NÁRAMEK.

Eliška Pechová-Krásnohorská

NÁRAMEK.
„V Národním divadle ztratil se náramek“, zvěstoval pestrý kdys v novinách záznamek ztracených věcí a tretů. Zpráva se roznesla v letu; hádáno, že to byl nádherný skvost, ba že jej ztratila subreta vnadná, na scéně operní sensační host; hledáno, práce však nebyla snadná. Šeptalo, mluvilo se, ba i četlo o jakéms královském daru prý drahém, o perlách, brillantech bájeno šmahem, tak až i mně se to do hlavy vpletlo. Náramek sice mě zajímal málo; o ztrátách v divadle však se mi zdálo rarachem ztropených, zapeklitých, vážných i četných a rozmanitých, jak by jich mělo být na miliony. Ozdůbky, tak zvané „kotiliony“, parádní cenné, – co dřív s nimi povyku! – někam se poděly, zmizely ve mžiku. Jakéhos velmože, barona Görtze, ztráta též diváky stihla i herce; ztratil se v divadle! Takový pán! Zmizel, jak spolk’ by jej leviatán. Kdyby to byli jen dobrodruzi, vrabci jen bez hnízda na haluzi! Když se však v divadle jenerál ztratí, třebas byl bez vojska, ach, milí zlatí, křiklavá věc je to! Ale co říci, když světa pán, světu rozkazující, v županu, v domácím bezpečí ztratí se? Poprask to největší! – Nějaký státník, jak v čarovné roušce, 22 zmizel též, ušel snad státnické zkoušce, v níž by as propadli státníci mnozí... Vše to se ztratilo; kam, vědí bozi. V snu jsem ty ztracené na scéně zřela, stín s nimi – Bozděcha Emanuela! Též se nám ztratil, a nebylo stop k tajemství, v němž našel úkryt či hrob. S hlubokým zachvěním vzpomínky tragické táži se, dojata, mátohy nadlidské: „Promluv, ó stíne, kde po dlouhé roky nám jsi se skrýval? Kam znikly tvé kroky? Zmizels jak Tulka kdys na vždy nám v taji? Či kdesi v dalekém, krásnějším kraji pod nebem zářivějším došels klidu ku přástvě básnických snů svých a vidů? Neb sražen osudem, v trýzni a hoři zdaž jako Knüpfer se pohrobils v moři?“ Bozděchův stín při mých slovech se ztrácel; z temna zaň odpovědí jen mi splácel hrobový hlas v tiše lítostném hnutí: „Zmizel jsem do moře zapomenutí.“ 23

Básně v knize Sny po divadle: