DRÁTENÍK.

DRÁTENÍK.
Knížku chudou na pohled značí vetché stopy let; hrubý papír stářím šedý, na něm svědčí švabach bledý o dvacátém šestém roku předešlého století, – o lásce kdys bez nároků, svaté, plné obětí; o době, kdy zápal velký snílky měnil v hrdiny zvoucí Musy, spasitelky do zkrušené otčiny. „Dráteník“ čtu na obálce; jména Chmelenský a Škroup starozlatá, v šeré dálce vrytá na prostinký sloup, o nějž prvně opřela se, snahou věku budována, české hudby slavobrána, zářící dnes v plném jase. Ó, co zpěvohra ta skrovná chová kouzel dojemných! Zdroji útlému je rovna, který z hlubin podzemných do kořínků svěžest vlinul, ty pak rostly povzbuzeny, oživeny v jaré kmeny, kam jim blankyt k výši kynul. Prostoduchým, něžným zpěvem, hravým šprýmem, tuhým hněvem vypláče i zasměje. 19 „Dráteník“ se vypěje, Aa jak záslib naděje, jako luzný, krásný sen, proroctvími promísen – sen? Ó kéž by v pravdu blahou vyplnil se do slova! – pozdravením domova končí knížečku tu drahou píseň dráteníkova: Ha, do wlasti gá tatranské Pogechám, jak orla let; Hano, diewče mé slowanské! Seba dám ti sám se zpět. Že nagiti slow nedáno, Bych ukázal citů wsech; Z wsseho snadno saudit dáno, Že Slowáku brater Čech. Písní, jež tak z dávna pěje, ozvěnu-li dají děje? 20