Hle, prosté ve svém osudovém tkání
to selské drama – jaký zázrak předvídání!
Byl na vojně. Snad krvácel, když milá
mu věrnost v lásce bezděk porušila.
Jak bývá, přinucena lakotou
svých rodných, provdala se za starocha
a žila, v tichém boji s tesknotou,
svým povinnostem. Měla děcko, hocha;
a skryté lásky, jež jí v srdci plála,
v něm náhradou teď synku svému přála.
Když vládla statkem synkovým co vdova
i matka, tu se z vojny Antonín,
jsa lačen pomsty, vrátil do domova
a vstoupil do služby co čeledín
k ní, své kdys Madlence. A duše její
– v té pravdě hluboké své čistoty –
když na srdci, tom věštím čaroději,
se dozkoumala světlé jistoty,
že láska nevyhaslá plá v ní znova,
a vidouc denně, šťastná nastokrát,
že Antonín má její dítě rád;
když byla svá i volna, byla vdova:
ó, jaké scény krásy zlatě ryzí
tu Musa tvůrčí živě vykouzlila!
Tu mněls, že každý stín z těch duší zmizí,
jichž osud láska trojí sjednotila.
Ctil milenec teď v milence i matku,
a slunné štěstí zářilo jim k sňatku.
Leč jinak osud chtěl. Prv lehký stín,
pak hustý mračen shluk se srazil k bouři,
neb zvojačilý, bujný Antonín,
jenž v krve potocích a v palby kouři
cit v sobě otupil, a dobrodružnost
i smělou neřest zvykl ctít co mužnost,
své vášně, jež se kryly utlumeny,
zas vyburcoval v pusté hýření.
Tu rázem haslo štěstí čestné ženy,
i selhal každý kročej k smíření.
Buď on, buď syn! Z té krušné křižovatky
ji vyprostilo srdce pravé matky.
On, zvrhlec, v oběť vášní mrtev klesl,
ji nad vášeň cit nejsvětější vznesl.
Ó, tragedie čistá, spravedlná,
pravd výstražných a smírných zvěstí plná!
Jak tušila jsi z čtvrtstoleté dálky
to strašné dědictví, tu kletbu války,
jež pro tyranské chtíče césarů
svá stáda robů, v zbroji hodné pekla,
k orgiím vraždy hnala, hnusně vzteklá,
květ lidstva hyzdíc v hordy barbarů;
jež milionům otrávila žití –
i duši – puchem smrtných výparů
a sketstvím třaskavého hromobití
i pohledem na trýzně Lazarů...
Ej! Zapíjely se ty dojmy bědné!
Nač bol? – Ať raděj hlava zpitomí!
Tož hýřilo se v zákopech den ze dne,
až omámil se cit i svědomí.
A bodláčí jak šíří semen chmýr,
mor války přivál morovinu v mír!
Hrůz války syt, svět válčí o rozkoše
i zisk! – Dav bludných na skloněné ploše
se sváží v bahno, víru v lidství ztrácí
i v božství! Nechá řádit Smrtonoše
v doupatech bídy. Zákon dobra kácí;
zlu v odpor spoléhá však na hastroše.
Ó, kdy to divé štvaní doburácí?
Kdo zachrání rod lidský očistou?
Kdo poděděnou kletbu války zmaří?
Kdo mízou lásky uzdraví a zjaří
a květem obalí souš bezlistou? –
– Hle „Vojnarku“! Co dí to lepé drama?
Že matka, vtělená jen láska sama,
ta čistá, svrchovaná, v obětovných vznětech
svět obnovovat může nevinou vždy v dětech.