MILADA.
Věnováno paní Ludmile Matějovské-Vlčkové.
Byl divadelní večer sváteční,
ba zdálo se, že úsměv sluneční
plá místo lamp; tak vřelá nálada
sem vála, jak by přírody vál oddech.
Hry básník ve dvou lásky svojí plodech
se zhlížel s oteckou dnes pýchou blahou,
neb hrána tragedie „Milada“,
i zřel ji, ducha svého dceru drahou,
jak žije, v dceři druhé vtělena,
v té dceři srdce jeho, kterou tvárným
svým darem obvěnila Uměna;
zřel rekyni svým bolem velikou,
jak slovem, hybem uchvacuje žárným
a jímá srdce všech svou tragikou – –
nechť mnozí z historických tragedií
prý vyvětralý parfum nudy čijí...
Děj „Milady“ – toť tragedie žhavá.
Když v duchu moci svatopetrské –
svou hrůzou mandát krále Vladislava
jak hrom sjel do Jednoty bratrské
a záhubou v ní řádil nesmírnou,
když ohněm, sekerou a mučírnou
lid katován byl, jehož duše čistá
jen milosrdím chtěla ctíti Krista,
jen pokorou a prací, blížním k blahu
a vírou, která káže trpěti
jak On, však vlasu nezkřivit ni vrahu.
Těch bezvinných, vždy svolných k oběti
když davy hnány na katanské jatky
a Milada i nad hlavou své matky
smrt žhavým prstem hrozit uzřela:
tu odvaha jí v srdci vyvřela
38
jak příkaz božský! Albrecht z Kolovrat,
ten králův rádce, strůjce mandátu,
jenž v pěsti své jak v dravčím pařátu
všech Bratří život svíral, tento kat
se z nenadání v blízku ocitl.
Tu Miladě se záměr zakmitl
jít k němu za vniterným hlasem božím,
nechť plamenem či proudem slz a hložím,
a prosbu vyřknout, nebes přispěním
tak mocnou, aby hnula kamením –
ba víc: i v ukrutníku srdcem lidským!
Šla k němu s odhodláním heroickým,
však z trýzně duše vykypělá slova
se darmo drala v prsa tyranova!
A naději děs zoufalý když sklál,
tu v Miladině duši záměr zrál
k set spoluvěrců drahých záchraně;
tu zapomněla trpět oddaně
dle víry své i jejich; zvedla dýku –
a zabodla ji v prsa ukrutníku!
Tou ranou zamířivši na původce
všech běd a trýzní, klnouc zlosynu,
pak s hrůzou zvěděla, až po činu,
že vlastního v něm zavraždila otce,
a zdrcena, jak jen svá vina drtí,
šla na soud vyznat čin svůj ve tvář smrti.
Své víře selhavší ta vrahyně,
ta ortelovaná i kletá všemi
přec tragická, přec tklivá rekyně,
ta padla, pokryta však trofejemi.
Kdo nadál se, až kat ji ubije
a na orloji stoletém jen čtvrtí
měr jeho pošine se rafije,
že podruhé zas odsouzena k smrti
ne pouze sama bude, ale spolu
i s otcem! Tragedie s autorem
39
a tvůrce odsouzen i s výtvorem!
Dán signál: Oběma jim hlavy dolů!
Duch, který neumírá, ortelován,
ne aby sekerou či plamenem
byl utracen, však aby kamenován
byl kvádrovým tím slavným kamenem,
tím základním, jenž drží Uměn chrám.
Ó Duchu! Naše viny odpusť nám...
40