PO MACBETHU.

PO MACBETHU.
Tma černá jako křídla vran! Tři čarodějky ze tří stran se slétly v lesa noční stan. Kde hromobitý dub v něm trůní, tam sedly nad hnijící tůní a oddechly si v bahna vůni. Hu! Tváře jako umrlčí a šláře na nich z pavučí i věnce z divných obručí; ta cimbuří má za korunu, ta kruh má čehos jako člunů a třetí srpovitou lunu. Všem jde jim o velikou věc: všem zahřál srdce v živou pec čert Pejcha, pekla krasavec. Ach, bez lásky tak nechtí vadnout a bez miláčka marně chřadnout; že však jsou staré, chtí proň zmladnout. Tož podpálily souše dřev a vaří v kotli vlčí krev, v ní hadí mord a babí hněv; pak z hrobu čisté panny hlínu, s ní laskavec a rozmarýnu a prach a broky s květem blínu. Ač klestmi v kotli míchají, až ke dnu v jíchu píchají a k páře její čichají, jak v zrcadle ač na lektvaru se zhlížejí, přec není zdaru, vše jejich dílo jde jen k zmaru. 29 Tož smrtihlav a netopýr jim přihodili s křídel chmýr a zaříkání houkl výr. Pak se i mrtvol kuchty chopí: ta muže, ona starce ztopí a třetí chlapce v kotel vklopí. „Hej, vyhráno!“ tré výsklo bab – čert Pejcha letí, svůdný chlap! „Ach, kdyby mne, jen mne si lap’!“ tří babic šuškot sladce svistí, všem úsměv sedá na čelisti. Čert vezme všecky, buďme jisti! 30