K půlnoci nedaleko. Knihu odkládám,
syt její stravou, umdlen dojmův tíží,
jaksi mi smutno; cítím, že jsem sám.
V tu dobu jindy oči se mi klíží,
a tiše kolem unavené hlavy
se ubírává snů sbor mihotavý.
V tom zazní prudce zvonek před prahem;
otvírám dvéře, posel v dlaň mi tlačí
udýchán list s tím stručným obsahem,
jenž k blaha výkřiku i žele stačí:
„Vyprav se domů nejprvnějším vlakem!“
Snad to ten sen, jejž marně dnes jsem čekal?
Či luzné hry té blud a oklamání?
Aj, posud papír v třesoucí se dlani,
jejž vždy a vždy zas prohlédávám zrakem.
Však k čemu chvěl bych se a lekal?
Matička zdráva, otec pln je síly,
sestra mi puká poupětem a kvete
a včera list mne došel od děvčete –
k čemu jste slzami se, oči, zavlažily?
Kéž mohu s větrem letěť o závod
nad pásmem lesů, luk a hor a vod,
anebo raděj s onou myšlenkou,
již před chvílí jsem prosnil s milenkou!
Kéž už tu ráno! Doma není dlení,
a všecko tělo třese se a chví.
Vycházím z domu v divém rozčilení.
Měsíční záře po domech se skví,
ulice pusty, v hlavě se to rojí –
kéž na rodném již prahu noha stojí!
Jdu ke stanici. Tma se rozprchává,
sem tam již chodci stejným směrem pílí,
jen ještě strpení měj, srdce, chvíli,
o pozvol ještě, mysli nedočkavá!...
Již usedli jsme v jizbě letavé
a piskot sviští po rozlehlé pláni;
stroj prodírá se v mlhy prchavé
a ptáci podél z křovisk ulekáni
do mlžné výše perutěmi vanou
nad zemí ještě v rose uplakanou.
A v tichu, jež se tlačí na padol,
jen vrzavý teď klapot slyšíš kol,
a než se nadáš, v mlhavé tam dáli,
jež jako alpských vojsko titanů
východních horstev mocné střeže skály,
velebně vychází, aj, z mračných balvanů
čarovné slunce. Topíš v něm svůj zrak,
jak zřel bysi je snad dnes poprvé,
a v sousední ten jeho snivý mrak
jak zaklet noříš lidské oko své –
a hvizd a skřek. Stroj uhýbá se letem
do klína lesův, zádumčivých luk,
jež rozešly se s životem a světem,
a v jejichž ticho jediný jen zvuk
zabloudí strojem, který tudy hvízdá.
Jsou opuštěna v ratolestech hnízda,
jen v korunách tam němým letem žije
ta ulekaná ptačí melodie;
ustrašen ušák v příkopu se tulí
do strážných kapradin a měkkých mechů
zelenou povodní jak utonulý –
jen parostroj tu hýká stonem vzdechů.
A hvizdot nový. Pěkný háj nás vítá,
po březích mohutné a vážné řeky
se klade palouk úrodný a měkký.
Brav se skotem se idyllicky splítá
v lahodný obraz, v jehož koutě vlídném
ves důvěrně nám s kostelíčkem kyne,
k němuž se hřbitov úvalinou vine,
kam těla kladou po životě bídném.
To všecko mžikem, jak ta myšlenečka,
jež ve hlavách nám zabřeskla tu chvíli
a zakroužila bludně do kolečka –
že jsme tu ještě, ti tam byli, byli...
I sahám po svém listě, čtu a blednu zas,
a líně se mi vleče stroj i čas...
A opět kola dál se krajem točí
a všecko prchá, až se kalí oči.
Hřbitůvek veský! Kolik vás tam dříme,
co tužeb cítili jste jak my tady;
i vy jste měli bujný věk svůj mladý,
jak my zde svoji mladosť utrácíme.
I vy jste tulili se druhdy asi
v měknoucích loktů tíseň vábně milou,
i vy jste nořili se v hojné krásy,
jež chystaly vám náruč přespanilou,
i vy jste v sladké báji života
slyšeli hlas, jenž láskou klokotá,
i vy jste v slzách otcových i matky
ten čarovný ráj zakusili sladký!
A teď jste prachem, jejž sem vítr hází
k špinavým stroje troudům kolem nás.
Už jenom vzpomínka vás kvapná doprovází,
a chvátáme, hle, v jiné kraje zas.
Stroj hvízdá dlouho. Město kyne v dáli!
Komínů trčí celý bludný les
dýmavým sledem vážně do nebes –
a společníci moji zajásali.
Jsou doma, blazí! Já tu zůstal sám
a čítám hladového stroje vzdechy,
než pohne ztad se k horským končinám,
kde duše má snad opět najde těchy.
Již hnul se vůz. A ještě v slunce třpytu
se pyšní město, jemuž pozdravení
posýlám v duchu, pln jsa divných citů,
jak často kouzlem vše se v světě mění.
Před dvaceti jsem lety tudy kráčel
co bludný chodec o poutnické holi,
an rolník ještě hroudy ryl a vláčel
a brázdami šel kůň a těžcí voli.
Dnes komín čmoudí na pískové lany,
klas dozrál posledně a za plotem
jen bídným ještě žije životem
v stebélku suchém, lidmi udupaný.
Tak rostlo město. K chalupám se těsně
továren přidružila nádhera,
a o každičké plnokvěté vesně
zeď povyvstala z půdy některá;
kde alej hustá vedla po silnici,
dnes pyšných domů vyrostla již řada,
a kde dřív potok běžel bublající,
špinavá stoka vodojemem padá;
a kde se nesla k výši pýcha bran,
tam nádherný svůj kupčík zrobil stan,
a chaloupka kde chudá skromně stála,
tam lidská choutka palác zbudovala.
A lidé uvnitř – kde že jsou ty tváře,
jež vídával jsem před dvaceti lety?
Ti poznali by s těží písničkáře,
jenž v ideálův uváděl je světy
a zpěvy nade hroudy vznešenými
radostně k nebi povznášel se s nimi!
Ta tam je píseň, peněz cinkot zvoní,
ta tam je výše, jen když blaze v hloubce,
což po té výši, už je dávno po ní,
a v paláci se nesní o chaloupce...
Ó chaloupka! Tam v horském dříme klíně
a ze zeleně sotva proniká!
Teď asi otec vrata odmyká,
a dvorkem po zástěře matiččině
se nedočkavě drůbež naše točí!
Ó proč mi vlhnete zas, moje oči?...
Již dávno prchly po nezvratné trati
nového města hrdé komíny,
když objaly mě těsné skaliny,
bych do syta v nich moh’ se vyplakati.
Však neplakal jsem se slzami v oku:
jen stichlá sklonila se k prsům hlava,
jen zabušilo srdce v levém boku
a myslí lomcovala paměť dravá.
Pak zraky stáčím ještě jednou k městu,
jehož se obraz v mlžné dálce houpá,
a dál tu konám nejistou svou cestu;
a jako maní na paměť mi stoupá:
Zda vy jste též, vy Češi bohatí,
tak vroucně naši, jak jste druhdy byli,
když hlad jsem kol vás slýchal stonati
a o sluch nářky vašich žalů bily?
Skřek, hvizdot, stanice. – Již slunce uklání
se ku západní straně ohnivé.
Stín za stínem se klade po nivě
a z blízké vsi je slyšeť klekání.
Jak modliti se mezi prkny těmi?
Zníť ovšem tichá píseň haluzemi,
jež modlitbě se podobá, co kolem
tichounce táhne po stráni a dolem,
však v této jizbě prkenné a nudné,
v níž zisk a klam a šalba stálým hostem,
i nejbohatší citem srdce chudne,
ač světa bídným klne nepravostem.
A přece tamto! Slunce západ zlatý
naděje ke mně pršky posýlá,
myšlenky mé jsou k tužbě rozepjaty
a želem, slastí dmou se ňadra má.
Ó ptáčku, jenž tu letíš, křídloma
mi zatřepetej v písni na mou hruď,
ó zazni měkce v srdci, struno má,
a potěchou mé bědné duši buď!
Vracím se domů! Stroj však tichne, vázne,
nadarmo čekám jeho písknutí,
ovzduší všecko života jak prázné
a touha má se choulí k zármuti.
Ač nevěřím, že předtuchami hlásá
nám osud chladný, že je po všem veta,
že ve tmu sklesla skvělá tužeb krása,
že v blízké chvíli skutečnosť nám smetá,
co vykouzlila mysl do duše –
ach, kdo by uvěřil co předtuše?!
Ó srdce pošetilé! Což jen trud a bol
lidského tušení je údělem?
I jarý smích má slzný světa dol!
Snad také plesná radosť právo má,
by tušila ji mysl zvědavá –
snad v zpěvu dům náš vstává veselém,
snad nový švakr teď k nám zavítá,
kde růže proň je v koutku ukryta....
Snad teta z ciziny, neznámý strýc
po letech přijeli nás navštíviti –
ó srdce, ustaň v uděšení bíti –
radostné překvapení jen, nic víc!
Ó srdce bláhové! – – Stroj píská vzduchem,
až všecky kosti bolesť proniká,
až srdce v těle divným chví se ruchem,
až oči vlhkou mlžinou se kalí.
Obrázek námluv, strýcův, tet
jak vidina se pustil v let;
hlava mi jedním ohněm plane, hoří,
a oko v nový děsný zjev se noří:
aj, vidí kněze, zástup, hrobníka,
a průvod černý ubírá se v dáli
po bílé silnici, hle, již se tratí –
a oči mé musily zaplakati!
Stroj stanul, slézám. Dělník na stanici
vypráví druhům tiše u řeky,
že v osamělé naší ve světnici
můj otec právě – skonal na věky.
Jak dospěly mé bludné k domku nohy,
jak zaťal jsem své ruce do kliky,
jal upadl jsem k zemi přeubohý –
ví jen ten Bůh nad námi veliký.
A když jsem prozřel, spadl paprsk zlatý
na bílou mrtvou líci otcovu,
a já tu ruce v křeči maje spjaty
a duši plnu pout a okovů
jsem dlouho stál tam jako socha němý,
až ráno svitlo z okna haluzemi.
A zase kolem vlak se ubíral,
v němž na sta blažených i nešťastných;
tam výskla radosť, u nás plakal žal –
zde slzí tok, a tam zas bujný smích.
Stroj času stejně hlučná kola zvedá –
kdo pod ně přišel, tomu běda, běda!...