Bitva u Lipska.

Bitva u Lipska.
Jal se Bonaparte v hrdé pýše dávné trůny vrhat v okovy. Avšak běda mu! Tři mocná říše jeho zkrotit pych se hotoví. U Lipska jich pospolité voje rozloženy širou planinou; mluvu různou mají, různé kroje, ale mysl jednu – hrdinnou. Jesti ráno. Na východní straně slunce rudou tyčí korouhev, nachem barvíc vojů lesklé zbraně, za krátko jež zbarví – lidská krev. [131] Tré tam knížat nejmocnějších hledí na jeviště slavné opodál; divem jatí dlouho slova nedí, až pak ticho ruší pruský král: „Tady bohdá dojde pomsty vina! Mnohý stropil Bonaparte pych; vzav mi nejkrásnější břehy Rýna, ruku troufalou i na trůn zdvih‘!“ „Já pak mu,“ rakouský císař vece, „ poklad nejdražší – svou dceru dal; a on úklady mi snoval přece, a mne válkou trudit neustal.“ „Já matičku Moskvu s Kremlem zlatým“ – mluví posléz pravoslavný car – „v obět zůstavil jsem žárům vzňatým, abych předstih‘ vlasti pád a zmar.“ Po té klekše, meče kladou křížem v nerozlučný velkých cílů spoj. Silný heslem: Bůh a vlast! my dvižem proti trůnoborci svatý boj.“ 132 Dořekli. A v malé chvíli děla začla hřmíti z tisícerých tlam, že se zem i nebes osa chvěla, jak by hřímal Hromovládce sám. A jak moře se skalisek lomy obě vojska ryčně v zápas jdou; mečův lomoz, děl a pušek hromy spolu rostou s myslí hrdinnou. Válčeno den prvý, den i druhý, krví teplou napájena zem; mnohý boj vřel zoufalý a tuhý, rozhodným však nikdo vítězem. Třetí den pak, sotva zoře vstala, v nový útok dal se franský voj; padla rána – vojska na se hnala, a všech zuřivější nastal boj. Tisícerá znovu hřmějí děla, kulemi dští plný kouře vzduch; a jak klasy žnec, tak lidská těla k zemi kácí krutý války bůh. 133 A než slunce kleslo za hor čela, odražen ves nepřítele vztek; když pak noc perutě rozestřela, Bonaparte dal se na útěk. Na cestu mu svítí v tmavé noci rudý plápol desaterých vsí; pohřební to svíce franské moci, radosti pak zoře vítězi. A již s blahověstí na tři strany knížata své posly hotoví: u Lipska že navždy ztroskotány franské meče jsou a okovy. 134