sudě Diogena. (Jaroslav Vrchlický)64
Marta. (Fried. v. Flotow)67
Šelma sedlák. (Ant. Dvořák - Veselý)70
Po Čarostřelci. (K. M. Weber)73
Čert a Káča. (Ant. Dvořák, Ad. Wenig)77
OtelloOthello. (Shakespeare)80
Jan Výrava. (F. A. Šubert)83
[111]
Vláda tmy. (LeoLev Nik. Tolstoj)85
Vlast. (Victorien Sardou)87
Vojnarka. (Alois Jirásek)90
Sulamit. (Julius Zeyer)93
Svět a divadlo95
Divadlo a hymna104
Poznámky k básni Svět a divadlo107
E: až; 2002
[112]