PO BLUDNÉM HOLANĎANU.
Slib svaté věrnosti až ve smrt stálý
když vykoupil jej z prokletí a hoře –
jej, odsouzence po věk bludného,
když loď, s níž krverudé plachty vlály,
s ním klesla v pokoj věčný na dno moře
a v blankyt plný jasu smírného
on spasen vzlétl se svou spasitelkou:
v noc chmurnou, pohnuta tou scénou velkou
jsem vykročila, domů spěchajíc,
tmě, bleskům, rozechvělým dumám vstříc.
Pak v bouřné noci jal mě divný sen.
Mně zdálo se, jak při zásvitu hvězd
se vznášel poutník povětrných cest
a chmury pronikal. Ne lodí vzdušnou:
jak pták, jen vlastních křídel silou rušnou
se nesl svoboden a nestísněn.
Měl přísnou tvář a čelo zorané;
bled, nesl mírný úsvit v důlcích očních,
a pod perutě jeho prostranné
se městnal obzor, šerý v šíř i dál.
Šat nezřetelně modrý na něm vlál
tak tmavý jako blankyt za chvil nočních.
Jen skromnou oděn řízou, v hrubém plátně,
svůj širák s mušlí volně na kštici
a sutky ve svalnaté pravici,
ten obr letěl výškou majestátně
a mluvil pozdrav, neb snad strážné heslo,
jež polohlasem ozvěn blíž se neslo,
v půl tichem zhlceno, v půl z dálky hřmělo,
jak směsí jazyků by v sboru znělo.
Měl haluz olivovou v druhé dlani,
a z plodů bohatých, jež zrály na ní,
se prýštil olej do hlubiny stinné
43
i kapal do vln bouřných v moře siné,
kde peřeje se srážely a rvaly
a vztekle tříštily se na úskalí.
Pruh polosvitu za letcem se táhl,
však před ním věžily se kupy chmur;
on letěl dál! On cíl měl předaleký,
a byť mu bylo přeletět i věky
i světa rej až v pokoj zásvětský,
on letěl dál!
Hrom zařval jako tur,
vše spáče vzbudil, s vichřicí se spřáhl,
mou zachvěl duší, v níž se úžas ptal:
Byl to jen přízrak šílený – a lhal?
Či přece, přec byl sen to věštecký?
Ten genius, duch Práce, prapotomek
ten Heraklův, zdaž v babylonském víru
všech plemen vsadí olivový stromek,
jenž národům dá po větévce míru?
Či jako přelud znikne do nadsvětí?
Či k lidským břehům jen jak buřňák letí? –
44