ZLATO RÝNA.

ZLATO RÝNA.
Sen spustil roušku přes lakotný svár těch božstev barbarských. Jest noc, a v stínu, jenž nesečtená století je stár, tmou bezhvězdnou se valí vlny v Rýnu. V šum temné řeky hudba divoká trub dálnou vřavu s vírem bubnů mísí; sluch ucpává si noc, ta bezoká, chce spát, a nevhod ji ten jekot křísí. Tož přehodila těžký, černý plášť přes proudu tok a ryčný zvuk v něm tlumí; syk chraplavý jen, jako hadí zášť, tmě prozrazuje, hroznýš Rýn kde šumí. A sen mě vodí po břehu těch vod; stín v stínu jsem, zřím v stíny vln a věků. – Hle! V hloubce řeky svítá žhoucí bod a dlouhá stopa zlatne v jeho vleku. Zdaž luny záře do vln vylitá, zdaž ohon vlasatice v luzném lesku neb odsvit hvězdy temnem prokmitá? Ne, žádných světel není na nebesku. Nic nezrcadlí proud, a přece tam jak rozpuštěná kadeř cherubína se zlatě vlní jas, – to není klam! Či v báji jsem, a plá tam zlato Rýna? Jest to ten poklad, o nějž surově se rvali chtiví bozi kraje toho, a vzejde oň zas v děsné obnově ten hrabivců boj násilný, kdo s koho? 33 A záře roste! Slunné hvězdice jak jiskry srší velkým světlem ze dna... hle! Z tmy se noří věže – – Kostnice!! – Ó, záře mocná! V lidstvu všem jen jedna! Tys ohně největšího popelem, žár jehož proudem věků neshasíná! Ty božstev krásnějších jsi údělem, tys vyšší poklad, dražší zlato Rýna. Tví katané tě vmetli v řeky klín, vždy zázračně tam plá tvůj popel žhavý, a žádná spousta dob a žádný Rýn ho nashasíneshasí a v moře neodplaví. Ten žhavý popel v žárů tisících vždy zas nám vírou v spásu lidstva ožij, – a syp se na témě všech křivdících, kdo šlapou právo lidské – pravdu boží! – Tak zvolat chci, jak duší dojatou té záři převelebné blahořečím, – v tom, vzrušena, zřím s paží vzepiatou, že bdím a pod paprskem v temnu klečím. 34