Obrazy z dějin českých (1899)

Epické básně, Josef Uhlíř

Diplomatická verze Ediční verze
Obrazy z dějin českých.
Epické básně
Josefa Uhlíře.
V Praze. Tiskem J. Otty. – Nákladem vlastním. 1899.
[1]
Místo předmluvy.
Vím, že leckteří se mezi vámi mému, jak řkou, podivínství smějí, slyší-li, že mezi drahokamy český granát volím nejraději. Dím-li pak, že také přednost dávám domácímu hlazení a brusu, lhostejně jich výrok očekávám, nevytříbeného že jsem vkusu. – Vzácnou révu naše země rostí: a přec mnohý z našinců v svém sudě chová pro sebe i pro své hosti víno vzrostlé na cizinské hrudě. [3] Nenáležím k cechu takých druhů; při sám Bůh, že mezi všemi víny nejlépe mi chutná a jde k duhu ohnivý mok naší Mělničiny! – Také z oněch nejsem, kteří slídí v jiných světa dílech, poznat chtíce cizí města, řeky, hory, lidi, domorodých zjevů nedbajíce. Mne, co naše, nejvíc láká, baví! Miluji, jak pravé dítě české, naše řeky, hory, háje, mravy, naše města, naše chaty veské. Rce-li někdo v pohrdavém tonu, můj že soud jest matný, úzkoprsý – že jsou krasší cedry Libanonu, než ty naše pahory a krsy: Nepřím toho, ale k hesla změně jeho řeč a mrav mne nedonutí; odvětím mu zkrátka, otevřeně: „Brachu milý! Každý dle své chuti.“ – 4 A teď suďte, proč i v tyto desky zahrnul jsem jenom ony děje, které mají znak a původ český; nech se kdo chce mému dílu směje! 5
Přemysl Stadický, první kníže český.
Zasedli na posvátném Vyšehradě k slavnosti nevídané, nové Libuše kněžna v lepých dívek řadě, a kmeti, leši, vladykové. Přemysla Stadického nastoliti ve valném chystají se sněmě, a složi hold mu, jakým dlužno ctíti kněžnina chotě, vládce země. – Dnes třetí ráno sluncem zahořelo, co Stadickému zeměnínu poselstvo slavné nabídnouti spělo žezlo i ruku Libušinu. [7] A návrat jich sněm s touhou očekává: nejedno oko k bráně shlíží; v tom zvenčí zahlaholí plesné „Sláva!“ a Přemysl se k hradu blíží. Již vešel v dvůr poselstvem doprovázen, sněm sborensborem se mu nice koří; již na stól knížecí má býti vsazen – leč Přemysl tak zahovoří: „Poshovte, kmeti, leši, vladykové! Než na knížecí stolec sednu a žezlo přijmu z ruky národové, chci urovnánu věc míti jednu: Dvadva rodní bratři z krve Popelovy spor o dědiny oné měli, v nichž jeden hanlivými utkal slovy Libuši kněžnu – hrdosmělý, Ačač soudila je duchem pravdy smírné, jak tady vládne po vše věky, co přinesli ji v tyto vlasti žírné otcové naši přes tři řeky. 8 A v zápětí té mrzké bratrů vády a pohany, jež kněžně zdína, mně nabídnuto mocné žezlo vlády a něžná ruka Libušina. Ač svorné to a vzácné lidu ctění, přec z oné rozepře a hany nechvalno klidit žezlo vladaření a ruku nejjasnější panny. Nechať se dříve pohanění spraví, jímž zneuctěna moudrá knění, a nech se smírem bratří rozpor staví, jímž lidu vzešlo pohoršení.“ – Všem výpověď se líbí Přemyslova, obecný souhlas sněmem víří, i vyzývavá slyšeti jest slova: „Nech odprosí!“ a „Nech se smíří!“ Hled mnohý „lítém“ po Chrudoši slídí, a mnohý „chrabrém“ po Šťáhlavu; ti stojí stranou, za svůj čin se stydí, a němí hanbou klopí hlavu. 9 Jich nitrem kvasí to a bouří prudce; však hle! v tom burném citů chvění popatří na se, a již ruku v ruce chvátají k stolci – usmířeni. Tam pokleknouce, vlahým okem brati doprošují se odpuštění; i skloní k nim se, takým holdem jati, a vděk je zvednou – kněz i knění. A Přemysl jme tak se mluvit k sboru: „Buď bohům za to díka děna, že zažehnán duch rodinného sporu, a hana kněžny odčiněna! Již vidím, že, jak jednotlivci v rodě, lid všechen z povahy je svorným; a dokud ctnost ta bude při národě, zůstane silným, nerozborným.“ To řek’ a na knížecí stolec sedl, po bok mu Libuše, ctná knění; jásavý ve sboru se pokřik zvedl a bohů spásám díků dění. 10
Ctirad a Šárka.
Když Libuše v noc chladné navy klesla, ves kraj se rozhlaholil nářkem děv; vždyť na jich práva s knížecího křesla i mužů všech se zmaru bouře snesla, a děvic žal ve krutý zvrh’ se hněv. Povstala Vlasta, z celé dívčí pleti nejstatečnější, a k svým družkám dí: „Však nestrpíme, aby muži kletí se jali vládnout nám a poroučeti; nech ženám zas jen žena vévodí!“ A vzavše tajnou mezi sebou radu, v odvážný s mužstvem pustily se boj. Zbraň měly různou: jedny těla vnadu, ty sladkou mluvu, ony lesť a zradu, však každá svěží páž a křepkou zbroj. [11] Na dvoře Přemyslově za těch svárů ve službě knížecí lech Ctirad stál, statečný mládec, v slunném žití jaru, pln věhlasu a lepých těla tvarů, upřímnou k němu láskou kníže plál. Děl kníže mu: „Ty vyjeď z rána kradě po vladycích a leších vůkolných, by na svatém se sjeli Vyšehradě v den Svantovita ku společné radě: Jak rázem zkrotit ženský vzdor a pych?“ A Vlasta mluví k družkám na Děvíně: „S posláním Ctirad zítra po ránu pojede zpátky cestou v Kopanině; tam nastražíme na něj v lesa klíně, on zajisté nám přijde na ránu. Ty, Šárko milá, k dobrodružství tomu nám pomoc skytneš kouzlem svojich vnad; poblíže cesty přivážem tě k stromu; tvým kvělem Ctirad zváben, jeda domů, se zastaví, čarovným zjevem jat. 12 V dojemném vybájených trýzní slohu v něm soustrast vzbuď a spřádej hovor s ním – my zatím rozprchnem se ve zálohu – v hod zaduješ pak do lesního rohu, což k výpadu nám bude znamením.“ – Ochotným Šárka pokynula čelem, jeť z nejšvarnějších jedna v sboru děv; i mluvilo se v táboře jich celém, že Ctirad hlavním žen je nepřítelem a u Přemysla na ně dmýše hněv. – Vyjely z rána děvy v Kopaninu a, připoutavše Šárku ke kmeni, v hlubou se rozptýlily lesa tminu, tam čekajíce k vykonání činu umluveného rohem znamení. – Jest jarní den. Paprsků luzným jasem celuje slunce omlazený les, a jež sem přiletělo s jarním časem, šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem, že druhu druh by slastí v náruč kles’ 13 Ii Šárka slyší je, a jižjiž měkká se v hruď jí vkrádá mysli nálada, a – neblahá – se blízké chvíle leká: vždyť ví, ký tady úkol na ni čeká, jejž splnit musí, ach! snad nerada. Tu zaduněl v sluch děvy dusot koně: „Toť on,“ dí, v lstný se dadouc kvil a sten; a jezdec po úpění tom a stoně svůj řídí cval. Teď stanul, zrak si cloně, pohledem zářným divně oslněn. – „Ó, kdo jsi, reku, zachraň bědnou děvu! Zde katanský viz divé Vlasty kus! Mne ze msty přivázaly k tomu dřevu a nesklály jen proto v běsném hněvu, že zaplašil je tvého koně klus. Svůj krutý los ti vypravovat budu, až vyprostíš mne z hnusných vazů těch.“ A Ctirad z úcty k panenskému studu spřetínal pouta lepotvárných údů a tělo krásné složil v hebký mech. 14 A Šárka Ctiradu tak vyprávěla, když k poslechu byl vedle ní si sed’: „Na lov jsem s otcem do těch lesů jela, a za kancem se ženouc – dívka smělá – jsem zbloudila, ztrativši lovců sled. Tu na mne jako tlupa zákeřníků se Vlasta shlukla se svou družinou; a že jsem na vzdor výhrůžkám a křiku se nepřidala k heslu jich a šiku, krutě se pomstit chtěly nade mnou.“ V tom náhle, jakby s sebou brala radu, a patříc ve Ctiradův slunný hled, se odmlčí; pak dí si: „Na Ctiradu bylo by hnusno chtíti páchat zradu! – Mně, Vlasto, nelze slibu dodržet!“ A „poshov dívce!“ k čackému dí reku, „není-li hovoren dost jazyk můj; radš pokochám se, plna sladkých děků, v zabylstvích tvého junáckého věku; již o sobě mi spíše vypravuj!“ 15 A Ctirad děvu objav kolem boků, co zkusil kdy, jme jí se vyprávět; však z uplynulých lepodružných roků, dí v posled s úsměvem, že bez proroků mu losem nejkrasším je dnešní střet. – Zardí se Šárka jako růže v puku, zamlklost oboum padla do duší. Snad naslouchají ptačích písní zvuku? Snad zjařenému vlastních srdcí tluku? Či opíjí tak lesní ovzduší? – Jest jarní den. Paprsků luzným jasem celuje slunce omlazený les, a jež sem přiletělo s jarním časem, šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem, že druhu druh by slastí v náruč kles’. A Šárka trvá v sladkém zadumání; i Ctirad na rozkošnou děvici zpit chvíli hledí. Aj, tu postřeh’ maní ve bujném mechu cos, podobno zbrani, a lesní roh už třímá v pravici. 16 „Toť její roh! Snad někde v lesa hloubi on teskně hledá zabloudilou dceř.“ I zadul mocně do dutiny trouby, že ozev s ozvem po lesích se snoubí, a v brlohách se děsí plachá zvěř. S výkřikem hrůzy Šárka vztáhla ruku, chtíc osudné se zmoci trubky spíš; však jako šípu, vymrštěn-li z luku, tak zdržet nelze prchavého zvuku, a Šárka žalně zvolá: „Pozdě již!“ Jak hejno lític sem se děvy sopí, že rykem jich les v šíř se rozhlučí; a než se Ctirad ku obraně vzchopí, déšť šípů již se v jeho hrudi topí, on mrtev klesá Šárce v náručí. A Vlasta, k hotovému pomsty činu s druhami svými běsně jásajíc, klopotně pádí nazpět ku Děvínu; netuší, za vlastní a družek vinu že neodvratné letí zkáze vstříc. 17 A Šárka nesáhla juž nikdy k zbrani; v panenské mysli její zavlád’ cit, že jiné jesti ženy povolání než války rej a krve prolévání; jí na Ctirada nelze zapomnít. 18
Králevic Břetislav II.
Král Vratislav tak synu děl: „Ves Kyleb v zemi Sasův leží; lid její, když jsem tudy jel, mne úkladem se zmoci chtěl, že s životem jsem vyváz’ stěží. Ty seber houfec vojínů, a za spáchanou na mně zradu jdi strestat oněch zlosynů, a, třeba-li, jich dědinu dej rozmetati od základu.“ A Břetislav, jak velel král, pych zákeřníků krutě splácí, část pobil jich, část v rabství jal, dědinu jejich rozmetal a s kořistí se hojnou vrací. – [19] Jest parný den. V svůj libý chlad zvou jezdce toku vlnky hravé; i shodil kníže zbroj a šat a do brodu se vrhnul v chvat, by poosvěžil údy žhavé. Alexa vůdce jal se klít, zlou králevice utkav řečí: „Sas zevšad sbírá branný lid, i může náhle přikvačit nám na posměch a nebezpečí.“ „Hoj! plané strachy, příteli,“ Břetislav junným ohněm vzplane; „Sas věrolomce přijde-li, s říznou se setká ocelí, že domů zdráv se nedostane.“ A užuž hejno Sasů zřel, jak ze tmy lesa povybředlo, že sotva tolik času měl, by brněním se přioděl a vyhoup’ v koně třmen a sedlo. 20 Již druhu druh se vrhá vstříc, a bojováno krutě znovu; kde nejlítější boje líc, tam chrabrý stanul králevic, by hrdinnému dostál slovu. A dostál. V hlavy nepřátel tak důrazně mlat český bušil, že krev se lila z jejich čel, a Sasík drahně padlých těl v plen na bojišti nechat musil. „Na krvavou tu koupel hlav, co živ, Sas bude pamatovat!“ dí k Alexovi Břetislav. Pak znova vrh’ se v toku splav a jal se dál dle chuti plovat. 21
Želislav se zlatou rukou.
Bohuslav, kníže Polanů, když válčil proti Svatopluku, jeden prý z jeho hejtmanů Želislav, ztratil levou ruku. Děl kníže mu: „Když nepřítel jak divý tur se rozběh’ na mě, meč pádný, jímž mne síci chtěl, tvé zachytilo křepké rámě. Tím rána šťastně zmařena ku zhoubné namířené sotě; Tys při tom pozbyl ramena, já zdráv jsem zůstal při životě. [22] Nu rciž, jak se ti odměním za čin tak mužný, obětavý?“ A Želislav, tím vzpomněním blahostně vzrušen, skromně praví: „Já, pane, ztratil ruku jen, kde mnozí zdraví poztráceli; já jednal, jak jsem povinen, a žiju, kdežto jiní mřeli.“ „Tys těla svého lepý tvar mně v oběť dal u věku jarém; nuž dovol, bych tvé ruky zmar podobným aspoň zvážil darem. Zlatým tě srdcem dařil Bůh, a myslí mužnou, nebojatou; já, abych s část svůj splatil dluh, dám levici ti v odvet – zlatou.“ „Vděk, pane, dar ten přijímám,“ Želislav, dojat, vece živě; „však jednu na tě prosbu mám.“ a kníže přikýv’ milostivě. – 23 „Nuž svol, bych rabské osoby, kde válečným to nelze mlatem, směl vyvazovat z poroby té darované ruky zlatem.“ A Želislav z těch jal se dob své dumy řídit na zajaté; svobodným stal se mnohý rob štědrostí oné ruky zlaté. On domů svážel z dálných cest žeň svoboděnců přebohatou, že v šíř i dál pochvalná věst šla o hejtmanu s rukou zlatou. Té milé službě léta žil; kde mohl, vykupoval jaté, a na jich výkup udrobil již hodný kus té ruky zlaté. Tím v rozkoš, jakou z díla měl, se časem hoře mísit jalo, když na té zlaté ruce zřel, jak rok co rok jí ubývalo. 24 Již napočet’ jich tisíce, jimž navrácena volnost smavá; tu došla mu však levice, a zbyla zas jen ruka pravá. I bylo žel mu slyšeti, jak kde kdo snáší jařma muky, že nemohl mu přispěti, když nebylo té zlaté ruky. Však při šlechetném návyce setrval věčně, světem chodě, a máchem zbylé pravice dál klestil cesty ku svobodě. Když začla mu však chaběti i pěsť, jíž dosud divy plodil, tu z vezdejšího zajetí jej samého Bůh vysvobodil. 25
Král Václav I.*)
Jest boží hod, sváteční klid; v chrám Páně chvátá zbožný lid, a zvony hrubou vyzvánějí: však slyš! v to dusot od kopyt a rohy lovčí divně znějí. Hoj! v čele lovců Václav král na bujném koni jede v cvál, zlým hově choutkám zvěrolovu, že nezří lidu hněv ni žal a rouhá se i církve slovu. *) Hlučné hony miloval nad míru... Zvláštnost byla při něm, že nesnesl zvuku zvonů; kdykoli přišel kam, obyčejně musilo se zvonění všecko zastaviti. – Tomek, Děje království Českého.
[26] I jedou, jedou do lesů ubohé zvěři k poděsu; a než se slunce k sklonu chýlí, již uštván klesl bez hlesu nejeden čtvernoh ušlechtilý. Viz! průsekem tam opodál se mihl jelen, pádí dál – zvěr statný, pěkně parohatý; a za kořistí vzácnou král se v čele lovců žene v chvaty. Tu náhle zvonek lesem zněl, a nadlovčí, když kněze zřel, an k nim se blíží s Pánembohem, by na tu chvíli lov se sdlel, znamení dává lesním rohem. Kněz tělo Páně vzhůru vznes’; kdo pěší byl, hned k zemi kles’, a jezdci sestoupili s koní, klečíce, dokud žehná kněz, a sluha jasným zvonkem zvoní. 27 Jen král se zpupně pousmál a hněv zkypěv knězi lál, že přerušil mu vyražení: „Již zadrž! Nechci slyšet dál to dotíravé kovu znění.“ – Kněz vážně dí: „Tys mocným zván, však mocnější jest světa Pán, jenž tady chleba ve způsobě se v oběť lásky štědří nám a hlasem zvonku zval tě k sobě. Tys tělo Páně v posměch jal a zvonem chvíti zakázal, jenž hlásá, Bůh že blízko jesti; tím boží trest jsi na se vštval, Ó slyš, co mnou ti nebe věstí! Co jako hudba rajských tuch ukájí duší zbožných vzruch – ty blahohlasé zvonů zvuky ti budou kletbu hřímat v sluch a plodit strašné těla muky.“ 28 Král řečí tou se pozachvěl; kněz za svým cílem dále šel. Král rozmrzelý přervou lovu pokynul rukou, a již spěl ves lovců houfec ku domovu. Když prvou jeli vesnicí, zvon k modlitbám zve věřící. Ó běda, král se s oře kotí, a jakby schvácen mrtvicí, něm leží, těžce zachropotí. – Zvukové zvonu dozněli, smysly se králi vracely; však slova kněze v sluch mu buší, a smutu rouškou zastřely i jeho tvář i jeho duši. A po druhé i po třetí když zvony začly zvoněti a krále jich se dotkly tony, táž cítil muka prokletí a bolestnými kvělel stony. 29 Tu po vší zemi rozkaz šel, jenž jako církve kletba zněl: „Pod ztrátou hrdla, buď kdokoli, vyzváněti se neosměl, mešká-li král kde ve vůkolí!“ A proto tam, kde sídlil král, lid zbožný reptal, králi lál i mimo dům i mezi zděmi; zvon žádný zvuku nevydal, a věže kolem zely němy. A od těch dob i Václav král se z pychu svého přísně kál, pokání dobrodějstvím množe, až tíhou běd se rozstonal a na smrtelné klesl lože. Zvěst truchlá v kraj se prodírá, ubohý král že umírá; lid dobrý mnohou slzu roní, když kněz se k hradu ubírá, a umíráček smutně zvoní. 30 A v zraku blaženosti jas král vnímá sladký zvonku hlas, co ozev smíru před svým skonem, a přijav svátost tiše zhas’ s posledním umíráčku tonem. 31
Přemysl Otakar II.
Král Otakar a císař Rudolf ku opětné se válce strojí; král český země na obranu, německý císař ku výboji. Král se svojí se chotí loučí: „Tys přec ty Němce dobře znala, když jsi mne před jich přátelením jak dobrý duch můj varovala! Falešný lid! Ač v nové vlasti se kvetoucímu těží zdaru, přec za obih a pohostinství k jejímu tajně čelí zmaru. [32] I mezi českými se pány duch zmáhá nespokojenosti, že více prý než domorodců si vstěhovalých vážím hostí. Však při sám Bůh! až přijdu zpátky, do posledního volím dechu, co zameškáno, nahraditi a žít jen ku blahu svých Čechů.“ Pak chvátá ku Anežce tetě, Klarisek zbožné abatyši, by požehnala zbraním jeho a vymodlila spásu říši. Anežka zrakem láskosmavým jej pod klášterním vítá krovem, a vyslechnuvši, co ho tíží, jej něhyplným těší slovem: „Zdar zbraním tvým a požehnání! Chci modliti se k nebes Pánu, by našich otců knížecího ti seslal světce na obranu. 33 Až pak se z ruchu války vrátíš a hledat budeš klid a těchu, již nehledej jich u cizinců, brž na prsou svých věrných Čechů!“ – Král odchází, a divné dumy to bohatýrské srdce kruší; červ nedůvěry k vlastním lidem se zahlodal mu v tesknou duši. * Již vojsko táhne ulicemi, a v čele král na bujném koni; lid s jásotem ho doprovází, a z věží všech mu „s Bohem“ zvoní. A ve slavnostní romon zvonů, a v lidu jásot jarobujný chorálem píseň duší zbožných zní: „Hospodine, pomiluj ny!“ – 34 Na řady lesklých ozbrojenců královna s pavlanu se dívá, a králi jedoucímu kolem na rozloučenou něžně kývá. Jen Anežka v klášterní cele dlí na modlitbách zadumána; ten lidu jásot, hlahol zvonů jí zní jak pohřbu zpěv a hrana. – Když před branou se vojsko řadí, klopotným posel přistal chvatem: „Ó králi! Nesu věst ti vážnou o nepřátelství započatém: Jižjiž Němci jako příval bouře se sunou přes vrchy a doly, s vojem pak českým prý se utkat zamýšlí na Moravském Poli.“ – Král odmlčel se s okamžení, bolestné taje mysli hnutí, však jižjiž v jeho nitru mužném uzrálo pevné rozhodnutí. 35 „Nuž buď si!“ dí; „teď aspoň víme, kde nepřítel nás očekává. Bůh s námi! Na Moravském Poli nám vzkvete vítězství a sláva!“ * Dvě vojska na Moravském Poli jak mraky zhoubné sobě čelí; král Otakar českému vojsku a německému Rudolf velí. V předvečer bitvy ještě jednou král mužným zdraví vojsko slovem, voláním všude vítám plesným, až pod stanu se octnul krovem. Zde zočil a juž zvědav třímá neznámým poslem došlé psaní; co as v něm čet’, že drahnou chvíli trá v dumách, čelo štítě dlaní? 36 V ráz vzchopil se, a náčelníky obeslav tajnou na poradu: „Kýs přítel,“ vece, „zde mi píše, že jeden z vás mi snuje zradu. I varuje mne, abych zítra se rozhodnému vyhnul boji, že s vojem svým nás opustiti se jeden z českých pánů strojí. Což pravda-li, a mou snad krví lze odvrátiti hnusnou zradu, zde prsa má! Já rád svůj život na oltář vlasti v oběť kladu.“ Na chvíli němé ustrnutí zavládlo v kruhu českých pánů; pak hněvu vzruch a lomoz zbraně v královském rozléhá se stanu. „Ten podlý nárok nesmí lpěti ni mžik na naší cti a zbroji; již povel, králi, svou ať krví zlou skvrnu spláchnem v čestném boji!“ 37 A v rukojemství, kdo zde byli, ves hrdlo své i statky sází, ach! nikdo tuším neznamená, Milota z Dědic že tu schází. „Nuž,“ zvolal král, „v čem jste mi slavně se hrdým zapřisáhli čelem, to bohdá skutky dokážete v nejbližší srážce s nepřítelem! Jakmile zítra na východě ukáže ranní den své líce, svedeme bitvu; polním heslem nám Praha buď a Budějovice!“ * V klášterní cele na modlitbách dlí abatyše Přemyslovna; tušení zlá jí mysl bouří a starost hryže nevýslovná. 38 Pokleknouc před obrazem Krista svůj žaluje mu tesk a boly; neklidná její mysl bloudí k synovci na Moravském Poli. Tu, poslyš! zvuky umíráčku jejího dopadají sluchu, a po klášterní dlouhé chodbě šum nezvyklého duní ruchu. Uděšen vejde zvoník v celu: „Ach odpusť, tvůj li poklid ruším, však přináším ti, jasná kněžno, zvěst přepodivnou lidským uším. Sám od sebe se umíráček tklivými rozhlaholil steny; i vejdu v chrám – hle! provaz zvonce tkví klidně v skobu zavěšený. A umíráček v krovu vížky lká stejnozvukým dále ruchem, člověk by myslil, že je zvonek neviditelným řízen duchem. 39 To znamená, velebná kněžno, skon smrtelníka velikého; Bůh milostiv buď jeho duši a zbav nás hříšné všeho zlého!“ Strnulým zrakem abatyše naslouchá přepodivné zvěsti; na mysli váží osud králův a vrátkost válečného štěstí. Pak zvoníkovi rukou kyne – a jižjiž zvonu hlasné znění klášterní panny mimořádně do chrámu volá na modlení. Zde všem, ač nevyřknuto jméno, stejný se povzdech s prsou dere, když klenbou velebného chrámu zavznělo slavné miserere. A po modlení otevřevši památní knihu abatyše, jaká se v den svatého Rufa věc divná sběhla, do ní píše. * 40 Než jasná nad Moravským Polem ranního slunce koule vzplála, obojí vojska pohotově ku rozhodnému boji stála. Zabouřil útok českých pluků; hoj! jak si vedou rázně, směle; a boj kde plane nejživěji, hrdinský král jich mává v čele. Však vede boj se o věc velkou: o český trůn a o korunu. Co drahé juž vytrysklo krve! Co bohatýrských kleslo junů! Německý císař soptí vztekem, že, ač mu trojnásobné síly, přec vítězství ne k jeho zbraním, brž k praporům se českým chýlí. „Teď čas, vítězství dovršiti, jež zahájeno krví mnohou!“ I velí král: „Nech dostaví se Milota z Dědic se zálohou!“ 41 Tu náhle přiklopotá posel: „Osudnou, králi, nesu zprávu: Milota z Dědic se svým vojem zpět obrátil se na Moravu! Že bitva ztracena, král zajat, ten zrádce ve svém vojště hlásá; a všemu vojsku královskému jen v útěku že kyne spása.“ Užasnul král a hrozným bolem uchvácen k druhům smutně pravil: „Teď víme, proč se do porady Milota z Dědic nedostavil. Však buďsi! Nevděk ten a zradu poroučím klidně Hospodinu; já za svým losem půjdu dále, buď zvítězím neb čestně zhynu!“ A s heslem: „Praha, Budějovice“ do válečné se vrhá vřavy; nejoddanějších četa druhů se k ochraně mu po bok staví. 42 Však marně! V rozhodné té chvíli, kdo ochranným mu byli štítem, druh za druhem se kácí k zemi v nerovném vraždění a lítém. Král posléz, zoufale se bráně, – ó přenesmírné Čechům hoře! – obklopen zevšad nepřáteli, ku zemi klesá, stržen s oře. A jako kelci dravých šelem, že srovnati to těžkou s věrou, král nesčetnými rozklán hroty dokonal smrtí desaterou. – Když do Čech na peruti chmurné přilétla zvěst ta Hiobova, královský písař v paměť věčnou ta do kroniky vepsal slova: „V nešťastný den svatého Rufa královský Čechů trůn se kácel, když na Moravském Poli zradou Otakar Velký dokrvácel.“ 43
Záviš z Falkenštejna.
Na hradě Svojanově od svítání až do večera šumí ruch a ples; Záviše z Falkenštejna vřelé přání se vyplnilo: stal se otcem dnes. Dědice jména má, jež s chloubou nes’, dědice moci své i hojných statků; syn sám pak – rodu královského matku. To mnoho jest; však otci přece málo, jenž nad všedností shon jest povznesen. Co se mu druhdy o koruně zdálo – ten lichotivý, lepozářný sen, co stal se otcem, znova obrozen, a jako čarné vidmo před ním stojí, k přerušenému nutkajíc jej boji. [44] A Záviš dumá: „Po králově boku já mocným byl, mocnějším než král sám! Ač z hradu vyštván pikli mrzkých soků, přec panstva květ já na své straně mám; s ním soudružen i králi odolám. Mnohým se vláda hnusí Václavova – nuž, vtip a sílu pokusíme znova!“ I usednul a jal se králi psáti: „Věz, pane můj, že Bůh mi syna dal! Teď věru nevím, co si nad to přáti. Jsem šťasten! – Šťastnějším však bych se zval, kdyby můj král mně milost prokázal a synu ráčil svědkem na křtu býti – svou návštěvou Svojanov oblažiti.“ A posel schvální k Praze váží cestu. – Zatím pak Záviš mnohým jiným psal: svým stoupencům a rovněž k syna křestu je na Svojanov slovem snažným zval. I významný jim v sledu pokyn dal, že na hrad též, jak plnou naděj chová, zavítá Milost krále Václavova. – 45 Král v čtení zabrán listu Závišova. Pak dí, obsahu tónem rozehřát: „Aj, pane Záviši, jak pěkná slova! jen že se pod květem jich tají had. Teď znám tě zevrub, co’s náš minul hrad: bohatství tvého původu znám i zdroje, znám putny tvé i všecky plány tvoje! Lest za lest, pane, v činu jako v slově!“ dí dál, a Závišovi píše list: „S radostí navštívím tě v Svojanově; přátelstvím mým a důvěrou buď jist! Však by náš styk byl všakých pomluv čist, dřív přijeď k nám! Buď hostem v našem hradě! Pak na Svojanov sjedem pohromadě.“ – Když Záviš královo byl přečet’ psaní, hned na cestu se vydal ku Praze, pln blahých nadějí; netuší ani, ký obrat nastal v krále povaze z těch dob, co po zralé byl úvaze za dobré uznal, ode dvora stranou těšit se hřivnou lstivě nastřádanou. – 46 Takž po letech do královského hradu pan Záviš z Falkenštejna zavítá! – A jízdou o tom, jakou páše zradu, a jak ho přijmou, v duchu přemítá. Však hle, ký obraz se mu naskýtá! Král jde mu vstříc! A sotva hostě staví, srdečně vítá jej a blahoslaví. Hned pak jej do hodovní vede síně; a po kvase, jenž strojen hostu vděk, při perlošumném, zlatotřpytném víně král pronésti se chystá přípitek. Tajený ze zraku mu sálá vztek. I pozved’ čís. – Snad hlesnou ústa chvějná zdravici Záviši z Falkenštejna? Král mluví pak: „Zde na královském hradu, kdy ještě žil náš otec Otakar, hanebnou Záviš páchal vlasti zradu a šlechetnému králi schystal zmar. Pak pro sebe a přívržencům v dar korunní jal se rozchvacovat statky, i královské se zmocnil naší matky. 47 A když jsem z německé se vazby vrátil, hrám v pospasy můj mladý dada věk, odvážný lupič koruny se chvátil, a jí se dosud, smělec, neodřek’, dál snuje pikle. Nuže, přípitek můj zní: „Ať zhyne Záviš z Falkenštejna!“ – „Ať zhyne!“ Odezva všech zvučí stejná. A pochopy, ač zpouzel se a vzpíral, do Bílé věže Záviš odveden, by o chlebu a vodě zvolna zmíral, než dostaví se jeho skonu den. Všakť ví, že, vyjde-li kdy z věže ven, na popravišti stane jeho pata, by hlavu sklonil pod sekeru kata. „Vše ztratil jsem,“ jsou teskná vězně slova, „co nejdražším v životě člověk zve! – A přece ne! Mé nitro poklad chová, jejž žádná světa moc mi nevyrve: mám zpěvu dar a s ním i písně své. – Ó buď mi vítán, vzácný nebes dare! Zlatistý druhu můj v té vazbě charé!“ – 48 A od té chvíle z temna věže klínu co denně zpěv se tichem nočním chví; tu touhou zmírá po choti a synu, tu ladí tóny, jimiž rytířství slavívá lásku, ctnost a srdce lví. Jen žezla vidmo když mu duší bleskne, nad hrobem snů svých žalně pozasteskne... Den prchá za dnem, měsíc za měsícem, a k novým žněm dozrává zlatý klas; ve věží ticho, rušeno jen sýcem – příšerné ticho! včera a dnes zas! – Však slyš! To přece nebyl vězně hlas? – Žalostný ston se zachvěl nocí šerou... Pan Záviš skonal kata pod sekerou! – – Koruny české, po níž léta práhl, a pro niž jednal, trpěl, život dal, nešťastný Záviš nikdy nedosáhl! Však v obraznosti naší žije dál z milosti boží pomazaný král – král zpěvu! jemuž se kol skrání vije královský vínek zlaté poesie. 49
Smrt posledního Přemyslovce.
Král Václav káže: „S brannou mocí potáhnem v zemi Polanů; již zděděnu mám po svém otci, mně upírají korunu. A v čele soupeřů mých stojí Mazovské kníže, Lokýtek; nuž, uhlídáme, v zjevném boji zda Čech či Polák lepší rek.“ – Přes Čechy táhnou, přes Moravu, a v Moravě se zastaví, až vojsko další na výpravu se osvěží a zotaví. [50] A Moravan rád bratru Čechu přátelské nese pozdravy, pohostinnou mu skýtá střechu a milé strojí zábavy. Mají-li bratrskou kdes pitku, zanotují si „Novou“ hned: „Kolik že polských těch Lokýtků se vejde český na loket?“ Tak posměšným si Mazovského půjčují terčem zábavy; však mladistvého krále svého přípitkem hojným oslaví. – Král v Olomouci s hrstkou lidu v klášteře byt si vyvolil, by čas ten v ducha volném klidu a obřadů všech prázden byl. Teď na pohovce odpočívá, chtě, znaven jízdou, pookřát; že letní znoj však tuze zhřívá, uniknul v stinné chodby chlad. 51 Ó jak ten vzdoušek libě chladí! S jakou jej chutí ssaje král! A rychle, an mu v dechu vadí, kabátec celý rozepial. Tu muž, jenž v koutě skryt se choval, přerušil náhle jeho chod; a nežli král se vzpamatoval, jej třikrát dýkou v prsa bod. Vrah rychle zmizel v chodby šeru, král omdlévaje k zemi kles’; však užuž v hlasných ozvěn steru se povyk dlouhou chodbou nes’. Přichvátal opat s kněžstvem mnohým i všechna krále družina; ó hrůza hrůz! Smrt nad ubohým již peruť temnou rozpíná. Král zvolna pootevřel oči, v nichž slední zákmit žití plá, je matně po svých druzích točí – a přerývaným hlasem lká: 52 „Tré korun měl jsem na své hlavě, tré těžkých ran teď v prsou mám; koruny krok můj hnaly k slávě, z ran těžkých záhy dokonám! Již do rodné se vraťte země z osudné této výpravy! Tam třeba vás! Tam sobců plémě se po mé smrti dostaví. Ó ujměte se osiřelé! Vím, že ji mnohá stihne strasť, a hleďte zachovati cele mou milovanou, drahou vlasť!“ – Než po té noci proslzené nadešlo nové bílední, král skonal; Přemyslova kmene jím uschla větev poslední. – Již se sklopenou vojsko hlavou žalostnou domů nese věsť, a ne, jak snilo, před výpravou, vítězoslávy ratolesť. 53 Kdo mladého byl krále vrahem, je těžko říc’; však tuším přec: na Přemyslovci slibném, drahém tak moh’ se mstít jen Vršovec! 54
Jan Švábský.
Vrátil se z vojny málo ctné král Albrecht. Nyní v křesle sedí, a dumy chmurné, zlověstné, jak dravci z hnízd, mu z očí hledí. „Dvakrát jsem do Čech s vojskem vtrh’, že synu země dobudu; nic nezískav, jsem dvakrát prch’ a utržil jen ostudu!“ Tak zlícen rozeštval se král, k severu mocnou hroze pěstí: „Však nejsem sketa, bych se bál po třetí zkusit války štěstí. Dřív neustanu, Bůh to ví! k mocnější zbrojit výpravě, dokud se synu nezaskví koruna česká na hlavě.“ [55] Tu vstoupil, jako ve lví klec, Jan Švábský, synům krále rovný: před strýcem stojí synovec, Anežky syn to Přemyslovny. „Nemysli, že jsem k tobě všel, bych za otcovský žádal díl, jejž jsi mi zrádně zadržel – dnes návštěvy mé jiný cíl. Tys dvakrát do Čech s vojskem vtrh’“ – přes čelo krále chmura letí – „a dvakrát domů s hanbou prch’“ – Král sáhl k meče rukojeti – „teď aspoň víš, jak český lid o starším soudí synu tvém; druhého nechce králem mít, dost psoty prý měl při prvém.“ „Již zadrž, smělče, tlachů těch, sic naučím tě mečem mravu! Snad nemyslíš si, aby Čech korunu vložil na tvou hlavu?“ – 56 „Proč ne?“ zní zpurná odpověď: „mé jméno má tam jasný zvuk; Otakar Velký jest můj děd, já po přeslici jeho vnuk. Ne libovůle, krve děj mi k trůnu tomu právo dává!“ – „Nuž, chlapče, jdi a domáhej se domnělého svého práva! Však věz,“ král štve ho věstí zlou, „než dostaví se podletí, že s valnou říše posilou vytáhnu do Čech po třetí!“ – „Ne, nevytáhneš, ať jsem klet! Dřív tebe sdrtím, odbojníku!“ A nežli král se s křesla zved’, Jan do prsou mu vrazil dýku. Král k zemi kles’. Jan strýcovrah jak z mraku blesk se mihl ven, a než kdo v místo hrůzy pách’, Jan z hradu zmizel neviděn. 57
Král Jan.
O Janu Lucemburském, českém králi, hlaholí pověsť sterohlasým retem, že slaveným byl bojcem v šíré dáli a rytířstva jmín divulepým květem. Štít jeho zdoben heslem byl: „Ich dien’!“ A jemu po všech vlastech výraz dával; pro skvělou štědrost rád byl všade zřín; žel! že své království tak zanedbával. „Kde mešká král?“ Sám mnohý Čech se táže; „přijede, zmizí, neřekna ni kamo, pak třeba po léta se neukáže; království zatím hyne, jsoucí samo!“ [58] A pravdu děl. Jen když mu pramen zvanul, který mu k toulkám nutné zlato skýtal, král doma náhle, neohlášen, stanul; však ne, by zemi, choť svou, syna vítalvítal. – Peníze sebral, co jich našel v hradě, a zmizel opět, by se jinde bavil; a nebylo-li peněz pohromadě, korunní statky v dluzích rozzastavil. Nejraděj na svém hrabství v rýnském kraji, neb na francouzském zdržoval se dvoře, tu kláním čas si krátě na turnaji, tu mravem rytířským se paním koře. Čacký-li soused uchopil se zbraně, s ním přátelsky se družil v ruchu bitvy. I teď, an k německé lnul vždycky straně, s ní k výpravě se chystá v kraje Litvy. Dlí proto v Čechách; a již chmurným kynem na komořím ždá peněz – vem kdekoli! „Chci vypravit se skvělým za vavřínem, jenž kyne na válečném v Litvě poli.“ – 59 „Skříň prázdna, pane, a lid ochuzený!“ podkomoří se v odvět slova chopí. – „Nuž tedy jdi a vydluž nutné měny! Židovské město nechať nejdřív klopí! Proklatý život s lidem této půdy!“ – a horší výbuch král jen stěží dusí – „Rci raděj: Skoupý že je lid, ne chudý! Pak div se, že se mi ta země hnusí! Však při sám Bůh! že naposledy zříme ten nehostinný, odporný kraj český. Jak smluveno: jej za Falc vyměníme, a nádavkem nám zbude peníz hezký!“ Pak ujel zas; však hmatem svatokrádce korunu českou s klenoty vzal všemi, a zašantročil, mrzký země vládce, posvátný poklad ten kdes v cizozemí. Kde teď se toulá, málo kdo ví z Čechů. Již pomalu se lidem z mysli ztrácí; tu náhle věsť se donesla k jich slechu, že valně zmrzačen se z Litvy vrací. 60 A již se vrátil! Ale v jakém stavu! Odešel bohatýr a hrdolepý – vrátil se, pochýlenou k zemi hlavu, pokleslá veličina, olbřím slepý! – – Zda, když byl oslep’, zlého pomněl kletí, jímž Čechám nechuť na jevo dal černou, že zapřisáh’ se zem tu neviděti, ač požitkův proň studnu nepřebernou? Všem na mysli teď jeho život tane: zhrdání zemí, královnou i synem, zabylství v dobrodružstvích slávy plané, a peněz vydírání každým činem. Nezavzněl proto plesný pozdrav králi, lid chladně se a cize k němu choval, i ze zvědavců, již mu vstříc se hnali, nebyl as nikdo, by ho politoval. 61
Králevic Karel v Pavii.
Jan Lucemburský, odbojná když hnutí měst vlašských pokořil a zjednal klid, jich správu králevici předal s chutí, chtě radš kdes kláním lauru vydobyt. Však aby polehčil mu břímě vlády, tré českých pánů jemu k službě dal, by dbalým byl jich věhlasu a rady, s nimi se bavil, s nimi stoloval. Tak scházeli se denně aspoň k stolu; a chyběl-li kdo, nevadilo nic, by druzí besedili sami spolu; tak dohodnul se s nimi králevic. – [62] Dnes čeští pánové naň marně čkají, a dumy vážné již je vzrušují; v obvyklá místa přec pak zasedají, a poprvé dnes sami stolují. Tím víc naň myslí. Hle, jak chutě lejí v pohárův ústí šumný Bachův dar! Jak králevici vřele připíjejí! Však podlým zrádcům věstí boj a zmar! Králevic mešká zatím na mši svaté: i v zpovědnici svých se hříchů zul, a vroucí kajicností srdce vzňaté ke stolu Páně zbožně pokleknul. Pak hned mši druhou – za matku – chce míti, „Dnes úmrtní tvůj,“ šepce, „jesti den, rodičko drahá! Mohla’s dosud žíti, by lepší los ti býval přisouzen. Já z domu byl, když s pozemského lada v nebeský ráj tě milý Pánbůh vzal, ó jak jsi nad dítětem bděla ráda, a jak jsem já tě vroucně miloval!“ – 63 Tu přistoup’ k němu kdos: „Spěš domů, kníže!“ – „Co stalo se?“ – „Věc peklu dospělá!“ A než se králevic moh’ tázat blíže, neznámý posel zmizel z kostela. A králevic, zlou štvaný tuchou, běží. – Ó hrozné divadlo, jež doma zří! Dva z českých pánů bezduší juž leží, a třetí, na rtech smrt, mdle hovoří: „Buď chválen Bůh! Tys, pane, zdráv a čilý! Sám anděl Strážce dnes tvé kroky ved’; co’s měl pít s námi, my jsme sami pili, do vína namíchán nám všechněm jed! Však travič lapen již. Ten padouch drzý se bez obalu přiznal k zločinu. Jej, pane, přísně suď! Pak ale brzy hleď opustit tu zrádnou krajinu! Konečně přej, by naše přišla těla v klín rodné země! Nyní s Bohem buď!“ – A v odvět králevici velká sjela slzice na stísněnou bolem hruď... 64 Traviče králevic vrh’ na popravu: však opustit ty vonné kraje v chvat, jichž otec královský mu svěřil správu, by sketou byl; zde jest mu vytrvat Aa šťastně vytrval. Dvě léta celá svěřenou bez pohromy řídil zem; matička jeho v nebi nad ním bděla, na zemi strážným jsouc mu andělem. 65
Král Karel a Pancéř ze Žampachu.
Když po otci král Karel ujal vládu, řád zemský stih’, všech prázden otěží; nejeden z týnů rytířských a hradů na sídlo vražd se zvrh‘ a loupeží, A v rotě rytířských těch odbojníků nejhůře proslul Pancéř z Žampachu; on zloděje a žháře měl v svém šiku, sám obecného plodič postrachu. Žaloby lidu den co den se množí, že rytíř Pancéř se svou čeledí přepadá kupce, dvory, a jich zboží odváží plenem v hradu svého zdi. [66] I zvolal král, jat hněvem spravedlivým: „Již čas, bych mrzký onen ztrestal pych!“ – Sám vypravil se s vojem pomsty chtivým, a v málo dnech pověstný Žampach stih’. Znamení zvučné dáno polním rohem, a blíže hradeb stanul hlasatel; několik hlav se zvedlo nad ostrohem, a hlasatelův výzev k hradbám zněl: „Ve jménu krále zovu hradu pána, by se vší chasou na milost se vzdal: v svém hradě Pancéř nedočká se rána – tak vůdce náš, král Karel, přísahal.“ A kolik hlav se zvedlo na parkáně, tolik, hle! vzduchem zafičelo střel; jsou všecky namířeny k jedné ráně – a k zemi mrtev klesl hlasatel. Žalostí rozlítil se tábor celý nad hanebným těch zbojcův úskokem; však pomsta kvačí již; král Karel velí neodkladným hrad ztéci útokem. 67 Byl krutý boj; však před početím rána již konec zápasu a odporu; hrad ztečen jest, i roztříštěna brána, a vojsko plesně vtrhlo do dvoru. Kdo živi zůstali, jsou pozjímáni, a každý z padouchů těch v pouta dán: jak sketové se vzdali bez zdráhání, jen jeden vzpouzel se – sám hradu pán. Lesknoucí zbroj, kol šíje řetěz zlatý, tak stál zde Pancéř v plné nádheře; ač přemožen a nepřítelem jatý, nezapřel Žampašského rytěře. „Já doufám,“ děl, když předveden byl králi, „že po rytířsku se mnou naložíš, jakož i těm, kdo při mně věrně stáli, by kým se křivda děla, nesvolíš.“ – „Král s loupežníky, věz, nevyjednává, s takými lidmi jedná právo jen; však nežli propadnul jsi moci práva, slyš ty, i každý, kdo ti podoben: 68 Tystys druhdy věrně sloužil svaté víře a hrdinsky vždy hájil rodnou zem; za to jsi pasován byl na rytíře a vyznamenán zlatým řetězem. Teď na sprostého zvrh se loupežníka, rytířskou hrubě poskvrnil jsi čest; v tvých rukou místo meče – vládla dýka, v tvých ústech místo věry – klam a lest. A já mám po rytířsku jednat s tebou? – Nuž ano, jednu prokážu ti čest; řetězů zlatých ovšem nemám s sebou, však mám, co tebe více hodno jest.“ Domluvil král, a s ošklivostí spolu konopnou oprátku mu hodil v týl; kat po té chopil jej a na vrcholu rozložitého stromu pověsil. – Tak Pancéř netušené dosáh’ výšky uprostřed rovnocenných druhů svých, již kolem něho jak obrovské šišky se větrem klátí stromu na větvích. 69 A Karel soudě, odboji a zradě že trest ten stačí k jiných výstraze, část mužstva nechav na dobytém hradě, s ostatním nazpět hnul se ku Praze. 70
Král Karel a německé poselstvo.
Přijeli poslové z německé říše, a v hradě svém je vítá Karel král; – rád doma králem zove se a píše – a jeden z poslů tak se mluvit jal: „Bolestně národ německý to nese, a malou prý to říši dělá čest, že doposud jich širém po okrese nezvolil‘s sídlem jedno z jejich měst. Zde máš svůj dvůr, sem z naší říše celé, ba z končin všech se sjíždí lidu květ: i nediv se, že této chlouby skvělé počíná mnohý Praze závidět. [71] Ty stále v Praze dlíš, a jenom v Praze! K nám občas jen a hostem zavítáš! Ó skloň se k naší žádosti a snaze, zvol sídlo u nás, vždyť jsi císař náš!“ – Domluvil posel. Král se chová klidně, jak přemítal by; pak se s křesla zved’ a poslům kyna s úsměvem a vlídně je k otevřeným síně oknům ved’. „Královskou tady vizte naši Prahu! Jak tělo její, plno divných krás, objímá v půli, podél vinných svahů Vltavin stříbrotkaný, svěží pás. A přes řeku, jak úseč velekruhu, obrovský most, hle! vzdušně rozepjat, jejž, jak kdys bájní bozi nebes duhu, světic a světců krášlí dvojí řad. Tam na svatého Vyšehradu skále předkové naši za pradávných dob si zbudovali zlaté sídlo stálé, tam našli kolébku svou i svůj hrob. 72 A v levo pod ním Nové město zříti, tak mladé na podiv, jak vesny květ; jen promluvil jsem – a již hustou sítí výstavných ulic chutě bloudí hled. A po všem městě co tu chrámů Páně! Jaký to pěknotvarých věží les! Jak jich se lesklé, lepokrouhlé báně a štíhlé jehlany pnou do nebes! A všecky chrámy tyto co den hostí pohlaví obojího zbožný tlum, jenž modlitby své s vroucí oddaností i za mne – vím to – sílá k nebesům. A venkov náš – ty vísky, řeky, háje, ty nivy, lesy a jich zpěvný sbor – toť luzný obraz pozemského ráje, zasazen v rámec nebetyčných hor. Sic malou naše vlasť se jeví oku, když v sousedstvu zří velkou vaši říš, jako když k poplužního dvora boku se ostýchavě tulí prostá chýš. 73 Přec tolik blahožídel svému králi dovede skýtat tato malá zem, že, čeho jste se dříve nenadáli, teď víte, proč tak rád zde doma jsem! Že pak se u vás touha po mně zmáhá, a já též víru chovám v nitru svém, že říš mi nedá méň, než dává Praha, a než mi poskytuje tato zem: Kk vám přesídlím! Mé čestné slovo máte! Však slib svůj k pevným víži podmínkám: Když vhodné místo v říši vyhledáte, jež nahradí mi vše, co tady mám – Kolébkukolébku rodnou, militkou tu zemi, a drahocenné její památky, to město slavné s jeho divy všemi, a našich otců svaté ostatky; Přírodypřírody dary, umných rukou plody, mateřskou mluvu a ten dobrý lid, i sladké pouto láskodeché shody, v níž zde mi nebem přáno blaze žít; 74 Konečněkonečně sídlo, milé k obývání a útulné, jak tento koutek náš: pak přijďte zas! Pak splním vaše přání, tak jistě, jako že jsem císař váš!“ A vlídně na to německé své hosti v hodovní uved’ zlatoskvoucí sál, kde vzácnou, ryze českou hostinností je v kruhu panstva skvěle častoval. Když po té k odchodu se posli měli, jim blahosklonně plna zdaru přál. – s podivným citem posli odcházeli, leč král se spokojeně usmíval... Dál čarokrásná Praha roste, zkvétá, a v středu jejím dobrý, slavný král dlí dvorem drahná požehnaná léta, však poslů z říše již se nedočkal. 75
Král Václav IV.
Král Václav v křesle odpočívá a do prázdna se tupě dívá; jen chvílemi se nahnul v před, když plný pohár k ústům ved’. I vešel sluha: „Venku čkají konšeli města a se ptají, zda král je ráčí slyšeti? – Jsou dnes tu, pane, po třetí.“ – „Že po třetí? Nech přijdou tedy k nám ještě jednou na dovědy! Budem-li míti chuť a čas, jich přijmeme neb zbudem zas.“ [76] A v křesle dále odpočívá, a do prázdna se tupě dívá; jen chvílemi se nahnul v před, když plný pohár k ústům ved’... Tak Václav, druhdy vzorem králů, se zvrhnul, zemi české k žalu; tělem i duší zlenivěl, jen při poháru oživěl. – Po čtvrté jsou tu z radní síně, a král k nim mrzutě a líně: „Však víte, mít že pokoj chci, tož nechte dlouhých orací!“ – „Ó králi, věz, že zboj a vády ve městě nabývají vlády, i k zlehčování papeže puštěny zvůli otěže. Že na odpustky hříšně lají, i na ty, kdo je prodávají; že všecko prý, co káže Řím, jest holý podvod, samý dým.“ – 77 „Blesk boží na ten odpor klatý! Já s Římem chci mít pokoj svatý; venkoncem chci, by český lid si uvyk’ stříci řád a klid. Vy ručíte mi vlastní hlavou, že zavedete kázeň zdravou; kdo příště bude láji štvát, nech o hlavu jej zkrátí kat!“ – Tak odbyv posly, v čele rýhu, zakouší mocněj’ žezla tíhu, a v křeslo klesnul, žárný cit pohárem hledí uhasit... * Hle! Králův rozkaz již se plní: náměstím lidstva dav se vlní, a hlava tísní na hlavu, tří mládenců zřít popravu. 78 Že odpustkům se posmívali a proti kněžstvu láji štvali, má bez odkladu na nich kat popravčí dílo vykonat. – Již hrozný děj se odehrává: již první, druhá, třetí hlava v děs oddělena od trupu – hněv, pláč a nářek zástupu! – A král se na vše oknem dívá, a – hnusu obraz! – při tom zívá; pak obrátil se, nahnul vpřed a plný pohár k ústům ved’. 79
Smrt krále Václava IV.
Král Václav v Kunratický hrad z neklidné uchýlil se Prahy, by mohl po svém hodovat a život vésti bez ostrahy. „Teď v Praze člověk není jist ni svobodou, ni živobytím; tam chvěl jsem se jak vichrem list, zde zas se celým mužem cítím. Tam dusný vane sváru dech, a v kramolích se město zmítá; tam rvou se na střet: s Němcem Čech, a s katolíkem táborita. [80] Však nech se jenom dále rvou! My na ně zatím klidně zříme; až do mdloby se poperou, pak my se na ně oboříme.“ Tak hovořil král rozjařen k svým milcům, již tu noc s ním bděli, a, ač už svítal mladý den, s ním ještě pilně popíjeli. Tu slyš! hlas křepký na dvoře a dusot ozývá se koní; již stanul rytíř nahoře, a před králem se dvorně klaní: „Mě králová sem vyslala, zda Jeho Milost král se vrátí? Že vzpoura lidu povstala, a věcí horších jest se báti.“ – „My zůstanem! Co tropí lid, nech konšelé si sami spraví! A by zas nastal řád a klid, jejich mně za to ručí hlavy.“ 81 Tak zkrátka odbyl posla král, a, hněvem zachmuřené čelo, popíjel s milci svými dál, ač teskno již a neveselo. Však v čelo krále trudu stín se nesmí nechat ukládati! I přines’ kostky dvořenín, a Václav jal se s milci hráti. – A zas jak s větrem o závod sem rytíř cválá z Pražské strany: již vrazil v sál, přerušil hod, a počal – na smrt udýchaný: „Jsem, králi, posel věstí zlých! Lid sbíhá se a bouří všade; nejhorší páše zboj a pych, a běda, kdo mu odpor klade! Již s Novoměstské radnice konšely oknem dolů sházel, a venku na hrot sudlice je schytav, chechtem doprovázel. 82 Pak na královský táhli hrad, – jich vůdce jest Jan ze Želiva – a, chraniž Bůh! té chvíle snad královna není více živa.“ – „Již ustaň!“ přerušil jej král; jak zběsilý se s křesla vzchopil, a dýku v ruce, naň se hnal, že málem v jeho hruď ji ztopil. Jen rychlý dvořenína hmat překazil děsný výbuch hněvu: však za to Václav jal se lát, tož hlasem, podobnějším řevu: „Ha, při sám Bůh! že udolám jak lítou zvěř tu mrzkou láji; dost síly ještě v paži mám a dosti přátel po všem kraji. Zlomím té lidovlády moc, a nevázanost zkrotím luzy, i kdybych třeba na pomoc měl svolati všech pekel hrůzy! 83 A pomstu svoji nasytím budoucím věkům na výstrahu; já vyhladím, jak Nero Řím, jich klaté hnízdo – celou Prahu! A pak – a pak“ – zmlk’ náhle král a ruku matnou k srdci nesl; bolestným řevem se zachvěl sál, a Václav bezduch k zemi kles. – A rytíř cvalem k Praze jel, skon krále věstit nenadálý; jak Prahu král však ztrestat chtěl, šetrně rouškou mlku halí. – Král pohřben jest. A nevidět, by nastala v čem lidu změna; ten bloudil ještě mnoho let, však Praha – byla zachráněna. 84
Smrt Mikuláše z Husi.
Odjíždí z Prahy na komoni, meč pádný po boku mu zvoní, a chmura stíní jeho hled. Před branou města náhle stanul; hněv ve zracích mu ohněm zplanul, když obrátil se k Praze zpět: „Ó město, plno sket a tmářů, a odpadlíků, pletichářů, a plno vád i rozporů! V tvých zádech se další pobyt hnusí poctivci Mikuláši z Husi, věrnému sluze Táboru. [85] Jen drž se Říma – antikrista! Však přijde čas, kdy pomsta jistá i na vás bleskem přikvačí. Já zaklínám se jménem Boha, co budu živ, že moje noha v ta mrzká místa nevkročí.“ A koně bodnuv dále jede. Tu z Mariánské pouti vede kněz tlupu zbožných v procesí. Tím pestrobarvým lidu zjevem a stera hrdel chvalozpěvem se pod ním komoň vyděsí. A v ráz se vzepnul divou mocí, že, než kdo přispěl ku pomoci, kles’ jezdec k zemi povalen. Jak bezduch v krve slapu leží; však milosrdnou rukou kněží do Prahy zpět je dopraven. Zde rozhlíží se, přišed k sobě, v čí nalézá se složen kobě? Zda hostitel mu jesti znám? 86 Ó jak se zhrozil táborita, když poznal, kdo mu útul skýtá, žeť arcibiskup Albík sám. Škol pražských druhdy vzácnou zdobou a u předešlých králův obou osobním slynul lékařem; teď v katolickém světě celém jest předním církve hajitelem a nejbystřejším písmařem. „Já zapřisáh’ se jménem Boha, co budu živ, že moje noha nevkročí více do Prahy; a nyní,“ zalkal bratr z Husi, „mé svědomí mě kárat musí, že nezdržel jsem přísahy.“ – „Ó nikoliv! Tys po úraze pomocí dobrých rukou v Praze, kde se ti léčby dostane. Ač jsme se druhdy střetli v boji, já pod jednou, ty pod obojí, zde bratři jsme a křesťané.“ – 87 „Tvá slova mír mi v duši lijí, teď zvlášť, co smrti osten čiji, a Hospodin mě k sobě zve. Ó dovol, ať kněz táborita mně v pouť tu duše pokrm skýtá, chci umřít věren víře své!“ A arcibiskup, ač to bolí, k žádosti nemocného svolí. I přišel táborita kněz. Ten zbožným vlastní církve slovem blahost mu líčí v světě novém a chystá cestu do nebes. Pak opět k nemocného loži přistoupil arcisluha boží, lék ubohému hosti nes’. Však příznaky mu věstí nové, že sečteni jsou hosta dnové, a zesnouti mu ještě dnes. A proto vlídně k hostu vece: „Jsa s Bohem smířen, nechceš přece odjíti s hněvem na Prahu? 88 Tys vkročit sem se zapřisáhl, nešťastný pád, hle! k nám tě vtáhl, nezříš v tom boží ostrahu? Ač víckrát jsme se střetli v boji, já pod jednou, ty pod obojí, cedíce drahou vlasti krev: zde pod společnou střechou oba nás boholibá svedla doba, zde mizí rozkol, mizí hněv. I doufám, že se jednou sklene nad prorvou vlasti rozdvojené most náboženské svobody, jenž pod jednou i pod obojí k společné tiché práci spojí znepřátelené národy.“ Nemocný, jakby prorokovu naslouchal nadšenému slovu, naň zjasněný upírá hled: pak u blahostném vece jevu: „Zde, pane, není více hněvu!“ a k srdci matnou ruku ved’. 89 Chtěl ještě více knězi říci na slova naděj vzbuzující, však mdlobou schvácen nemoh’ dál; jen „amen“ ze zsinalých retů zalétlo k arciknězi kmetu... Mikuláš z Husi dokonal! 90
Žižka před Rabím.
„Vzhůru k Rabí!“ Žižka velí; a již k vykonání trestu pozvedl se tábor celý na osudnou k Rabí cestu. Po druhé tu Žižka v poli leží pevným pode hradem; tenkrát jej však vzíti volí aneb mečem, aneb hladem. „Proklaté to hnízdo Rabí jako trn mi v oku vězí; při sám Bůh, že čas je, aby bouř je svála s českých mezí!“ [91] Takto zvolal Žižka hněvně. Slyš! tu z hradu zafičela a již v jeho oku pevně zabodla se zrádná střela. „Blesky boží!“ zkřikl vůdce, a lid vzúpěl, Žižky žele: „Ach, kdo příště v boji, půtce povede nás osiřelé?“ – „Však vy nejste osiřelí, aniž zrak můj tak je slabý; než se snese večer ztmělý, padnout musí zrádné Rabí! Prál jsem, a zde sami zříte, Rabí že mi trnem v oku, a však vy jim posvítíte: Vzhůru, bratři, do útoku!“ A jak rozkacení lvové za kořistí v plen se řítí, tak se hnali husitové k hradu pevna vydobití. 92 A hrad padnul do jich moci dříve, nežli bylo po dni; jeho báň pak v tmavé noci sloužila jim za pochodni. – Nezřel Žižka plamy rudé, ale slyšel z vatry šumu, z tvrzi mocné že jen zbude holá zeď a trochu rumu. 93
Žižky skon.
Před Přibislavou k úmrtnímu loži povolal přední bojovníky boží jich slepý vůdce, Žižka z Trocnova; v žas poklesají nemocného síly, snad dřív, než za hory se slunce schýlí, jej ve hrob sklátí rána morová. „Vítejte, bratři, bojovníci boží!“ dí k druhům Žižka, přistoupivším k loži, a v ústrety jim vetchou ruku pjal. „Vím – dosud vítěz – v tom že klesnu boji, v němž z pozemčanů nikdo neobstojí; a tož bych rád se s vámi rozžehnal. [94] Vzpomínám s vděkem výprav všech a bojů, v nichž nad přesilou nepřátelských vojů nám nebe přálo plný zdar a vrch. Hned poprvé na Sudoměřské pláni vítězství s naší sdružilo se zbraní, kde, z nepřátel kdo nekles’, s hanbou prch‘. Vzpomínám bitvy na Vítkově hoře, kam jako příboj zběsilého moře se hnaly valem tlupy nepřátel; však před našimi palcáty a cepy jak plachý brat se dali v útěk slepý, zdeptaných zůstavivše kupy těl. I Hora Kutná, Brod a Kolín zřely, jak v hejna vrahů naše vozy hřměly, nesouce smrt a hrůzu do jich řad. A teď, když chystáme se na Moravu, zjednati volnost jim a průchod právu, mne povel Páně odvolává ztad!“ – A Žižka ztich’. Snad dopřává si klidu? Či losem příštím válečného lidu, jejž ostavit mu, v sled se zanáší? – 95 Tak jest. On minulosti nadšen ruchem, v budoucna tajích spilým bloudí duchem, a co tam zří, ret věští pronáší: „Aj, bratr Prokop, palcát v chrabré pěsti, k vítězství určen lidu tábor vésti! Zřím kalich náš i naši korouhev! Zřím tlupy nepřátel se do Čech valit, v požáru dým se města, vísky halit; zřím bojů lítých shon a řež a krev! Sveřepé z Uher Sigmundovy temy jak roje kobylek rvou naši zemi; však hle! již vozy naše a náš cep přívalem bouře v jich se vrhnou šiky, z nich bídné tvoří chromce, nebožtíky, a zbytek ženou zpět v jich pustou step. Vítězstvím u Oustí a u Tachova zbraň vojů našich zazářila znova; blesk její dálnou přelít’ vlasti mez. Již po vůkolních zemích na sousedy, jak můra noční uleh’ postrach bledý, že k nim se samým řítí války běs. 96 Již v sluch jim duní velepíseň hřmící, ta naše: ‘Kdož jste boží bojovníci’, a v oči bije kalich krvavý. Již krutost války se svízeli všemi zakouší Němec ve své vlastní zemi, a zpupný jinde, doma něm se chví. Snad ze zámezních bojů za věc svatou s kořistí navrátiv se přebohatou ač daní skrovnou za prolitou krev, lid náš, an uzří domovinu prostu všech nájezdův a nepřátelských hostů, v mír složí zbraň a svine korouhev? Ba žel, že ne! Posvátná naše půda, ač tolikrát juž bratrů krví rudá, pod koňským opět duní kopytem. Sám papež válku proti Čechům hlásá, a jemu vděk sem vtrh’, však marně drásá vrah zapřisáhlý naši drahou zem! Již voje naše k Domažlicům pílí, kde křižáci se polem rozložili; jim vévodí sám římský kardinál! 97 Na místě meče zlatý kříž on třímá, jejž papež jemu při odchodu z Říma za žezlo náčelnické darem dal. – Tak kříže svatost tam, kde kalich Páně lid vede v boj a žehná účel zbraně. Tam otročení, my pak volnost chcem’; tam k zmaru lidských práv, jak chtějí v Římě, my za svobodu, víru krvácíme; Ty, Pane, suď, kdo má být vítězem! A hle! V jich táboře juž divý shon se jeví; Křižáci strachem před našimi zpěvy a před vlavými niknou prapory. Schváceni děsem zbraně odvrhají, a jako slepí šmahem utíkají, zkad semo přišli, nazpět za hory.“ – Zas umlk’ Žižka – Na obličej slepý se ptencem snesl úsměv blaholepý, než v neprobudný pohrouží se sen. Snad válečníku rozkoš z toho prýští, co viděl v zašlé, co zří v době příští, a v dumy libé ves je ponořen? 98 Tak chvíli odpočívá něm a tiše, jak v oblasť náležel by jiné říše. – Teď náhle vzrušen jest a nekliden. Viz divnou změnu v tazích obličeje! Ves těla úd se tetelí a chvěje, a z prsou žalostný se noří sten: „Ó zjevu děs! Čech proti Čechu stojí... Již hnuli se... Již utkali se v boji... Ó Hospodine, slyš mé prosby hlas: Nechť bitvy konce duch můj nedopatří, v níž vespolek se vraždí rodní bratři! Ó Pane, slyš! Ó slyš mé prosby hlas!“ – – – I kynul Pán, a Žižka tiše zhas’. 99
Jiří z Poděbrad.
Zasedli spolu: Jiří z Poděbrad, král český, s mistrem Rokycanou; a za nimi se do jizbice vkrad‘ Paleček šašek a sed‘ stranou. Lid zval jej bláznem; král však z jeho svády nejedno zrnko vystih‘ moudré rady. A k Rokycanovi tak vece král: „Již vidím, že to půjde stěží; však dobře víš, co do Říma jsem psal, a koho vyslal ku papeži. A jaká zvěsť mi? – Že prý církev svatá neuzná nikdy Čechů kompaktáta. [100] Teď do konce sám Fantin kardinál sem vyslán do Čech na kacíře: bych k danému prý slibu věrně stál a Čechy nazpět získal víře: by zbloudilci se na pokání dali, a bez vína chléb Páně přijímali. Toť holý ústrk! Já mám k slibu stát?! Vždyť jednám tak, jak články znějí, řídě se ve všem slovy kompaktát, stvrzených slavně v Basileji. A v kompaktátech přece zřejmě stojí: že v Čechách volný obřad pod obojí. Však co to platí? S římskou svévolí, když ta si jednou něco zmane, i všichni svatí marně zápolí; ta svého volky neodstane! – A teď se tebe táži, milý Jene, kdy nad námi se duha míru sklene?“ – „Po dobrém nikdy!“ vece vážně kněz: „Stolice římská slov tvých nedbá, ty, vím, se nepoddáš; pak ale věz, 101 že tobě hrozí církve kletba, a kletbě v patách pod znamením kříže že proti nám se krutá válka zdviže.“ – „Pak staniž se! Věc chtí-li v krajnost hnát, my nevyhnem‘ se chabě boji; však nikdy nevzdáme se kompaktát, ni povinnosti k podobojí! To naším heslem! Jeho silní vznětem se v zápas dáme třeba s celým světem!“ – Tu odezval se šašek Paleček: „Má jsou-li ústa odvážlivá, již promiň, pane! Však ty sám jsi řek‘, že řeč má zrno pravdy mívá. Leč tenkráte jsem živým lidu echem a slov, jež hýbají dnes každým Čechem. Jakmile prý svůj z pochvy tasíš meč, a výmluvnosti šlehnou blesky, jež v hruď nám metá Rokycany řeč, ku zbrani sáhne ves lid český. Zříť ve vás obou druhé podobojí, a ku starému nové heslo k boji.“ 102 Usmál se král: „Znáš, Jene, přísloví: Blázni a děti pravdu dějí?“ – A Rokycana vážně odpoví: „I to: Vox populi, vox Dei!“ – A hle! s tím dvojím heslem podobojí vítězil Jiří v každém na to boji. 103
Rudolfa krále Majestát.
V začmoudlé síni plamen rudý, a nad plamenem v křivuli rozličné soli vrou a rudy, by ve drahý kov splynuly. A tavení té divné směsi královský řídí zlatoděj. Však proč dnes mrzut hlavu věsí, v níž dosud hrával plesu rej? „Král na mně bude žádat zlato,“ do sebe mumře Sendivoj; „a nevím, jak se hradit na to, obvyklých šejdů vysch‘ mi zdroj.“ [104] Tu otevrou se dílny dvéře, a v středu stanul Rudolf král: „Ten zpupný lid se na mne déře, a naléhá, bych podepsal. Svobodu církve míti chtějí, a kněží své a kostely; i o práva se pokoušejí, jichž před tím nikdy neměli. Pak královským prý Majestátem to všecko že jim stvrdit mám! – Nu, snad to zažehnáme zlatem; ty, mistře, opatř zlato nám!“ A mistr hledí v plamen rudý a nad plamenem v křivuli, v níž různé soli vrou a rudy, by ve drahý kov splynuly. Však nesplynou. Z té divné směsi netryskne žádný zlata zdroj! To dobře ví, a proto věsí dnes hlavu kejklíř Sendivoj. – 105 Král Rudolf zatím k stolu sedne, na stole halda divných knih; i vezme jednu, do ní hlédne, i vezme druhou, třetí z nich. „Z těch knih se člověk lecco doví, v nich mnohý taj a um je skryt; však zda mi některá z nich poví, jak vladaři lze šťastným být?“ A po jiné zas knize sáhne, zobrací mnohý její list; tu, jakby našel, po čem práhne, v list upře zrak a začne číst: „Kdo vládcem jsi, šetř lidu práva, a jeho tužbám slechu přej! Ne v zlatě leží moc a sláva; ty lásky láskou dobývej!“ – Co přál si, ejhle! vůdčí slova, nad zlato dražší, našel král; i čet‘ je zas, a četl znova, a o nich v sen se zadumal. 106 I zdá se mu: Hlas tónem tklivým z neznámých k němu vane sfer: „Ty nejsi stejně spravedlivým k poddanstvu svému různých věr. A ze všech nejhůř Čeští Bratří tvé pociťují moci pěst, ač z těch, kdo k tvému žezlu patří, jich sbor ti nejvíc oddán jest. Ó nespolehej v radu cizí! Splň, čeho ždá tvůj dobrý lid! Tím všech si získáš lásku ryzí a zemi vrátíš mír a klid.“ – Tak vzruchem niterního boje král drahnou chvíli v dumách dlel; v ráz vstal a, minuv Sendivoje, ze zlatodílny odešel. A druhý den již plesná zpráva letěla do všech měst a chat, že náboženství volnost dává Rudolfa krále Majestát. 107
Rosswurm.
Odbíjí šestá. Všeho lidu oči jsou obráceny dvora ke vchodu; tu do nádvoří maršal Rosswurm vkročí, královský vězeň v stráže průvodu. A jemu před očima sboru všeho Rudolfem podepsaný ortel čten: „Že hraběte zavraždil španělského, buď kata mečem Rosswurm odpraven!“ A Rosswurm na celém se zachvěl těle, hruď sklíčenou mu chvátí hněv a žal; však ihned vzpřímil se a k soudcům směle obrátiv zraky, tak se mluvit jal: [108] „Já nevraždil, já zabil útočníka, jenž na mně samém vraždu spáchat chtěl; jej jeho vlastní utratila dýka, již na můj život namířenu měl. Já jsem se bránil jen; a na mou věru! tak na mém místě jednal by sám král, jenž na mne hanbu uvrh’ tisíceru, an krutý ortel smrti podepsal. Já králi sloužil věrnou oddaností a ke mnohému pomoh‘ vítězství; kde hrdinské se oslavují ctnosti, tam též se jméno Rosswurmovo skví. A za ty služby – ach, to velmi bolí! – král podepsal, mne ani neslyšev; já sníval vždy, že na čestném kdes poli, ne na stinadle vycedím svou krev. Přec dalek toho jsem, bych krále vinil, že pod ortel své jasné jméno zděl; vždyť vím, že, co můj kníže činil, jest plodem soků mých a nepřátel. 109 Však zrádce ty – já doufám ve odvetu – zasáhne kletba zlého svědomí; ta nevinnost mou odekryje světu a bleskem svým padouchy ohromí. – Než dosti žalob! Nyní Bohu svatu svou odevzdávám duši na milost; mé tělo soudem přináleží katu, ten rychle konej svoji povinnost!“ A krokem pevným kráčí k popravišti, vše kolem trhne, hrůzou oněmí; on hlavu na špalek – meč vzduchem sviští – a hlava kutálí se na zemi. V tom, ejhle! posel králův nenadále zamává bílým šatem u vchodu: „Zadržte!“ hlasně volá, „jménem krále souzenci milost nesu – svobodu.“ Ruch mocný rozvlnil se po zástupu, a k mrtvole se blíží vetchý mnich – Rosswurmův kněz – jenž s pokrytého trupu chvějící rukou černé roucho zdvih‘. 110 „Maršálek Rosswurm jest již na svobodě, pozemských sproštěn okovův a pout; tam v odměny a trestu blahé shodě jej nestrannější očekává soud. Zde hlavu viz, tu druhdy přemítavou, to zřídlo věhlasu a opěky! Viz drahé srdce s jeho láskou žhavou – to vše nám vyschlo, zchladlo na věky! Však umřel Rosswurm s věrou na odvetu, že, byť i pozdě, spravedlivý Bůh nevinnost jeho odekryje světu, a kletba stihne mrzký sobců kruh.“ – „Ba, stihne!“ zvolal posel; „král sám ráčí hrdelní k tomu cíli zřídit soud, jenž nad lháři a piklův osnovači má bez ohledu osob rozhodnout.“ Tu z očí mnohých radost svitla nová, jak z podmraku když vyjde slunka jas, neb věřili, že pověst Rosswurmova, jak zlato z ohně, vyjde čista zas. 111 Však jsou též některé tu černé duše, jež jako blesk ta zpráva ranila. – Soud blízek jest, a pomsta rychle kluše – tvá, Rosswurme, se kletba splnila! 112
V pobělohorském ovzduší.
Čtvero básní.
I. Zimního krále hodokvas. II. Krvavá exekuce na Staroměstkém náměstí L. P. 1621. III. Noční scéna na Mostní věži Staroměstské. IV. Pohřeb lbí.*)
*) Cyklus tento spisovatel vydal roku loňského o sobě. Poněvadž co do vnější úpravy rovná se dokona sbírce přítomné, a tudíž snadno se dá vsunouti při vazbě na místo případné, opominuto zde jej opět uveřejniti. Dostati ho lze v každém řádném knihkupectví.
[113]
Jesuita.
Onemocněl náhle a v své cele leží jesuita, na smrt bled; zimou na celém se chvěje těl, víčka přimklá, mrtvec na pohled. Novic, jenž ho hlídá, k loži spěje, nesa ohnivého vína mok: „To zde, mistře, krev ti rozehřeje, a v čilejší vzprudí var a tok!“ A mnich plnou číš té šumné šťávy do poslední vypil krůpěje; zimnice však na něm dále tráví, oheň vína krev mu nezhřeje. [115] „Přilož! Přilož!“ k novicovi sténá; „tělo mé jak led je studeno.“ A už v jícen krbu do plamena za polenem letí poleno. A zas marně; mráz mu kosti zrývá, a jak upír střebe tuk a krev, ve slova že rouhavá a divá nemocného rozechvěl se hněv: „Tak se Bůh můj k svému sluze chová, že jej tresce jako pekla hřích?! A jsem tovaryšstva Ježíšova horlivějším členův ostatních. Ve tmách bludu rozžehnal jsem svíce spásonosných Krista učení; kacířských jsem spisů na tisíce vlastní rukou zničil v plameni. K vyhlazení jedovatých plodů v ruce soudruhů jsem vložil rýč, k snadnějšímu sledu jich a vodu ‚Index ‘ sdělav jim, můj ‚Zlatý klíč ‘.“ – 116 Hoj, jak mnichu při pouhém tom jménu divé rozkoše plam z oka šleh‘! V cely koutě postřeh‘ nakupenu celou haldu „znamenaných“ kněh. Ještě v poslední den, než jej k loži nemoci upoutal krutý spár, nakupil je, aby k slávě boží uvrh‘ všecky v zhoubný plamu žár. „V oheň s nimi!“ vzkřik‘; „když druhdy plály kacířské ty plody v nistěji, v sladký pocit hruď mi rozehřály, nech i teď jich teplem okřeji!“ Novic knihy do plamenů hází – poslední už ztlela v popeli; zas však marně, mnicha dále mrazí, zimou dál se tělo tetelí. „Tož ni horoucího výheň pekla, již jsem do věřících hřímal stád,“ rouhavá tak kněze ústa hekla – „nedovede hruď mi rozehřát!“ 117 A pln rozporu a zoufalosti zrakem ustrnulým zírá v strop. – Teď se ztišil. Zda jej spánek hostí? Aneb v náruč kles těžkých mdlob? – Dlouho novic pozoruje spáče. – Ký to, pro Bůh! hrůzožasný sen? Nemocný se svíjí, stená, pláče, v pohledu mu zloduch obrazeu.obrazem. A zas, jako když se čemu brání, rukou mává vzduchem z plna sil, úpěnlivo vřeště: „Smilování!“ v novici až dech se zatajil. – V ráz se z mdloby probral, kol se dívá, v zraku děs a na rtu táhlý sten; mdlou pak rukou novicovi kývá: „Přistup blíž, a slyš můj hrozný sen! Zakusil jsem všecky pekla hrůzy, jimiž strašíval jsem bludný lid; ó sám kníže pekelné té luzy do svých škaredých mě drápů chyt‘. 118 Přes temena se mnou hor a lesů vichru křídlem sletěl do pekel; a tam ve hromadě černých běsů hlasem, jak by hrom bil, ke mně děl: ‚Lidského tys ducha jasné plody – tisíceré knihy – ohněm zžeh‘; sám teď zkoušej plamenů těch hlody tolik tisíc let, co‘s spálil kněh!‘ Nejprve mi na zžhaveném loži rozepjali údy do všech stran; vystlanými hřeby v něm a noži tisíci mi způsobily ran. Po té pak mi na ohnivém kole spřelámali každý hnát a kloub, a se ve vařící jali smole tělo hroužiti mé hloub a hloub. Posléz v zrutné arciďáblů ruce na pospas mě hodil satanáš: ‚Ten zde k Jidášově dozrál muce, chopte se ho!‘ zavřeštil, ‚jest váš!‘ 119 Ó jest po všem! Hrozné pekla slovo darmo z mrákotných mě vztřásá mdlob, ano již mi rámě kostlivcovo na zející ukazuje hrob. Ve hlavě mi pusté stále buší děsný ortel satanův: ;Jest váš!‘“ vzúpěl naposled a vydech‘ duši, hubitel knih českých – Koniáš. 120
Hladový rok L. P. 1771.
Druhý rok již ani krůpěj vláhy neukápla na lán plodonahý! Za to vylíh‘ se a roste Hlad, netvor příšerný, vší strázně brat. A kde Hlad, ten lidomorce klatý, zaryje své zkostnatělé paty, niknou svaly údům, lícím krev, oku jas a hrdlu řeč i zpěv. A lid zbožný modlí se a prosí, by Bůh seslal trochu vláhy, rosy na vyprahlou, zkornatělo zem; Bůh však k prosbám trvá hluch a něm. [121] A kdo belhají se do kostela, na div kostry jsou, ne lidská těla; snad že dřív, než překloní se den, i jich zhasne život nejeden. – Slyšíš zvonek? – Opět sluha boží k nemocnému ubírá se loži. „Blaze mu!“ Tak mnohý šepce ret, „nebude již dlouho hladovět.“ – Ve chaloupce chudé koncem vísky leží staroušek, skon tuše blízký. Strádav zle a lačněv mnohý den, posléz uleh‘ mdel a vysílen. „Chleba! Jenom sousto chleba, Pane! pro tělo mé hladem utýrané“utýrané.“ Chraplavým tak hlasem vetchý kmet k nebi úpí – ba, že naposled! Tu kněz objevil se v rámci dveří: „Nesu chleba Páně! Kdo v něj věří a jej přijme v duše zkroušení, dojde života i spasení!“ 122 Slova tak jak zlatá nebe záře vdechla ruměn v nemocného tváře; pomodlil se, a pozvednuv leb, z ruky kněze přijal Páně chléb. A tak smířen se zemí i nebem, a posilněn věčné Lásky chlebem, na dalekou pouť se chorec dal, k večeři pak s Kristem stoloval. 123
Písmák Holec.
Písmák Holec žalován, že prý kacířem je klatým; kacířské že knihy má, a že Hus mu jesti svatým. Přišel dráb a knihy stih‘, v nichž se Hus co světec slaví, a písmáka s knihami sebrav, odved‘ do šatlavy. – A juž vyrčen krutý soud: Kacířské ty knihy zžíci, písmáka pak bludaře položiti na lavici. – [124] Letí kniha za knihou na hranici do plamena; padá rána za ranou, pod ranami písmák sténá. – Na hranici plamen zhas‘, knihy zřít jen troudem tlíti; na lavici zhaslo též jedno lidské živobytí. Ale písmák do smrti zůstal věrcem nedojatým; a ta jeho dušice odletěla za svým svatým. 125
Na robotě.
Přišel dráb: „Mám z kanceláře na vás výzvu k robotě! Za zítřejší ranní záře budou kácet na Lhotě.“ Dodal tváří potměšilou: „Přijít máte všichni tři, a nech sekeru a pilou každý z vás se opatří!“ Nejmladší mu šepce stranou, „Ot, hle, na smrt nemocen; dovol, abych na hlídanou doma pobyl ňáký den!“ [126] „To tak! Zde ti nepomůže ani prosba, ani pláč; nepřijde-li v čas, tvá kůže – nu, znáš panský karabáč!“ Druhý den již před úsvitem konat lesní robotu přišli s rozrušeným citem dva z těch bratří na Lhotu. „Kde je třetí?“ Zhurta na ně polesný se utrh‘, klel; „Ot je chor,“ dí odhodlaně, „dovol, by ho hlídat směl!“ „Hlídat? – Znám tu línou chasu, doma leží za pecí!“ A již k obou bratří žasu třetího dal přivléci. Pak mu na hřbet karabáčem několik ran vytít dal. Zhrdnul prosbou hoch i pláčem, zuby jen a pěst zaťal. – 127 Zatím sekery a pily buší, skřípí napořád; mnohý strom se k pádu chýlí, ještě ráz a klesne snad. – Slyš! Tu náhle pustým lesem kvil se žalný rozléhá, a nejmladší z bratrů s děsem nářek sestřin postřehá. Šipkou vedle polesného, jenž ji stíhá zrakem zlým, v náruč letí bratra svého děva s srdcem zdrceným. Štkaním se jí rtové chvěli: „Sotva‘s odvlečen byl v les, ot se vztyčil na posteli, zastenal – a mrtev kles‘!“ Hoch se na celém chví těle; polesného za houští, kam se skryl, už se zřetele ani na mžik nepouští. 128 Polesný sem divým chtíčem zabodává žhoucí hled: „Vari,“ vzkřik a šlehl bičem, „k dílu, chlapče, a to hned!“ Však i hochovými hledy divý plamen zašlehl; sestru ještě naposledy vřele k prsoum přižehl. Pak jí šeptl cosi v uši; děva nazpět v úprku – hoch poroučí Bohu duši, skok! – a již je na smrku. – Podřezaný strom se kývá, hoch se vzhůru vyšplhal; polesný se chtivě dívá za děvou, kvapící v dál. A hoch divě na vrcholu stromem klátí v před i v zad. – Hrůza! Strom se skotí dolů! – Třesk a ráz! – Strom k zemi pad‘... 129 Pod větvovím bezduch leží polesný, bič v pravici; vedle něho mladík svěží, odhodlanost na líci. – Z přítomných zde robotníků každý mocně dojat jest: „Bůh,“ řkou, „tomu ukrutníku spravedlivý zvážil trest! Že pak za nás obětoval život svůj náš mladý druh, pomodlem se, by jej schoval pod křídlo své lásky Bůh!“ 130
Bitva u Lipska.
Jal se Bonaparte v hrdé pýše dávné trůny vrhat v okovy. Avšak běda mu! Tři mocná říše jeho zkrotit pych se hotoví. U Lipska jich pospolité voje rozloženy širou planinou; mluvu různou mají, různé kroje, ale mysl jednu – hrdinnou. Jesti ráno. Na východní straně slunce rudou tyčí korouhev, nachem barvíc vojů lesklé zbraně, za krátko jež zbarví – lidská krev. [131] Tré tam knížat nejmocnějších hledí na jeviště slavné opodál; divem jatí dlouho slova nedí, až pak ticho ruší pruský král: „Tady bohdá dojde pomsty vina! Mnohý stropil Bonaparte pych; vzav mi nejkrásnější břehy Rýna, ruku troufalou i na trůn zdvih‘!“ „Já pak mu,“ rakouský císař vece, „ poklad nejdražší – svou dceru dal; a on úklady mi snoval přece, a mne válkou trudit neustal.“ „Já matičku Moskvu s Kremlem zlatým“ – mluví posléz pravoslavný car – „v obět zůstavil jsem žárům vzňatým, abych předstih‘ vlasti pád a zmar.“ Po té klekše, meče kladou křížem v nerozlučný velkých cílů spoj. Silný heslem: Bůh a vlast! my dvižem proti trůnoborci svatý boj.“ 132 Dořekli. A v malé chvíli děla začla hřmíti z tisícerých tlam, že se zem i nebes osa chvěla, jak by hřímal Hromovládce sám. A jak moře se skalisek lomy obě vojska ryčně v zápas jdou; mečův lomoz, děl a pušek hromy spolu rostou s myslí hrdinnou. Válčeno den prvý, den i druhý, krví teplou napájena zem; mnohý boj vřel zoufalý a tuhý, rozhodným však nikdo vítězem. Třetí den pak, sotva zoře vstala, v nový útok dal se franský voj; padla rána – vojska na se hnala, a všech zuřivější nastal boj. Tisícerá znovu hřmějí děla, kulemi dští plný kouře vzduch; a jak klasy žnec, tak lidská těla k zemi kácí krutý války bůh. 133 A než slunce kleslo za hor čela, odražen ves nepřítele vztek; když pak noc perutě rozestřela, Bonaparte dal se na útěk. Na cestu mu svítí v tmavé noci rudý plápol desaterých vsí; pohřební to svíce franské moci, radosti pak zoře vítězi. A již s blahověstí na tři strany knížata své posly hotoví: u Lipska že navždy ztroskotány franské meče jsou a okovy. 134
Za bouřlivých dnů svatodušních r. 1848.
Byl divný rok ten osmačtyřicátý, svobodě zevšad chvalozpěvy znějí, lid pro ni v boj – tak dí – by vrh‘ se svatý, a mnohý nezná, nežli jméno její. – Hod svatodušní. Na Václavském trhu „slovanskou mší svatou“ kněz Boha vzývá; lid v svatém nadšení a mysli vztrhu „Gospodi, pomiluj ny“ zbožně zpívá. Mši obcují „Slovanští hosté“ všicci, národní garda, student v lesklé zbrani, však marně ohlížíš se po šlechtici, vojín i úředník mše té se straní. [135] Když po mši – bylo právě o poledni – lid v tlupách na zpáteční dal se chůzi, „Kde domov můj“ dojemně pějí jedni, a „Hej Slované“ prozpěvují druzí. Tu ze strážnice jako blesk se na ně zbrojenců valná vyrojila četa; ó přeběda! již setkaly se zbraně, a teče krev; po blahém míru veta! Nesmírný hluk a poplach po všem městě – a „Zrada! Zrada!“ rozléhá se všady; k nezvyklé práci strou se lidu pěstě, na mnoha místech rostou barikády. Toť vzpoura, roditelka strašných zjevů! V dva tábory se tříští srodné síly, puštěna uzda vražednému hněvu, lid na vojsko a vojsko na lid střílí. – Na barikádě u mostecké věže se vzácná zrakům jeví podívaná: na jejím temeni korouhev střeže a druhům velí bohatýrská panna. 136 Ký lepý zjev! Chrabrost jí z oka zírá, frygická čapka hlavu lehce clání, pás krvorudý outlé boky svírá a na něm divné písma vyšívání. Ač, kdože jest neb odkud, nikdo neví, přec s ochotou jí všichni poslouchají. Či zjev to luzný Orleánské děvy? Či vtělená v ní Svoboda se tají? Všech budí obdiv i sám pohled na ni, a takým kouzlem bojovníky jímá, že od její se boků nehnou, ani když nepřátelská na ně střelba hřímá. Zas, poslyš! hymna junáckého sboru „Kde domov můj“ velebně vzduchem vane, a po té, jakby k válečnému vzdoru, zaznívá důrazněji „Hej Slované!“ A děla hřmějí s protějšího svahu hlaholem bouře v junácké ty zpěvy; ach! střela jedna vyhlédla si dráhu upřímo k srdci bohatýrské děvy! 137 Na barikádě zavzněl ryk a lkaní; korouhev roztříštěna k zemi padá, a panna mrtva skácela se na ni! – Ach, osiřela rázem barikáda! Co dříve tušili, teď plni žasu, když bohatýrskou mučennici zvedli, na krvorudém, jenž ji svíral, pasu „Svoboda“ vtkáno zlatým písmem shlédli. Když pak i vojsko vší se mocí jalo útokem na jich barikádu hnáti, kles‘ mnohý v prach; ostatním nezbývalo, než na milost se vítězovi vzdáti. Však dříve jdou a ve hrob chladný kladou té drahé zesnulé tělesnou schráni; vždyť pevně věří, Svobodu že mladou k nedalekému jen hřbí z mrtvých vstání. Pak zbraně snášejí a ukládají – poslední hold – na děvy čerstvém rově; a mrtvý po Praze i po všem kraji klid rozložil se jako na hřbitově. 138 Obsah. Str. Místo předmluvy3 Přemysl Stadický, první kníže český7 Ctirad a Šárka11 Králevic Břetislav II.19 Želislav se zlatou rukou22 Král Václav I.26 Přemysl Otakar II.32 Záviš z Falkenštejna44 Smrt posledního Přemyslovce50 Jan Švábský55 Král Jan58 Králevic Karel v Pavii62 Král Karel a Pancéř ze Žampachu66 Král Karel a německé poselstvo71 Král Václav IV.76 Smrt krále Václava IV.80 Smrt Mikuláše z Husi85 Žižka před Rabím91 Žižky skon94
[139] Jiří z Poděbrad100 Rudolfa krále Majestát104 Rosswurm108 V Pobělohorském ovzduší113 Jesuita115 Hladový rok L. P. 1771121 Písmák Holec124 Na robotě126 Bitva u Lipska131 Za bouřlivých dnů svatodušních r. 1848135 [140] Od téhož spisovatele vyšly též:
Básně smíšené. 346 str. Cena zl. 1 – Kniha veršovaných přání. 160 str. zl. – 40 V Pobělohorském ovzduší. Čtvero básní epických 32 str. zl. – 20
E: pk; 2002 [141]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Uhlíř, Josef
(Tiskem J. Otty. - Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 191