Tma černá jako křídla vran!
Tři čarodějky ze tří stran
se slétly v lesa noční stan.
Kde hromobitý dub v něm trůní,
tam sedly nad hnijící tůní
a oddechly si v bahna vůni.
Hu! Tváře jako umrlčí
a šláře na nich z pavučí
i věnce z divných obručí;
ta cimbuří má za korunu,
ta kruh má čehos jako člunů
a třetí srpovitou lunu.
Všem jde jim o velikou věc:
všem zahřál srdce v živou pec
čert Pejcha, pekla krasavec.
Ach, bez lásky tak nechtí vadnout
a bez miláčka marně chřadnout;
že však jsou staré, chtí proň zmladnout.
Tož podpálily souše dřev
a vaří v kotli vlčí krev,
v ní hadí mord a babí hněv;
pak z hrobu čisté panny hlínu,
s ní laskavec a rozmarýnu
a prach a broky s květem blínu.
Ač klestmi v kotli míchají,
až ke dnu v jíchu píchají
a k páře její čichají,
jak v zrcadle ač na lektvaru
se zhlížejí, přec není zdaru,
vše jejich dílo jde jen k zmaru.
Tož smrtihlav a netopýr
jim přihodili s křídel chmýr
a zaříkání houkl výr.
Pak se i mrtvol kuchty chopí:
ta muže, ona starce ztopí
a třetí chlapce v kotel vklopí.
„Hej, vyhráno!“ tré výsklo bab –
čert Pejcha letí, svůdný chlap!
„Ach, kdyby mne, jen mne si lap’!“
tří babic šuškot sladce svistí,
všem úsměv sedá na čelisti.
Čert vezme všecky, buďme jisti!