Jesuita.

Jesuita.
Onemocněl náhle a v své cele leží jesuita, na smrt bled; zimou na celém se chvěje těl, víčka přimklá, mrtvec na pohled. Novic, jenž ho hlídá, k loži spěje, nesa ohnivého vína mok: „To zde, mistře, krev ti rozehřeje, a v čilejší vzprudí var a tok!“ A mnich plnou číš té šumné šťávy do poslední vypil krůpěje; zimnice však na něm dále tráví, oheň vína krev mu nezhřeje. [115] „Přilož! Přilož!“ k novicovi sténá; „tělo mé jak led je studeno.“ A už v jícen krbu do plamena za polenem letí poleno. A zas marně; mráz mu kosti zrývá, a jak upír střebe tuk a krev, ve slova že rouhavá a divá nemocného rozechvěl se hněv: „Tak se Bůh můj k svému sluze chová, že jej tresce jako pekla hřích?! A jsem tovaryšstva Ježíšova horlivějším členův ostatních. Ve tmách bludu rozžehnal jsem svíce spásonosných Krista učení; kacířských jsem spisů na tisíce vlastní rukou zničil v plameni. K vyhlazení jedovatých plodů v ruce soudruhů jsem vložil rýč, k snadnějšímu sledu jich a vodu ‚Index ‘ sdělav jim, můj ‚Zlatý klíč ‘.“ – 116 Hoj, jak mnichu při pouhém tom jménu divé rozkoše plam z oka šleh‘! V cely koutě postřeh‘ nakupenu celou haldu „znamenaných“ kněh. Ještě v poslední den, než jej k loži nemoci upoutal krutý spár, nakupil je, aby k slávě boží uvrh‘ všecky v zhoubný plamu žár. „V oheň s nimi!“ vzkřik‘; „když druhdy plály kacířské ty plody v nistěji, v sladký pocit hruď mi rozehřály, nech i teď jich teplem okřeji!“ Novic knihy do plamenů hází – poslední už ztlela v popeli; zas však marně, mnicha dále mrazí, zimou dál se tělo tetelí. „Tož ni horoucího výheň pekla, již jsem do věřících hřímal stád,“ rouhavá tak kněze ústa hekla – „nedovede hruď mi rozehřát!“ 117 A pln rozporu a zoufalosti zrakem ustrnulým zírá v strop. – Teď se ztišil. Zda jej spánek hostí? Aneb v náruč kles těžkých mdlob? – Dlouho novic pozoruje spáče. – Ký to, pro Bůh! hrůzožasný sen? Nemocný se svíjí, stená, pláče, v pohledu mu zloduch obrazeu.obrazem. A zas, jako když se čemu brání, rukou mává vzduchem z plna sil, úpěnlivo vřeště: „Smilování!“ v novici až dech se zatajil. – V ráz se z mdloby probral, kol se dívá, v zraku děs a na rtu táhlý sten; mdlou pak rukou novicovi kývá: „Přistup blíž, a slyš můj hrozný sen! Zakusil jsem všecky pekla hrůzy, jimiž strašíval jsem bludný lid; ó sám kníže pekelné té luzy do svých škaredých mě drápů chyt‘. 118 Přes temena se mnou hor a lesů vichru křídlem sletěl do pekel; a tam ve hromadě černých běsů hlasem, jak by hrom bil, ke mně děl: ‚Lidského tys ducha jasné plody – tisíceré knihy – ohněm zžeh‘; sám teď zkoušej plamenů těch hlody tolik tisíc let, co‘s spálil kněh!‘ Nejprve mi na zžhaveném loži rozepjali údy do všech stran; vystlanými hřeby v něm a noži tisíci mi způsobily ran. Po té pak mi na ohnivém kole spřelámali každý hnát a kloub, a se ve vařící jali smole tělo hroužiti mé hloub a hloub. Posléz v zrutné arciďáblů ruce na pospas mě hodil satanáš: ‚Ten zde k Jidášově dozrál muce, chopte se ho!‘ zavřeštil, ‚jest váš!‘ 119 Ó jest po všem! Hrozné pekla slovo darmo z mrákotných mě vztřásá mdlob, ano již mi rámě kostlivcovo na zející ukazuje hrob. Ve hlavě mi pusté stále buší děsný ortel satanův: ;Jest váš!‘“ vzúpěl naposled a vydech‘ duši, hubitel knih českých – Koniáš. 120