POHÁDKA O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVÉ VODĚ.

Eliška Pechová-Krásnohorská

POHÁDKA O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVÉ VODĚ. Věnováno Vilmě Sokolové-Seidlové.
Kam dřív pustit oči? Kam jen honem zříti? V hledišti jak na scéně – všude plno živoucího kvítí, drobných poupat neméně; všude dětství sladkou něhou svítí. Na jevišti, ejhle – tam se jaro hraje s květy, vánky, obláčky; v hledišti se jaro žije, – vlaje nad malými diváčky; úsměv jara v očkách dětí plaje! Poesie jara zlatým petrklíčem otvírá si srdéčka, pramének jak zlatým hází míčem vlnkami v zář slunéčka, zem si kypří krteček svým rýčemrýčem. Víla nad lukami, háji, květnicemi výzvu dala výslovnou, květince ať nejvzácnější v zemi, kterou zvolí královnou, čest je vzdána květinkami všemi. Volit růži v trní? – Zlou by byla kněžnou. Pampelišku s lucernou? Nezabudku s konvalinkou sněžnou? Sedmikrásu nádhernou? Ne! Však fialku, tu skromnost něžnou! Ó, jak z oček dětí při pohádce prosté dušinky jim zářily! 54 A jak cítím, že zas pučí, roste strůmek z let mých mohyly, v něm zas pějí ptáci, jarní hosté! Díky za přelud, v nějž mě jak děcko svádí divadlo – sen – pohádka! V pozdní večer na korábu zádi pluje se mnou památka na života zlatý klíč – sen mládí. 55