PRINCEZNA PAMPELIŠKA.
Ba, těžko teď je chápat Fausta, Žižku,
věk slávy Říma, poklid arkadický,
když upomíná vše, co lační lidsky,
dnes tolik na „Princeznu Pampelišku“!
Kdys po divadle se mi o ní zdálo,
již dávno, ale sen se v paměť vrací:
byl král, jak v pohádkách jsou všelijací –
a ten měl málo peněz, tuze málo.
Ach, jeho kuchař, ten byl v potíži!
Měl v hlavě ukrutánské vrtule,
když na strůj celou našel ve špíži
dvě vajíčka, tři cibule.
Nic víc, nic míň. On šťáral zdola, shora,
a hmatal v policích, kde by co bylo;
tam čistě vymeteno vše až milo
již pro jedlíky královského dvora.
Ach, bývávalo všeho, že by slepě
to namakal, kam jen by prstem sáhl;
teď, kdyby ruce desatery vztáhl,
jen prázdno v špíži lapil by a v sklepě.
Snad – snadže aby na zloděje střáhl?
Šel, svítil, polenem se rozepřáhl:
kde nic, tu nic; jen v záři fakule
dvě vajíčka, tři cibule!
KráI pochoutky jak za nejlepších dob
psal denně na jídelní cedule,
neb nevěřil, že zbyla ze zásob
dvě vejce jen, tři cibule.
Chtěl se vším panstvem denně hodovat
jak o pouti neb za porcinkulí;
jak měl to kuchař, chudák, zčarovat
z dvou vajíček, tři cibulí?
51
A což ta princeznička Pampeliška!
Dřív hezká, růžová jak Jezule,
teď vadla, bělela jak bledule
a šukala kol pořád jako myška,
kde jen co na zub: šípky, mišpule,
tu bukvice, tam z hložin bobule;
co našla, hned to měla v papule
vždy černé od borůvek, bezinek,
jichž byla chtiva jako hrozinek.
Ba, ubožátko, lačná Pampeliška
i zkoumala, jak chutná z lesa šiška
i hlíza tulipánku z kruhule;
kdes tlustý, bílý kořen vzala v plen
i zaťala své zoubky chutě v křen;
zas jedla jeřabinky, hryzla šťovík...
Však jednou, jednou povstal velký povyk!
Mělť kuchař princezničku tuze rád,
však nemohl ni škraloupku jí dát!
Tož odhodlal se vyjít na nákup
a nedbat, stane-li se z koupě lup.
Šel do vsi k Bětule a k Andule
a dál i k Uršule a Kordule,
kde kupovával často minule
sýr, máslo, drůbež, hrášek, fizule;
však nyní ukázaly se mu selky
jak omrzelé, staré škatule
neb ještě horší mladé štěkule;
buď odbyly ho zostra nebo mírně;
nic nezískal než zármutek ten velký,
že čekají ho zas jen ve špižírně
dvě vajíčka, tři cibule.
Když domů šel a cestou chytal lelky,
tu blízko u královské zahrady –
ó, jaký rozléhal se křik a řev
52
tam z nakupené lidí hromady!
Bas mužů hřímal v ženské fistule,
až v kuchařově srdci stydla krev.
On přiskočil a spatřil ztrnule,
jak Honza ze vsi s princeznou má spolek,
neb mříží zahradní jí podal vdolek,
a ona k hanbě královského jména
jí černý vdolek selský! Hrozná scéna,
již uviděla mřížová ta hradba!
V den na to přijel princ a měla býti svatba
se skvostně vystrojenou tabulí
z dvou vajíček, tří cibulí.
Však princ se rozhněval a nebyla
ta svatba slavena – v mém aspoň snění,
neb s Honzou princezna se ztratila –
i vznikla vojna místo spřátelení,
ne snad, že princi prchla Pampeliška,
však že chtěl králi vyrvat on, ta liška,
dvě jeho vajíčka, tři jeho cibule!
Tak došlo na kordy a na kule.
A Pampeliška s Honzou byli svoji;
však odkvetla, a v hebké, bílé pýří
se rozpadla, co prášek vzduchem víří.
Též s námi tak se stane, drazí moji,
až sníme poslední své cibule
i vajíčka. Toť konec fabule.
53