Když mi před očima dokonána
temně blízká, dlouho váhavá,
strašná sudba nešťastného Dána,
vplížila se matně mlhavá
jeho podoba pak mému mozku
v olověný spánek. – Jako duch
v siné tmě stál bledý kralevic
nad zející jamou; hrobů kruh
obkličoval jej. On v nepohnutých
prstech žlutých, jak by byly z vosku,
lebku svíral; v očích jejích dutých
zkoumal věčné Vše a věčné Nic.
Mluvil k lebce slovy záhad krutých,
o než rozbíjí se myšlení
jako v skalách mořské vlnění
v divokou jen pěnu šílení.
Tajům těm snad mrtví rozumějí,
duše má však nechápala jich;
děsno bylo v závratném jich reji.
V jediný jen polojasný mih
pronikavá otázka se chvěla,
ohromná! Jen té jsem rozuměla.
„Být – či nebýt?“ otázka ta zněla.
V okamžiku, jako bývá ve snu
nebo v bájích čarných prasvětů,
obraz proměněn: ne Hamlet jeden,
na tisíce náhle Hamletů
na prostoře stálo v hustém těsnu;
zástup rostl, již byl nepřehleden;
stále však mu přibývalo hlav.
Dole z jam a z rozryté kol půdy,
z rudých kalů, v nichžto bředl dav,
čněly rozmetané koster údy,
kostry celé, hnáty nesčíslné,
kusy lebek v spoustě hrůzyplné.
Všecky ruce zdvihaly z ní lebky;
všecky oči s děsem zřely na ně,
s pláčem, ustrnule, zadumaně.
Pak se z davu sborem ozval hlas,
mdlý tu onde, jako vzdech jen hebký,
tam jak bolný vzlyk a k nebi prosba,
jinde jako zoufalcova hrozba,
tu jak bouř, jak temný zemětřas;
hlasů směs, jich výkřiky a lkání
v příšerné se slily zavolání:
„Být – či nebýt?“ – Žas mi sevřel ducha,
zmrazila mě zdrcující tucha,
že ten dav, jenž smrti zírá v oči
a kol něhož všude hrob, kam kročí,
nešťastné je spolné vlasti rod,
národ kýs, jenž ptá se v teskném chvění
na osud svých příštích pokolení:
Být – či nebýt?! – Hle, tu v šeru tmavém
náhle kmitl z dálky světlý bod,
blížil, šířil, prolínal se davem
jako dlouhý, přenádherný blesk.
Lepý stál v něm zjev, sám čirý lesk;
přioděn byl slunným zlatohlavem,
z líce krása, z očí láska plála,
řeč jak z chrámu hudba z úst mu vála,
an jak genius stál nad hřbitovem,
mluvě tichým, podmanivým slovem:
„Slyšte mě, vy mrtvých dědicové!
Nemluví-li k vám jich němota,
nechť vám za ně hlásí moji rtové:
Přijímejte svátost života!
Svátost větší, než i smrt je slavná!
Přijímejte skvostný žití úkol!
Nechtějte jak mrtvých drahé kosti,
hekatombou rozsypané vůkol,
živi práchnivět již bez činů,
bez plamene vůle, v zoufalosti,
skleslí v muka chabá, k smrti znavná!
Dokonejte dílo hrdinů:
vzdejte život, na živých však poli,
aby kvetl, rodil úhor holý!
Mrtvým vyrván z ruky vprostřed dráhy
dělný rýč; ať vaše dlaň jej záhy
k svaté práci z trosek pozvedne!
Oni mřeli za vás, vy pak za ně
žijte zmužile a požehnaně!
Jim co vzato, vám to za ně dáno!
Z noci jejich vám jen svítá ráno,
vám jen vzejde den i poledne!
Bratři, děti mrtvých! Vstaňte, vzplaňte!
Dědictví své milujte a chraňte!
Perlík práce, jenž vás potem zroní,
v slavnost budoucna ať dnes vám zvoní!“
Probouzím se, přemítám snu zvěst...
V černé noci hoří jiskry hvězd.