PO BLUDNÉM HOLANĎANU.

Eliška Pechová-Krásnohorská

PO BLUDNÉM HOLANĎANU.
Slib svaté věrnosti až ve smrt stálý když vykoupil jej z prokletí a hoře – jej, odsouzence po věk bludného, když loď, s níž krverudé plachty vlály, s ním klesla v pokoj věčný na dno moře a v blankyt plný jasu smírného on spasen vzlétl se svou spasitelkou: v noc chmurnou, pohnuta tou scénou velkou jsem vykročila, domů spěchajíc, tmě, bleskům, rozechvělým dumám vstříc. Pak v bouřné noci jal mě divný sen. Mně zdálo se, jak při zásvitu hvězd se vznášel poutník povětrných cest a chmury pronikal. Ne lodí vzdušnou: jak pták, jen vlastních křídel silou rušnou se nesl svoboden a nestísněn. Měl přísnou tvář a čelo zorané; bled, nesl mírný úsvit v důlcích očních, a pod perutě jeho prostranné se městnal obzor, šerý v šíř i dál. Šat nezřetelně modrý na něm vlál tak tmavý jako blankyt za chvil nočních. Jen skromnou oděn řízou, v hrubém plátně, svůj širák s mušlí volně na kštici a sutky ve svalnaté pravici, ten obr letěl výškou majestátně a mluvil pozdrav, neb snad strážné heslo, jež polohlasem ozvěn blíž se neslo, v půl tichem zhlceno, v půl z dálky hřmělo, jak směsí jazyků by v sboru znělo. Měl haluz olivovou v druhé dlani, a z plodů bohatých, jež zrály na ní, se prýštil olej do hlubiny stinné 43 i kapal do vln bouřných v moře siné, kde peřeje se srážely a rvaly a vztekle tříštily se na úskalí. Pruh polosvitu za letcem se táhl, však před ním věžily se kupy chmur; on letěl dál! On cíl měl předaleký, a byť mu bylo přeletět i věky i světa rej až v pokoj zásvětský, on letěl dál! Hrom zařval jako tur, vše spáče vzbudil, s vichřicí se spřáhl, mou zachvěl duší, v níž se úžas ptal: Byl to jen přízrak šílený – a lhal? Či přece, přec byl sen to věštecký? Ten genius, duch Práce, prapotomek ten Heraklův, zdaž v babylonském víru všech plemen vsadí olivový stromek, jenž národům dá po větévce míru? Či jako přelud znikne do nadsvětí? Či k lidským břehům jen jak buřňák letí? – 44

Básně v knize Sny po divadle: