DRÁTENÍK.
Knížku chudou na pohled
značí vetché stopy let;
hrubý papír stářím šedý,
na něm svědčí švabach bledý
o dvacátém šestém roku
předešlého století, –
o lásce kdys bez nároků,
svaté, plné obětí;
o době, kdy zápal velký
snílky měnil v hrdiny
zvoucí Musy, spasitelky
do zkrušené otčiny.
„Dráteník“ čtu na obálce;
jména Chmelenský a Škroup
starozlatá, v šeré dálce
vrytá na prostinký sloup,
o nějž prvně opřela se,
snahou věku budována,
české hudby slavobrána,
zářící dnes v plném jase.
Ó, co zpěvohra ta skrovná
chová kouzel dojemných!
Zdroji útlému je rovna,
který z hlubin podzemných
do kořínků svěžest vlinul,
ty pak rostly povzbuzeny,
oživeny v jaré kmeny,
kam jim blankyt k výši kynul.
Prostoduchým, něžným zpěvem,
hravým šprýmem, tuhým hněvem
vypláče i zasměje.
19
„Dráteník“ se vypěje,
Aa jak záslib naděje,
jako luzný, krásný sen,
proroctvími promísen –
sen? Ó kéž by v pravdu blahou
vyplnil se do slova! –
pozdravením domova
končí knížečku tu drahou
píseň dráteníkova:
Ha, do wlasti gá tatranské
Pogechám, jak orla let;
Hano, diewče mé slowanské!
Seba dám ti sám se zpět.
Že nagiti slow nedáno,
Bych ukázal citů wsech;
Z wsseho snadno saudit dáno,
Že Slowáku brater Čech.
Písní, jež tak z dávna pěje,
ozvěnu-li dají děje?
20