VLAST.
Jdem z tragedie, s námi úžas němý!
I nelze z mysli střásti těžký dojem
scén příšerných, v nichž vítěz nad odbojem
zle mstí se nešťastnému Nizozemí
svým hrozným katem – vévodou to z Alby.
Nám zdá se v rozbouřeném dojetí,
že hranic žár, děs šibenic, třesk palby
se derou s kletbami svých obětí
k nám jako echa řadou století
a tyranům zas novým sypou na lbi
svůj žhavý popel a své prokletí.
A v ohlasu těch kleteb nejhrozněji
soud nad ženou zní, vlastizrádkyní!
Dolores – Bolestná – jest jméno její.
Hle, s drsným, zatvrzelým srdcem lvičím
zří muka vlasti; vlast jí není ničím,
ne mateří, ne ani macechou,
však nenáviděnou jen sokyní!
Vlast! Při tom jméně krev jí hořkne v žluči;
hněv jedovatý – žárlivost jí mučí
a láká tajnou, mstivou potěchou...
Choť ochladl k ní v lásky horování,
ji k zášti dráždí jeho neúčast;
vždyť modlou jedinou, k níž on se sklání,
se stala jeho vlast! Čím jí jest vlast?
Čím vlasti spása? Bajkou z mlh a z dýmu!
Dolores žhavým srdcem k vřelejšímu
lne srdci; miláčkovi do náručí
ji vrhá vášeň, jež jej lásce učí.
A z lásky tajné, jež ji konejší,
se rodí záměr ještě tajnější:
jak nenáviděného jha se zbýti! –
Msty lačna, v úklad prokletý se řítí,
zlo nejčernější zlem jí nezdá se,
87
když k vévodovi z Alby vkrádá se
jak udavačka na vlastního chotě;
on proti vládě jeho, pro svou vlast,
že vzpouru spřádá ve spiklenců rotě,
to žárlíc vyslídila kradmo kdys...
Však v patách zrádkyni jde Nemesis!
Neb vášní zmámena i klamána
se chytá ve svou vlastní, podlou past,
když netušíc, svou hříšnou lásku mladou,
v ní štěstí své, v zmar vydává svou zradou
a na smrt s manželem i milána!
Ti chrabří oba život v oběť kladou,
mrou za vlast se šlechetných reků řadou...
A přeživším těch padlých nepočet
vlast žalářem a žalář stal se vlastí;
kol řádí násilnických plno čet
a všude řetězy a pouta chrastí...
Půl věku přešlo zatím ode chvíle,
kdy tragiky té dojem v plné síle
mi duši pronikl. Jak ve propast
má vzpomínka v ni hroužila se zkumná,
i zněla mi z ní hluboká a dumná,
jak sudba věčných mocí, výzva: „Vlast!“
I vyvstalo mi před zrak vidění:
Dolores, vlastizrady vtělení! –
Jest přízrakem? Či mezi námi žije?
Zda českou krví hřeje se jak zmije
snad na prsou snem zmámeného milce?
Čí srdce české může v bludné chvilce
se zakolísat, zvrhnout v odrodilce?
Jest možno, aby matku zapřel kdosi,
kdo lidskou krev – krev její v těle nosí?
Kdo rodnou jednotu chce zavrhovat
a tříštit národ v sporné voje kast?
Kdo v spolku nepřátel zdar svojich snovat?
88
Kdo věřit v dávných škůdců slib a chvast?
Kdo může nenávidět, zapřít vlast?
Zrak duše mé, vpiat v záhad černou chmuru
se zatměl. Ejhle, tu jej rozjasnil
sen krásný. Slunce vzešlo do azuru,
kraj kolkolem, jak by sen jara snil,
se v rose třpytil zlatým úsměvem,
a sladký hymnus vzdušným nápěvem.
zněl ze země i s nebe: „Srdce vzhůru:
Věř ve svou vlast! – Vlast jest to mocné heslo,
jež mroucí národ v život vrátilo,
ves úklad nepřátelský sklátilo
a k světlu, k síle, k svobodě vás vzneslo!
Neb Vlast je živlem velké přírody
jak Oheň, Vzduch a Vodstvo i ta Země!
Vlast věčně volá: Přitulte se ke mně:
Jen mnou jste lidmi, mnou i národy!
A vládnout neustane nad oblastí
všech věků světa, plemen krajů všech,
a k štěstí, záchraně i k síle Čech
vždy znova vzplane ve vás láska k vlasti!“ –
Zmiz tedy před ní v přímrak temnošerý,
Dolores, bludný stíne pronevěry!
89