Záviš z Falkenštejna.

Záviš z Falkenštejna.
Na hradě Svojanově od svítání až do večera šumí ruch a ples; Záviše z Falkenštejna vřelé přání se vyplnilo: stal se otcem dnes. Dědice jména má, jež s chloubou nes’, dědice moci své i hojných statků; syn sám pak – rodu královského matku. To mnoho jest; však otci přece málo, jenž nad všedností shon jest povznesen. Co se mu druhdy o koruně zdálo – ten lichotivý, lepozářný sen, co stal se otcem, znova obrozen, a jako čarné vidmo před ním stojí, k přerušenému nutkajíc jej boji. [44] A Záviš dumá: „Po králově boku já mocným byl, mocnějším než král sám! Ač z hradu vyštván pikli mrzkých soků, přec panstva květ já na své straně mám; s ním soudružen i králi odolám. Mnohým se vláda hnusí Václavova – nuž, vtip a sílu pokusíme znova!“ I usednul a jal se králi psáti: „Věz, pane můj, že Bůh mi syna dal! Teď věru nevím, co si nad to přáti. Jsem šťasten! – Šťastnějším však bych se zval, kdyby můj král mně milost prokázal a synu ráčil svědkem na křtu býti – svou návštěvou Svojanov oblažiti.“ A posel schvální k Praze váží cestu. – Zatím pak Záviš mnohým jiným psal: svým stoupencům a rovněž k syna křestu je na Svojanov slovem snažným zval. I významný jim v sledu pokyn dal, že na hrad též, jak plnou naděj chová, zavítá Milost krále Václavova. – 45 Král v čtení zabrán listu Závišova. Pak dí, obsahu tónem rozehřát: „Aj, pane Záviši, jak pěkná slova! jen že se pod květem jich tají had. Teď znám tě zevrub, co’s náš minul hrad: bohatství tvého původu znám i zdroje, znám putny tvé i všecky plány tvoje! Lest za lest, pane, v činu jako v slově!“ dí dál, a Závišovi píše list: „S radostí navštívím tě v Svojanově; přátelstvím mým a důvěrou buď jist! Však by náš styk byl všakých pomluv čist, dřív přijeď k nám! Buď hostem v našem hradě! Pak na Svojanov sjedem pohromadě.“ – Když Záviš královo byl přečet’ psaní, hned na cestu se vydal ku Praze, pln blahých nadějí; netuší ani, ký obrat nastal v krále povaze z těch dob, co po zralé byl úvaze za dobré uznal, ode dvora stranou těšit se hřivnou lstivě nastřádanou. – 46 Takž po letech do královského hradu pan Záviš z Falkenštejna zavítá! – A jízdou o tom, jakou páše zradu, a jak ho přijmou, v duchu přemítá. Však hle, ký obraz se mu naskýtá! Král jde mu vstříc! A sotva hostě staví, srdečně vítá jej a blahoslaví. Hned pak jej do hodovní vede síně; a po kvase, jenž strojen hostu vděk, při perlošumném, zlatotřpytném víně král pronésti se chystá přípitek. Tajený ze zraku mu sálá vztek. I pozved’ čís. – Snad hlesnou ústa chvějná zdravici Záviši z Falkenštejna? Král mluví pak: „Zde na královském hradu, kdy ještě žil náš otec Otakar, hanebnou Záviš páchal vlasti zradu a šlechetnému králi schystal zmar. Pak pro sebe a přívržencům v dar korunní jal se rozchvacovat statky, i královské se zmocnil naší matky. 47 A když jsem z německé se vazby vrátil, hrám v pospasy můj mladý dada věk, odvážný lupič koruny se chvátil, a jí se dosud, smělec, neodřek’, dál snuje pikle. Nuže, přípitek můj zní: „Ať zhyne Záviš z Falkenštejna!“ – „Ať zhyne!“ Odezva všech zvučí stejná. A pochopy, ač zpouzel se a vzpíral, do Bílé věže Záviš odveden, by o chlebu a vodě zvolna zmíral, než dostaví se jeho skonu den. Všakť ví, že, vyjde-li kdy z věže ven, na popravišti stane jeho pata, by hlavu sklonil pod sekeru kata. „Vše ztratil jsem,“ jsou teskná vězně slova, „co nejdražším v životě člověk zve! – A přece ne! Mé nitro poklad chová, jejž žádná světa moc mi nevyrve: mám zpěvu dar a s ním i písně své. – Ó buď mi vítán, vzácný nebes dare! Zlatistý druhu můj v té vazbě charé!“ – 48 A od té chvíle z temna věže klínu co denně zpěv se tichem nočním chví; tu touhou zmírá po choti a synu, tu ladí tóny, jimiž rytířství slavívá lásku, ctnost a srdce lví. Jen žezla vidmo když mu duší bleskne, nad hrobem snů svých žalně pozasteskne... Den prchá za dnem, měsíc za měsícem, a k novým žněm dozrává zlatý klas; ve věží ticho, rušeno jen sýcem – příšerné ticho! včera a dnes zas! – Však slyš! To přece nebyl vězně hlas? – Žalostný ston se zachvěl nocí šerou... Pan Záviš skonal kata pod sekerou! – – Koruny české, po níž léta práhl, a pro niž jednal, trpěl, život dal, nešťastný Záviš nikdy nedosáhl! Však v obraznosti naší žije dál z milosti boží pomazaný král – král zpěvu! jemuž se kol skrání vije královský vínek zlaté poesie. 49