SVĚT A DIVADLO.
Že divadlem je svět, toť staroznámá
i mudrcům i pěvcům běžná zvěst.
My rodíme se v slavné melodrama,
neb k zemi vane hudba sfér i hvězd.
Žel! Co ta hudba věčnosti nám hraje,
my neslyšíme, hlušci ubozí;
náš malý globus, kosmem kolotaje,
pln vřavy naší, příliš lomozí.
A drama lidské, k smíchu nebo k pláči,
toť mumraj, kdos jej s námi provádí,
neb v žití jsme jen herci – nebo hráči,
hru řídí tajemné však nadvládí.
Ten život divadlo jest vábné šalby,
svět klamů, pozlátka i ličidel,
div přetvářky a dekorační malby,
pln proměn, vášní, slz a strašidel.
Toť stará historie. Jsou i lháři,
kdož hrají místo hry jen mámení,
ba často, porovnáš-li masku s tváří,
jsi jako v Jiříkovu vidění.
Však souhra ladná oříškem je tuhým,
kde vyniknout chce křikloun z plných plic
a hráti chce – ne svorně jeden s druhým,
sám pro sebe jen, pro celek však nic.
A někdy jako premiéra na vsi
hra povážlivá vyzní posměchem.
Tož kdo jsi vinen, reputaci sprav si
hrou poctivou a čestným úspěchem.
95
Náš lidský svět jest divadlem i hernou.
Buď o ideál s Muzou, o lásku
i laur, buď se Štěstěnou licoměrnou
hru hrajem o zisk všední, o sázku.
Vkroč na jeviště žití, june, kmete,
a hrajte, co si každý zbásnil sám,
neb improvisujte, cokoli chcete:
kýs tajný autor závěr vnutí vám.
Nechť umělci jste s hůry posvěcení
neb cháska ledabylých břidilů,
hra žití tak či onak více není
než komedie plná omylů.
A v zmatku jejích směšností i trudů
jest celá tragedie člověka,
v níž Osud, strůjce triumfův i bludů.
tak střáhne na šaška jak na reka.
Snad výhra s prohrou, sláva s chvílí děsu
se střídá náhleji, než hráč by chtěl,
neb v žití též, jak na maškarním plesu,
snad v kukle je nám v patách nepřítel! –
Hle – Faeton, jenž v zápol s bohy letí
a zdrcen klesá, polobožský tvor,
i život hmyzu, oživlého smetí:
týž zápas pudů, týž tu věčný spor!
Vždy malých velký sen jest cílem cílů
a příliš k němu cesta daleka!
Co nejvýš vábí, jde nad naši sílu,
zpět padá s Olympu syn člověka.
96
Však zmoudřel Don Quixot, an vyprovázen
vždy moudrým Sanchem, vzdal se illusí;
kdo na nich lpí, je světec nebo blázen
dle velemoudrých světa konklusí.
Jen zralý praktikus se nezarazí,
když po zdařilém, vhodném přemetu
mu pomluva či závist pověst kazí,
neb on má zbraň svou: veta za vetu.
Vždyť není s měsíce snad spadlým kloučkem,
on, podpor společnosti senior;
on nikam nevyletí s panem Broučkem
a heslem není proň „Excelsior!“ –
Dá pozor, aby v žadný hloupý kousek
se nezapletl svůdnou návnadou
jak nezkušený, zbrklý matlafousek;
jeť povždy stará liška nad mladou.
On nepoutá se v naivní svět zásad;
ví, že je zdrávo žíti bez boje
jak beránek a klidně pastvy spásat
i své i nesvé, zažit oboje.
Nechť svět se bouří, jak by ožil Žižka:
však snaživec i mezi bitvami
si najde dobré bydlo jako myška,
jež sklízí, však ne kočce do tlamy.
Nechť kostrbaté, ba i křivé cesty
jdou světem, neschnou při nich čekanky;
jen čekat, vyčkat, včera já a dnes ty,
až rozluštíme slibné hádanky.
97
Je každá cesta dobrá v útok zisku,
nechť suchopar kol prahne po míze;
však sprchne přec! Kdo nastaví svou misku,
ten do ní schytá mannu, peníze.
Ba v žití proudech blátivých se kluše
líp nežli bosky v pevné obuvi
a vědí drahé osamělé duše,
jak v nouzi těžké jsou i námluvy.
Všem tepou srdce, jak když počítají.
Jen zlatý déšť jest, čím vše vybují;
vždyť dnes i nevěsty se prodávají
a ženichové – ti se kupují.
I Josefovi bratři zas by zjista
jej prodali v moc Faraonovu,
však mnohokráte dráž než Jidáš Krista!
Dnes lakomec jest všude na lovu.
Dnes buržousti i bodří venkované –
vše mamoní a má se k životu!
Až na kom co si vzíti nezůstane,
všem chytrým vzejde spása z bankrotu.
Dnes kupčí boháči i proletáři,
chtíč, odpoutané zlo, vře ze všech stran,
a mravní mor ten léčí mastičkáři,
z nichž každý velebí svůj talisman.
Lid požitkem se chrání od záhuby,
neb věří na ďáblovy pilulky;
ty pomáhají, jako vlčí zuby
kdys babičce červené karkulky.
98
Krev zkažená a rozklad hrozí všude
a lék je vzácný: upřímnost a čest!
Co bylo, snem jest; blouzněním, co bude,
a uzlem gordickým se zdá, co jest.
Jdem bludištěm, jsme jako nad propastí,
cest hledáme si, nevědouce kam;
zdaž ku bezpečí, k ozdravení vlasti
svou bludičkou nás vede slavomam?
Jest pokušení stát se misanthropem,
když svoboda a plody osvěty
svou autoritu chrání starým copem
před obojživelníků klepety.
Jsme v době velké jen svět malých lidí?
Či to nás činí velkým národem,
že kamaraderie ze žní klidí,
jimž duch a krev a pot jsou původem?
Že tolik nás jde za komedianty
a národním se rovná Tartuffům,
že bouří s Rabagasy, s furiantyfurianty,
a přec se hrbí dnešním chalifům?
Či pravdou osvítí nás žurnalisté?
Tisk v moci stran je panský čeledník;
byť nadšení kdo měl jak démant čisté,
tam přec jest pána svého služebník.
Jest jiná maloměstských diplomatů
a jiná politika vysoká,
však v žurnálech i na onu i na tu
si ráda sedá kachna divoká.
99
I proroku se nejen mluvit sluší,
též mlčet v čas jak němá z Portici,
i z podzemí však Midasovy uši
přec tajemství své zradí slídiči.
A přece světla pravdy víc než chleba –
ať skromné lucerny, ať záře hvězd –
i člověku i národu je třeba
již od kolébky do životních cest.
Hřích proti světlu největší jest vina;
„jen pravdě žij“ jest závěť Husova.
Hlas pravdy v srdci ztraceného syna
jej volá v návrat k srdci domova.
Ne, nebuď pravda česká pastorkyní
a losem jejím chabá němota
jí vnucovaná zpupnou vetřelkyní,
touž s jménem dvojím: smrt neb cizota.
Vždyť řádí noví Braniboři v Čechách!
Kdež ochránci? Kdež noví Psohlavci?
Z hnízd mláďata vždy na našinských střechách
v lup ještě rvou nám dravci, krkavci!
Vždyť Čech a Němec nedohráli sázky,
co den se vidí hry té obnova
a nevyvíjí se z ní drama lásky,
spíš, jak se zdá, legenda ďáblova.
Jak cizích odpor, s cizími též shoda
své povážlivé mívá přípaly
a bývá mnoho přátel naše škoda,
jak starouškové naši říkali.
100
Či zůstane náš národ v cizích jařmu,
co den se v nová pouta zaplete?
Ty, lásko všelidská, jak slunce zař mu, –
vy, prskavky všech barev, zhasněte!
Kéž vlastní silou, vlastní ctí svou zdrávi
vlast ochráníme před zlou poruchou!
Kéž denně nejsou světodějné zprávy
nám při snídani ranní ropuchou!
Kéž pobratřený, jarý spolek mladých
i starých, kéž by národnosti vzruch
i v otupělá srdce bystře zadýchl
a v naše kraje přivál jiný vzduch!
Ať daleko široko rozvětvené
všech věrně vroucích Čechů spiknutí
zpět odrodilské svůdce tam zas vžene,
zkad přišli, a je ztichnout přinutí!
Buď věrnou pravdou heslo „Národ sobě“
jak na divadle, tak i v žití též,
ať „Otčině a Muzám“ – hesla obě
nám ze slov přejdou v skutky! Kéž, ó kéž! –
Však pozor... připravím se na kritiku,
jen ze slov, z titulů, ne z obsahu
že skládám mudrlantskou mosaiku
a povrchní jen hravou úvahu.
Leč pohleď kol a k pravdě ucho přitul:
Co v čele divadelní cedule,cedule
tě poutá nejdřív? – Titul, ano, titul,
však u lidí – tří, čtyři titule.
101
Náš malý svět – ten v prázdnu beze hranic
dle pověčného krouží zákona,
a mnoho povyku v něm pro nic za nic
se natropí, než spadne opona.
Jen poctivě hru dohrajme! Však běda,
když herec vázne, koktá úlohu,
zaň odříkává v boudě napověda
a největší má o hru zásluhu.
Ctný, dobrý herec pachtí se jak honec,
než proutek vavřínu jím vyzískán;
však autor, Osud, bývá, když je konec,
vždy – aspoň v životě – jen vypískán.
Jest v divadle i v žití propadliště;
tam spadnout může clown či hrdina;
a nejvýš nad hlavami – provaziště,
skad slétá soudný deus ex machina.
Svět oblačný tam v taji suffit visí,
je závratno se zahleděti naň!
Však dole v mysterie zákulisí
chtít vnikat, smělče, ještě víc se chraň!
Nechť od ouvertury až do finale
hry osud záhadně byl váhavý,
ať v temnu příšerném či při bengále
jest jisto, konec všecko napraví.
Ne vždy jest reku na divadle mříti,
jen pravý život v jistý vede skon,
jak v studni mizí, do hloubi se řítí
jak na vždy zmlklý, potopený zvon.
102
Snad naše tužby, myšlenky a vzněty
se rozletí jak rozhozený mák,
snad zapěje pak nad rudými květy
kdes pozdních upomínek modrý pták.
Snad láskou přec nás vyprovodí kdosi
ne do čtyř, ale šesti chudých stěn;
my nezvíme, čí zrak se pro nás rosí,
až skončí drama: „Život pouhý sen“.
Tma spánku víčka našich očí zúží,
již neuzříme tklivých nápisů
ni věnců z fialek a bílých růží
ni z jarně smavých, vonných narcisů.
Snů pozemských již nebude nám líto,
až zastaví se hodin kyvadlo;
leč jaký potom bude sen – kdo ví to? –
a jaké s hudbou sfér to divadlo?
103