JAN VÝRAVA.
Ten pevný muž, ta hlava bystře soudná,
ta mysl přímá, vůle nepodloudná,
tak svá, tak rázovitá postava,
ten sedlák s duší kovovou, tak ryzí,
že kde se vyskytl Jan Výrava
a slovo děl, všech pochybnost hned mizí;
co jemu pravdou jest, to v celém kraji
jest zákonem, a na to přisahají;
on, jemuž mocné vrchnosti a páni
jsou k nenávisti jen a k pohrdání
a jemuž lidu mrzký utlačitel
jest terčem vybraným; on, přísný mstitel
i v srdci žulovém tak nepoddajný,
že když se v synu vlastním zrádce tajný
mu objevil, jak hněvný soudce vzplál
a ranou z ruky otcovské jej sklál:
ten silák mužný, vtělený ten vzdor –
jak citlivý přec, nedůtklivý tvor!
Když zdolán krutých příhod směsicí
byl jat a souzen, k pokutě když dráb
jej přihnal; když měl „běhat ulicí“
a býti mrskán, bit... jak byl tu sláb
a zničen! Obr zsinalý a němý,
s to nejsa, aby úkor cti své snesl,
při první ráně holí mrtev k zemi
ne ranou, ale potupením sklesl.
Mnou zachvěl dojem vážně hluboký
té tragiky a dlouho provázel
mě do noci, než dummě přecházel
v sen matný. – Zřela jsem chvat divoký
kol v třídách města. Na sta chodců spělo
jak šílených tam, onam, za svým ziskem;
a jiní vozmo uháněli tryskem,
83
nechť srazili tu, onde lidské tělo
i v krev či pouze v bláto; mnohé čelo
ni nepobledlo ni se nezardělo,
když ten, kdo hrdě tak se vypínal,
též „běhal ulicí“, jsa mrskán hanou,
a lid když na něj pěsti zatínal
či prstem ukazoval; tupen všemi,
on žádnou nezachvěl se na cti ranou,
jen otrlý spěl dál, však nepad’ k zemi.
V tom jiný dav zas, touže vteřinou
se k němu shrnuv za ulice rohem,
mu slávu volal, zval jej hrdinou
a před ním klaněl se jak před svým bohem,
ač znamenáno značkou brunátnou
to pyšné čelo, nectně památnou.
A když tak pocty těžil dobrodruh,
jak nevěděl by o znamení rudém,
tu podál Výravův se zjevil duch – –
a do země hned propadl se studem.
84