PO HAMLETU.

Eliška Pechová-Krásnohorská

PO HAMLETU.
Když mi před očima dokonána temně blízká, dlouho váhavá, strašná sudba nešťastného Dána, vplížila se matně mlhavá jeho podoba pak mému mozku v olověný spánek. – Jako duch v siné tmě stál bledý kralevic nad zející jamou; hrobů kruh obkličoval jej. On v nepohnutých prstech žlutých, jak by byly z vosku, lebku svíral; v očích jejích dutých zkoumal věčné Vše a věčné Nic. Mluvil k lebce slovy záhad krutých, o než rozbíjí se myšlení jako v skalách mořské vlnění v divokou jen pěnu šílení. Tajům těm snad mrtví rozumějí, duše má však nechápala jich; děsno bylo v závratném jich reji. V jediný jen polojasný mih pronikavá otázka se chvěla, ohromná! Jen té jsem rozuměla. „Být – či nebýt?“ otázka ta zněla. V okamžiku, jako bývá ve snu nebo v bájích čarných prasvětů, obraz proměněn: ne Hamlet jeden, na tisíce náhle Hamletů na prostoře stálo v hustém těsnu; zástup rostl, již byl nepřehleden; stále však mu přibývalo hlav. Dole z jam a z rozryté kol půdy, z rudých kalů, v nichžto bředl dav, čněly rozmetané koster údy, kostry celé, hnáty nesčíslné, 35 kusy lebek v spoustě hrůzyplné. Všecky ruce zdvihaly z ní lebky; všecky oči s děsem zřely na ně, s pláčem, ustrnule, zadumaně. Pak se z davu sborem ozval hlas, mdlý tu onde, jako vzdech jen hebký, tam jak bolný vzlyk a k nebi prosba, jinde jako zoufalcova hrozba, tu jak bouř, jak temný zemětřas; hlasů směs, jich výkřiky a lkání v příšerné se slily zavolání: „Být – či nebýt?“ – Žas mi sevřel ducha, zmrazila mně zdrcující tucha, že ten dav, jenž smrti zírá v oči a kol něhož všude hrob, kam kročí, nešťastné je spolné vlasti rod, národ kýs, jenž ptá se v teskném chvění na osud svých příštích pokolení: Být – či nebýt?! – Hle, tu v šeru tmavém náhle kmitl z dálky světlý bod, blížil, šířil, prolínal se davem jako dlouhý, přenádherný blesk. Lepý stál v něm zjev, sám čirý lesk; přioděn byl slunným zlatohlavem, z líce krása, z očí láska plála, řeč jak z chrámu hudba z úst mu vála, an jak genius stál nad hřbitovem, mluvě tichým, podmanivým slovem: „Slyšte mě, vy mrtvých dědicové! Nemluví-li k vám jich němota, nechť vám za ně hlásí moji rtové: Přijímejte svátost života! Svátost větší, než i smrt je slavná! Přijímejte skvostný žití úkol! Nechtějte jak mrtvých drahé kosti, 36 hekatombou rozsypané vůkol, živi práchnivět již bez činů, bez plamene vůle, v zoufalosti, skleslí v muka chabá, k smrti znavná! Dokonejte dílo hrdinů: vzdejte život, na živých však poli, aby kvetl, rodil úhor holý! Mrtvým vyrván z ruky vprostřed dráhy dělný rýč; ať vaše dlaň jej záhy k svaté práci z trosek pozvedne! Oni mřeli za vás, vy pak za ně žijte zmužile a požehnaně! Jim co vzato, vám to za ně dáno! Z noci jejich vám jen svítá ráno, vám jen vzejde den i poledne! Bratři, děti mrtvých! Vstaňte, vzplaňte! Dědictví své milujte a chraňte! Perlík práce, jenž vás potem zroní, v slavnost budoucna ať dnes vám zvoní!“ Probouzím se, přemítám snu zvěst... V černé noci hoří jiskry hvězd. 37