Žižky skon.

Žižky skon.
Před Přibislavou k úmrtnímu loži povolal přední bojovníky boží jich slepý vůdce, Žižka z Trocnova; v žas poklesají nemocného síly, snad dřív, než za hory se slunce schýlí, jej ve hrob sklátí rána morová. „Vítejte, bratři, bojovníci boží!“ dí k druhům Žižka, přistoupivším k loži, a v ústrety jim vetchou ruku pjal. „Vím – dosud vítěz – v tom že klesnu boji, v němž z pozemčanů nikdo neobstojí; a tož bych rád se s vámi rozžehnal. [94] Vzpomínám s vděkem výprav všech a bojů, v nichž nad přesilou nepřátelských vojů nám nebe přálo plný zdar a vrch. Hned poprvé na Sudoměřské pláni vítězství s naší sdružilo se zbraní, kde, z nepřátel kdo nekles’, s hanbou prch‘. Vzpomínám bitvy na Vítkově hoře, kam jako příboj zběsilého moře se hnaly valem tlupy nepřátel; však před našimi palcáty a cepy jak plachý brat se dali v útěk slepý, zdeptaných zůstavivše kupy těl. I Hora Kutná, Brod a Kolín zřely, jak v hejna vrahů naše vozy hřměly, nesouce smrt a hrůzu do jich řad. A teď, když chystáme se na Moravu, zjednati volnost jim a průchod právu, mne povel Páně odvolává ztad!“ – A Žižka ztich’. Snad dopřává si klidu? Či losem příštím válečného lidu, jejž ostavit mu, v sled se zanáší? – 95 Tak jest. On minulosti nadšen ruchem, v budoucna tajích spilým bloudí duchem, a co tam zří, ret věští pronáší: „Aj, bratr Prokop, palcát v chrabré pěsti, k vítězství určen lidu tábor vésti! Zřím kalich náš i naši korouhev! Zřím tlupy nepřátel se do Čech valit, v požáru dým se města, vísky halit; zřím bojů lítých shon a řež a krev! Sveřepé z Uher Sigmundovy temy jak roje kobylek rvou naši zemi; však hle! již vozy naše a náš cep přívalem bouře v jich se vrhnou šiky, z nich bídné tvoří chromce, nebožtíky, a zbytek ženou zpět v jich pustou step. Vítězstvím u Oustí a u Tachova zbraň vojů našich zazářila znova; blesk její dálnou přelít’ vlasti mez. Již po vůkolních zemích na sousedy, jak můra noční uleh’ postrach bledý, že k nim se samým řítí války běs. 96 Již v sluch jim duní velepíseň hřmící, ta naše: ‘Kdož jste boží bojovníci’, a v oči bije kalich krvavý. Již krutost války se svízeli všemi zakouší Němec ve své vlastní zemi, a zpupný jinde, doma něm se chví. Snad ze zámezních bojů za věc svatou s kořistí navrátiv se přebohatou ač daní skrovnou za prolitou krev, lid náš, an uzří domovinu prostu všech nájezdův a nepřátelských hostů, v mír složí zbraň a svine korouhev? Ba žel, že ne! Posvátná naše půda, ač tolikrát juž bratrů krví rudá, pod koňským opět duní kopytem. Sám papež válku proti Čechům hlásá, a jemu vděk sem vtrh’, však marně drásá vrah zapřisáhlý naši drahou zem! Již voje naše k Domažlicům pílí, kde křižáci se polem rozložili; jim vévodí sám římský kardinál! 97 Na místě meče zlatý kříž on třímá, jejž papež jemu při odchodu z Říma za žezlo náčelnické darem dal. – Tak kříže svatost tam, kde kalich Páně lid vede v boj a žehná účel zbraně. Tam otročení, my pak volnost chcem’; tam k zmaru lidských práv, jak chtějí v Římě, my za svobodu, víru krvácíme; Ty, Pane, suď, kdo má být vítězem! A hle! V jich táboře juž divý shon se jeví; Křižáci strachem před našimi zpěvy a před vlavými niknou prapory. Schváceni děsem zbraně odvrhají, a jako slepí šmahem utíkají, zkad semo přišli, nazpět za hory.“ – Zas umlk’ Žižka – Na obličej slepý se ptencem snesl úsměv blaholepý, než v neprobudný pohrouží se sen. Snad válečníku rozkoš z toho prýští, co viděl v zašlé, co zří v době příští, a v dumy libé ves je ponořen? 98 Tak chvíli odpočívá něm a tiše, jak v oblasť náležel by jiné říše. – Teď náhle vzrušen jest a nekliden. Viz divnou změnu v tazích obličeje! Ves těla úd se tetelí a chvěje, a z prsou žalostný se noří sten: „Ó zjevu děs! Čech proti Čechu stojí... Již hnuli se... Již utkali se v boji... Ó Hospodine, slyš mé prosby hlas: Nechť bitvy konce duch můj nedopatří, v níž vespolek se vraždí rodní bratři! Ó Pane, slyš! Ó slyš mé prosby hlas!“ – – – I kynul Pán, a Žižka tiše zhas’. 99