Smrt posledního Přemyslovce.

Smrt posledního Přemyslovce.
Král Václav káže: „S brannou mocí potáhnem v zemi Polanů; již zděděnu mám po svém otci, mně upírají korunu. A v čele soupeřů mých stojí Mazovské kníže, Lokýtek; nuž, uhlídáme, v zjevném boji zda Čech či Polák lepší rek.“ – Přes Čechy táhnou, přes Moravu, a v Moravě se zastaví, až vojsko další na výpravu se osvěží a zotaví. [50] A Moravan rád bratru Čechu přátelské nese pozdravy, pohostinnou mu skýtá střechu a milé strojí zábavy. Mají-li bratrskou kdes pitku, zanotují si „Novou“ hned: „Kolik že polských těch Lokýtků se vejde český na loket?“ Tak posměšným si Mazovského půjčují terčem zábavy; však mladistvého krále svého přípitkem hojným oslaví. – Král v Olomouci s hrstkou lidu v klášteře byt si vyvolil, by čas ten v ducha volném klidu a obřadů všech prázden byl. Teď na pohovce odpočívá, chtě, znaven jízdou, pookřát; že letní znoj však tuze zhřívá, uniknul v stinné chodby chlad. 51 Ó jak ten vzdoušek libě chladí! S jakou jej chutí ssaje král! A rychle, an mu v dechu vadí, kabátec celý rozepial. Tu muž, jenž v koutě skryt se choval, přerušil náhle jeho chod; a nežli král se vzpamatoval, jej třikrát dýkou v prsa bod. Vrah rychle zmizel v chodby šeru, král omdlévaje k zemi kles’; však užuž v hlasných ozvěn steru se povyk dlouhou chodbou nes’. Přichvátal opat s kněžstvem mnohým i všechna krále družina; ó hrůza hrůz! Smrt nad ubohým již peruť temnou rozpíná. Král zvolna pootevřel oči, v nichž slední zákmit žití plá, je matně po svých druzích točí – a přerývaným hlasem lká: 52 „Tré korun měl jsem na své hlavě, tré těžkých ran teď v prsou mám; koruny krok můj hnaly k slávě, z ran těžkých záhy dokonám! Již do rodné se vraťte země z osudné této výpravy! Tam třeba vás! Tam sobců plémě se po mé smrti dostaví. Ó ujměte se osiřelé! Vím, že ji mnohá stihne strasť, a hleďte zachovati cele mou milovanou, drahou vlasť!“ – Než po té noci proslzené nadešlo nové bílední, král skonal; Přemyslova kmene jím uschla větev poslední. – Již se sklopenou vojsko hlavou žalostnou domů nese věsť, a ne, jak snilo, před výpravou, vítězoslávy ratolesť. 53 Kdo mladého byl krále vrahem, je těžko říc’; však tuším přec: na Přemyslovci slibném, drahém tak moh’ se mstít jen Vršovec! 54