PO ČAROSTŘELCI.
Hu! Strachomorna! Ne jak na divadle;
v snu straší hůře! Zpustlý ční tu les,
kde hnilobou mdle svítí kmeny padlé
a kostry jiných pnou se do nebes,
s nichž visí kalná, slizká chamraď chmur,
a černý vzduch se hemží rejem nočních můr.
Hle, z tůní bahna štětky sítin trčí
jak utopenců vlasy ježivé;
kde houšť, tam hladové se zvíře krčí
a prašivky buď chroupá červivé,
neb chňapá ohnivé si ropuchy,
jež skočmo kvapí skrýt se v pýr a v lopuchy.
Tu nevíš, co je balvan, co kus mlhy,
co křivý snět, co zakroucený had;
vos hejno jiskří, kořist pro zob vlhy;
strach, smrt a zkáza hrozí odevšad;
z tmy vyniká tu skuhrot, onde vřesk,
tu dravčích zubů škleb, tu žhoucích očí blesk.
Co chvíle skrápá s větví smůla lepká,
jak hnáty leží holá dřeva kol;
tu hrouda kulatá jak lidská lebka
se valí svážně kamsi v temný dol;
slyš! jak by na vlka kdes štěkal vlk;
ten, který hlad má, vyje; který žere, zmlk’.
A v Strachomorně skrytá trčí skála.
Kdo bez bázně až k ní se probíjel,
smí zaklepat. Toť pekel filiála,
kde audience dává Samiel,
ten Satanášův zemský zástupce,
své věci znalý mistr, chytrák na hlupce.
73
Sem cesta nevede, jen vývrat lysý;
kde strom zbyl, pod ním kostí hromádka,
a s větve zdrhlá rozsocha mu visí
jak větrem klátící se oprátka.
Kol žádný cestník, mezník, nikde nic!
Směr k Strachomorně jde jak alej šibenic.
Dvé chodců temnem kráčí po bezcestí,
Jest jarní, Filipojakubská noc,
čas pravý jít si lovit z pekla štěstí,
neb kouzlo dnes má největší svou moc.
Děj se co děj, dnes Kubík s Filipem
jdou, jeden s myslí prostou, druhý s důvtipem.
Jsou u skály. Má Kubík duši malou,
menší než ve lví jámě Daniel;
však Filip tluče pěstí neurvalou
i houká si: „Jest doma Samiel?“
Tu odmyká se branka před smělci,
a Samiel se ptá: „Co chcete, vetřelci?“
I vece Filip: „Chceme šťastnou trefu,
ne pro zbraň sečnou, ale pro střelnou,
a proto jdeme k odbornému chefu,
jenž vládne nad municí pekelnou.
Vždyť při závodech do terče kdo střelí,
má dostat hodnost, řád a velkostatek celý.“
„Vím, vím to,“ Samiel dí blahovolně,
„však vy jste dva, a cena jedna jest!“
Tu Filip zas: „My podnikáme spolně
a na dvě půlky chceme, na mou čest,
se dělit! Velký bude sázky vklad –
a výhra velká! Dost je toho pro dva snad!“
74
Čert kývl. „Dobrá! – Jako trefí domů
vždy do své dírky mladé ještěrče,
tak uliji vám kulku k cíli tomu,
by trefila vždy přímo do terče.
Však než ji uškvařím, dřív odměnou
mi duše upište svou krví červenou?“
Čert podal mu list s úpisem a péro.
„Zde smlouva. Krví podepište ji!“
Tu zvolal Filip: „Vivat, kariéro!“
a pérem škrábl Kubu rychleji
než „jedna, dvě.“dvě“. Tím pérem krvavým
list podepsal pak jménem Kubovým.
Ne sám, neb Kubovi jen ruku vedl!
Ten třásl se a zuby drkotal.
„To stačí,“ řekl Filip, na zem sedl
a smál se – však i čert se chychotal.
„Svou smlouvu máš! Teď začni, Samieli!
My bychom rádi již tu kuličku svou měli.“
„Hned!“ svolil Samiel. Tu otevřela
se země sopečnému výkypu,
v nějž výheň blesků s krupobitím sjela,
i jektal po zkušeném Filipu
též Kubík obrácený otčenáš,
jak velel Samiel co místosatanáš.
A v kotli vřelo to, až var se přelil.
Co seškvařeno v kulce, kdož to ví?
Však přímo do terče tím Filip střelil;
byl z něho chlapík, velmož hotový.
A hlupce Kubu když si čerti vzali,
zdráv zbyl tu Filip, čertům v lup už dávno zralý.
75
Tak dělívá se na půl šachr světa:
dal Kuba krev, má čerta za podíl;
zisk ale šibal do své kapsy smetá!
Čert počká naň, však stihne též svůj cíl,
neb lotři propadnou mu malí, velcí. –
Toť morálka má ze snu o tom čarostřelci.
76