POHÁDKA O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVÉ VODĚ.
Věnováno Vilmě Sokolové-Seidlové.
Kam dřív pustit oči? Kam jen honem zříti?
V hledišti jak na scéně –
všude plno živoucího kvítí,
drobných poupat neméně;
všude dětství sladkou něhou svítí.
Na jevišti, ejhle – tam se jaro hraje
s květy, vánky, obláčky;
v hledišti se jaro žije, – vlaje
nad malými diváčky;
úsměv jara v očkách dětí plaje!
Poesie jara zlatým petrklíčem
otvírá si srdéčka,
pramének jak zlatým hází míčem
vlnkami v zář slunéčka,
zem si kypří krteček svým rýčemrýčem.
Víla nad lukami, háji, květnicemi
výzvu dala výslovnou,
květince ať nejvzácnější v zemi,
kterou zvolí královnou,
čest je vzdána květinkami všemi.
Volit růži v trní? – Zlou by byla kněžnou.
Pampelišku s lucernou?
Nezabudku s konvalinkou sněžnou?
Sedmikrásu nádhernou?
Ne! Však fialku, tu skromnost něžnou!
Ó, jak z oček dětí při pohádce prosté
dušinky jim zářily!
54
A jak cítím, že zas pučí, roste
strůmek z let mých mohyly,
v něm zas pějí ptáci, jarní hosté!
Díky za přelud, v nějž mě jak děcko svádí
divadlo – sen – pohádka!
V pozdní večer na korábu zádi
pluje se mnou památka
na života zlatý klíč – sen mládí.
55