ZLATO RÝNA.
Sen spustil roušku přes lakotný svár
těch božstev barbarských. Jest noc, a v stínu,
jenž nesečtená století je stár,
tmou bezhvězdnou se valí vlny v Rýnu.
V šum temné řeky hudba divoká
trub dálnou vřavu s vírem bubnů mísí;
sluch ucpává si noc, ta bezoká,
chce spát, a nevhod ji ten jekot křísí.
Tož přehodila těžký, černý plášť
přes proudu tok a ryčný zvuk v něm tlumí;
syk chraplavý jen, jako hadí zášť,
tmě prozrazuje, hroznýš Rýn kde šumí.
A sen mě vodí po břehu těch vod;
stín v stínu jsem, zřím v stíny vln a věků. –
Hle! V hloubce řeky svítá žhoucí bod
a dlouhá stopa zlatne v jeho vleku.
Zdaž luny záře do vln vylitá,
zdaž ohon vlasatice v luzném lesku
neb odsvit hvězdy temnem prokmitá?
Ne, žádných světel není na nebesku.
Nic nezrcadlí proud, a přece tam
jak rozpuštěná kadeř cherubína
se zlatě vlní jas, – to není klam!
Či v báji jsem, a plá tam zlato Rýna?
Jest to ten poklad, o nějž surově
se rvali chtiví bozi kraje toho,
a vzejde oň zas v děsné obnově
ten hrabivců boj násilný, kdo s koho?
33
A záře roste! Slunné hvězdice
jak jiskry srší velkým světlem ze dna...
hle! Z tmy se noří věže – – Kostnice!! –
Ó, záře mocná! V lidstvu všem jen jedna!
Tys ohně největšího popelem,
žár jehož proudem věků neshasíná!
Ty božstev krásnějších jsi údělem,
tys vyšší poklad, dražší zlato Rýna.
Tví katané tě vmetli v řeky klín,
vždy zázračně tam plá tvůj popel žhavý,
a žádná spousta dob a žádný Rýn
ho nashasíneshasí a v moře neodplaví.
Ten žhavý popel v žárů tisících
vždy zas nám vírou v spásu lidstva ožij, –
a syp se na témě všech křivdících,
kdo šlapou právo lidské – pravdu boží! –
Tak zvolat chci, jak duší dojatou
té záři převelebné blahořečím, –
v tom, vzrušena, zřím s paží vzepiatou,
že bdím a pod paprskem v temnu klečím.
34