Z těch vojů strašných, pod Čerchova stínem
kříž nesoucích, kříž z mečů smrti skutý,
na nějžto věčný Řím chtěl hromoklínem
vbít národ Husův, klatbou jeho tknutý;
s té strže bitců, k ničící jež ráně
žold nebeský zval svatým jménem Páně,
z těch davů slepé, neúprosné síly,
jež vedly berly božích pastýřů
a ježto třasem rozvál v jedné chvíli
jak sopky hrom – zpěv českých kacířů:
jež v paty uštknul strach a jimžto děs
v týl sednuv jako jezdec v divém jeku
vťal v ledví ostruhu, a hnal je v les,
jenž ve pravěkých třímá kořenech
tu čáru posvátnou – mez české půdy:
z těch bludných jeden, zděšenější všech,
když do Němec měl nésti zpět své údy,
tak zmámen ubíhá, že v lůno zhouby,
v kraj českých ďáblů dál a dál se hloubí;
i postřehl to pozdě v lese pustém,
když na Šumavu šerá noc již padá.
Jak otřásá se každým větví šustem,
an mní, že v každém stínu číhá zrada!
Hoj strach, zlý jezdec, hnav jej úprkem,
jak za hřívu jej nyní za vlas rusý
rve drápem zaťatým, že chroptě musí
dál v útěk, dál; i zdá se dozvukem
být vřavy vítězné kol šepot lesa
a zpěv, jímž srdce křižákovo klesá,
mu zvučí hrozně větru dumkou snící, –
zpěv bitvy: Kdož jste boží bojovníci.
Noc dusná, v jaké hrůza ráda dlí,
ta v temnu svém, jak v černé hladině
obrovské jezero, mu zrcadlí
směs dějů žhoucích v jeho vidině:
z tmy, v neprostupnou skrýši ulité,
tu s hrozbou trčí větve ostnité
jak palcátů a sudlic zjevy náhlé;
tam dolinou se plíží mlhy táhlé,
i zdá se mu, že zří to závoje
žen kalicha – co vzteklic krvolačných
s vlajícím vlasem, hledů vzdorně mračných,
s lučištěm v paži jdoucích do boje;
kde srna opozdilá k doupěti
se dupotajíc vrací v pospěchu,
děv husitských on běh mní slyšeti,
a srdce stydne v prsou bez dechu.
Práh bystřiny kde bouří neurvalý
a s třeskem balvan po balvanu valí,
toť rachot, jenž jak nával dunivý
vozové hradby v kosti proniká,
a sněť kde praští o kmen práchnivý,
toť jako cepů ráz. Tmu odmyká
tu onde siná blýskavice skokem,
jak ocel pode pláštěm vlajícím;
a sypká skála, kterou drobí krokem,
jak zástup deptá svah, jenž kvapícím
ji hlukem koulí uprchlíku v paty,
až ozvěna co buben víří klatý,
hluk násobíc, jak bázeň tepen ráz.
Již křižák sběhl v důl, jejž hradí sráz,
a polomrtev klesaje se choulí
v stín jeskyně; již padl, k smrti štván,
a zemdlen usnul, v strachu, pojednou-li
ho vzbudí vítěz, žití jeho pán.
Tak bídný, chabý cizák sen si spřádá.
I zdá se mu, že z porážky své vzrůstá,
že s hradů zpupných jeho cizovláda
si mečem, ohněm lid ten k nohám shýbá,
a zákony že hřmí mu jeho ústa,
a lid že otrocky tu ruku líbá,
jež vráží v české jeho srdce dýku.
I zdá se cizozemci uprchlíku,
že jeho hlahol vítězným jest hlasem,
jímž udeřen, jak ptactvo krupobitím,
ples českých písní němým hyne třasem,
mře slovo české s truchlým lidu žitím;
i sní, jak by touž nohou, jižto zkoupal
ve svaté rose hrobů zdeptaných,
teď krutě národu na šíji stoupal,
v sten jeho mroucí vřískaje svůj smích,
zpit mstou a pýchou, kacíř Čech kdy v strachu
svých svatyň zbytky vzdav mu za podnoží,
se před ním plazí v zkrvavělém prachu,
a zapírá, co kdys mu pravdou boží,
a zapírá to cizím jazykem!
To Němci zdálo se, když mdlý se v sluji
kryl po Domažlicích. On zhynul tam,
však dědicové jeho dále snují
ten panství sen. Kdo zruší jejich klam?
Kdo zdědil sílu pravdy hlaholící,
kdo zahřímá jak boží bojovníci?
Ó srdce česká, zvučte v jedno pění,
ať prchá kletý sen, – ať svítá probuzení!