Hladový rok L. P. 1771.

Hladový rok L. P. 1771.
Druhý rok již ani krůpěj vláhy neukápla na lán plodonahý! Za to vylíh‘ se a roste Hlad, netvor příšerný, vší strázně brat. A kde Hlad, ten lidomorce klatý, zaryje své zkostnatělé paty, niknou svaly údům, lícím krev, oku jas a hrdlu řeč i zpěv. A lid zbožný modlí se a prosí, by Bůh seslal trochu vláhy, rosy na vyprahlou, zkornatělo zem; Bůh však k prosbám trvá hluch a něm. [121] A kdo belhají se do kostela, na div kostry jsou, ne lidská těla; snad že dřív, než překloní se den, i jich zhasne život nejeden. – Slyšíš zvonek? – Opět sluha boží k nemocnému ubírá se loži. „Blaze mu!“ Tak mnohý šepce ret, „nebude již dlouho hladovět.“ – Ve chaloupce chudé koncem vísky leží staroušek, skon tuše blízký. Strádav zle a lačněv mnohý den, posléz uleh‘ mdel a vysílen. „Chleba! Jenom sousto chleba, Pane! pro tělo mé hladem utýrané“utýrané.“ Chraplavým tak hlasem vetchý kmet k nebi úpí – ba, že naposled! Tu kněz objevil se v rámci dveří: „Nesu chleba Páně! Kdo v něj věří a jej přijme v duše zkroušení, dojde života i spasení!“ 122 Slova tak jak zlatá nebe záře vdechla ruměn v nemocného tváře; pomodlil se, a pozvednuv leb, z ruky kněze přijal Páně chléb. A tak smířen se zemí i nebem, a posilněn věčné Lásky chlebem, na dalekou pouť se chorec dal, k večeři pak s Kristem stoloval. 123