Před Přibislavou k úmrtnímu loži
povolal přední bojovníky boží
jich slepý vůdce, Žižka z Trocnova;
v žas poklesají nemocného síly,
snad dřív, než za hory se slunce schýlí,
jej ve hrob sklátí rána morová.
„Vítejte, bratři, bojovníci boží!“
dí k druhům Žižka, přistoupivším k loži,
a v ústrety jim vetchou ruku pjal.
„Vím – dosud vítěz – v tom že klesnu boji,
v němž z pozemčanů nikdo neobstojí;
a tož bych rád se s vámi rozžehnal.
Vzpomínám s vděkem výprav všech a bojů,
v nichž nad přesilou nepřátelských vojů
nám nebe přálo plný zdar a vrch.
Hned poprvé na Sudoměřské pláni
vítězství s naší sdružilo se zbraní,
kde, z nepřátel kdo nekles’, s hanbou prch‘.
Vzpomínám bitvy na Vítkově hoře,
kam jako příboj zběsilého moře
se hnaly valem tlupy nepřátel;
však před našimi palcáty a cepy
jak plachý brat se dali v útěk slepý,
zdeptaných zůstavivše kupy těl.
I Hora Kutná, Brod a Kolín zřely,
jak v hejna vrahů naše vozy hřměly,
nesouce smrt a hrůzu do jich řad.
A teď, když chystáme se na Moravu,
zjednati volnost jim a průchod právu,
mne povel Páně odvolává ztad!“ –
A Žižka ztich’. Snad dopřává si klidu?
Či losem příštím válečného lidu,
jejž ostavit mu, v sled se zanáší? –
Tak jest. On minulosti nadšen ruchem,
v budoucna tajích spilým bloudí duchem,
a co tam zří, ret věští pronáší:
„Aj, bratr Prokop, palcát v chrabré pěsti,
k vítězství určen lidu tábor vésti!
Zřím kalich náš i naši korouhev!
Zřím tlupy nepřátel se do Čech valit,
v požáru dým se města, vísky halit;
zřím bojů lítých shon a řež a krev!
Sveřepé z Uher Sigmundovy temy
jak roje kobylek rvou naši zemi;
však hle! již vozy naše a náš cep
přívalem bouře v jich se vrhnou šiky,
z nich bídné tvoří chromce, nebožtíky,
a zbytek ženou zpět v jich pustou step.
Vítězstvím u Oustí a u Tachova
zbraň vojů našich zazářila znova;
blesk její dálnou přelít’ vlasti mez.
Již po vůkolních zemích na sousedy,
jak můra noční uleh’ postrach bledý,
že k nim se samým řítí války běs.
Již v sluch jim duní velepíseň hřmící,
ta naše: ‘Kdož jste boží bojovníci’,
a v oči bije kalich krvavý.
Již krutost války se svízeli všemi
zakouší Němec ve své vlastní zemi,
a zpupný jinde, doma něm se chví.
Snad ze zámezních bojů za věc svatou
s kořistí navrátiv se přebohatou
ač daní skrovnou za prolitou krev,
lid náš, an uzří domovinu prostu
všech nájezdův a nepřátelských hostů,
v mír složí zbraň a svine korouhev?
Ba žel, že ne! Posvátná naše půda,
ač tolikrát juž bratrů krví rudá,
pod koňským opět duní kopytem.
Sám papež válku proti Čechům hlásá,
a jemu vděk sem vtrh’, však marně drásá
vrah zapřisáhlý naši drahou zem!
Již voje naše k Domažlicům pílí,
kde křižáci se polem rozložili;
jim vévodí sám římský kardinál!
Na místě meče zlatý kříž on třímá,
jejž papež jemu při odchodu z Říma
za žezlo náčelnické darem dal. –
Tak kříže svatost tam, kde kalich Páně
lid vede v boj a žehná účel zbraně.
Tam otročení, my pak volnost chcem’;
tam k zmaru lidských práv, jak chtějí v Římě,
my za svobodu, víru krvácíme;
Ty, Pane, suď, kdo má být vítězem!
A hle! V jich táboře juž divý shon se jeví;
Křižáci strachem před našimi zpěvy
a před vlavými niknou prapory.
Schváceni děsem zbraně odvrhají,
a jako slepí šmahem utíkají,
zkad semo přišli, nazpět za hory.“ –
Zas umlk’ Žižka – Na obličej slepý
se ptencem snesl úsměv blaholepý,
než v neprobudný pohrouží se sen.
Snad válečníku rozkoš z toho prýští,
co viděl v zašlé, co zří v době příští,
a v dumy libé ves je ponořen?
Tak chvíli odpočívá něm a tiše,
jak v oblasť náležel by jiné říše. –
Teď náhle vzrušen jest a nekliden.
Viz divnou změnu v tazích obličeje!
Ves těla úd se tetelí a chvěje,
a z prsou žalostný se noří sten:
„Ó zjevu děs! Čech proti Čechu stojí...
Již hnuli se... Již utkali se v boji...
Ó Hospodine, slyš mé prosby hlas:
Nechť bitvy konce duch můj nedopatří,
v níž vespolek se vraždí rodní bratři!
Ó Pane, slyš! Ó slyš mé prosby hlas!“
I kynul Pán, a Žižka tiše zhas’.