PO HAMLETU. Když mi před očima dokonánatemně blízká, dlouho váhavá,strašná sudba nešťastného Dána,vplížila se matně mlhavájeho podoba pak mému mozkuv olověný spánek. – Jako duchv siné tmě stál bledý kralevicnad zející jamou; hrobů kruhobkličoval jej. On v nepohnutýchprstech žlutých, jak by byly z vosku,lebku svíral; v očích jejích dutýchzkoumal věčné Vše a věčné Nic.Mluvil k lebce slovy záhad krutých,o než rozbíjí se myšleníjako v skalách mořské vlněnív divokou jen pěnu šílení.Tajům těm snad mrtví rozumějí,duše má však nechápala jich;děsno bylo v závratném jich reji.V jediný jen polojasný mihpronikavá otázka se chvěla,ohromná! Jen té jsem rozuměla.„Být – či nebýt?“ otázka ta zněla.V okamžiku, jako bývá ve snunebo v bájích čarných prasvětů,obraz proměněn: ne Hamlet jeden,na tisíce náhle Hamletůna prostoře stálo v hustém těsnu;zástup rostl, již byl nepřehleden;stále však mu přibývalo hlav.Dole z jam a z rozryté kol půdy,z rudých kalů, v nichžto bředl dav,čněly rozmetané koster údy,kostry celé, hnáty nesčíslné,35kusy lebek v spoustě hrůzyplné.Všecky ruce zdvihaly z ní lebky;všecky oči s děsem zřely na ně,s pláčem, ustrnule, zadumaně.Pak se z davu sborem ozval hlas,mdlý tu onde, jako vzdech jen hebký,tam jak bolný vzlyk a k nebi prosba,jinde jako zoufalcova hrozba,tu jak bouř, jak temný zemětřas;hlasů směs, jich výkřiky a lkánív příšerné se slily zavolání:„Být – či nebýt?“ –Žas mi sevřel ducha,zmrazila mněmě zdrcující tucha,že ten dav, jenž smrti zírá v očia kol něhož všude hrob, kam kročí,nešťastné je spolné vlasti rod,národ kýs, jenž ptá se v teskném chvěnína osud svých příštích pokolení:Být – či nebýt?! – Hle, tu v šeru tmavémnáhle kmitl z dálky světlý bod,blížil, šířil, prolínal se davemjako dlouhý, přenádherný blesk.Lepý stál v něm zjev, sám čirý lesk;přioděn byl slunným zlatohlavem,z líce krása, z očí láska plála,řeč jak z chrámu hudba z úst mu vála,an jak genius stál nad hřbitovem,mluvě tichým, podmanivým slovem:„Slyšte mě, vy mrtvých dědicové!Nemluví-li k vám jich němota,nechť vám za ně hlásí moji rtové:Přijímejte svátost života!Svátost větší, než i smrt je slavná!Přijímejte skvostný žití úkol!Nechtějte jak mrtvých drahé kosti,36hekatombou rozsypané vůkol,živi práchnivět již bez činů,bez plamene vůle, v zoufalosti,skleslí v muka chabá, k smrti znavná!Dokonejte dílo hrdinů:vzdejte život, na živých však poli,aby kvetl, rodil úhor holý!Mrtvým vyrván z ruky vprostřed dráhydělný rýč; ať vaše dlaň jej záhyk svaté práci z trosek pozvedne!Oni mřeli za vás, vy pak za něžijte zmužile a požehnaně!Jim co vzato, vám to za ně dáno!Z noci jejich vám jen svítá ráno,vám jen vzejde den i poledne!Bratři, děti mrtvých! Vstaňte, vzplaňte!Dědictví své milujte a chraňte!Perlík práce, jenž vás potem zroní,v slavnost budoucna ať dnes vám zvoní!“Probouzím se, přemítám snu zvěst...V černé noci hoří jiskry hvězd.37