Král Karel a německé poselstvo.
Přijeli poslové z německé říše,
a v hradě svém je vítá Karel král;
– rád doma králem zove se a píše –
a jeden z poslů tak se mluvit jal:
„Bolestně národ německý to nese,
a malou prý to říši dělá čest,
že doposud jich širém po okrese
nezvolil‘s sídlem jedno z jejich měst.
Zde máš svůj dvůr, sem z naší říše celé,
ba z končin všech se sjíždí lidu květ:
i nediv se, že této chlouby skvělé
počíná mnohý Praze závidět.
[71]
Ty stále v Praze dlíš, a jenom v Praze!
K nám občas jen a hostem zavítáš!
Ó skloň se k naší žádosti a snaze,
zvol sídlo u nás, vždyť jsi císař náš!“ –
Domluvil posel. Král se chová klidně,
jak přemítal by; pak se s křesla zved’
a poslům kyna s úsměvem a vlídně
je k otevřeným síně oknům ved’.
„Královskou tady vizte naši Prahu!
Jak tělo její, plno divných krás,
objímá v půli, podél vinných svahů
Vltavin stříbrotkaný, svěží pás.
A přes řeku, jak úseč velekruhu,
obrovský most, hle! vzdušně rozepjat,
jejž, jak kdys bájní bozi nebes duhu,
světic a světců krášlí dvojí řad.
Tam na svatého Vyšehradu skále
předkové naši za pradávných dob
si zbudovali zlaté sídlo stálé,
tam našli kolébku svou i svůj hrob.
72
A v levo pod ním Nové město zříti,
tak mladé na podiv, jak vesny květ;
jen promluvil jsem – a již hustou sítí
výstavných ulic chutě bloudí hled.
A po všem městě co tu chrámů Páně!
Jaký to pěknotvarých věží les!
Jak jich se lesklé, lepokrouhlé báně
a štíhlé jehlany pnou do nebes!
A všecky chrámy tyto co den hostí
pohlaví obojího zbožný tlum,
jenž modlitby své s vroucí oddaností
i za mne – vím to – sílá k nebesům.
A venkov náš – ty vísky, řeky, háje,
ty nivy, lesy a jich zpěvný sbor –
toť luzný obraz pozemského ráje,
zasazen v rámec nebetyčných hor.
Sic malou naše vlasť se jeví oku,
když v sousedstvu zří velkou vaši říš,
jako když k poplužního dvora boku
se ostýchavě tulí prostá chýš.
73
Přec tolik blahožídel svému králi
dovede skýtat tato malá zem,
že, čeho jste se dříve nenadáli,
teď víte, proč tak rád zde doma jsem!
Že pak se u vás touha po mně zmáhá,
a já též víru chovám v nitru svém,
že říš mi nedá méň, než dává Praha,
a než mi poskytuje tato zem:
Kk vám přesídlím! Mé čestné slovo máte!
Však slib svůj k pevným víži podmínkám:
Když vhodné místo v říši vyhledáte,
jež nahradí mi vše, co tady mám –
Kolébkukolébku rodnou, militkou tu zemi,
a drahocenné její památky,
to město slavné s jeho divy všemi,
a našich otců svaté ostatky;
Přírodypřírody dary, umných rukou plody,
mateřskou mluvu a ten dobrý lid,
i sladké pouto láskodeché shody,
v níž zde mi nebem přáno blaze žít;
74
Konečněkonečně sídlo, milé k obývání
a útulné, jak tento koutek náš:
pak přijďte zas! Pak splním vaše přání,
tak jistě, jako že jsem císař váš!“
A vlídně na to německé své hosti
v hodovní uved’ zlatoskvoucí sál,
kde vzácnou, ryze českou hostinností
je v kruhu panstva skvěle častoval.
Když po té k odchodu se posli měli,
jim blahosklonně plna zdaru přál. –
s podivným citem posli odcházeli,
leč král se spokojeně usmíval...
Dál čarokrásná Praha roste, zkvétá,
a v středu jejím dobrý, slavný král
dlí dvorem drahná požehnaná léta,
však poslů z říše již se nedočkal.
75