Král Václav I.*)

Král Václav I.*)
Jest boží hod, sváteční klid; v chrám Páně chvátá zbožný lid, a zvony hrubou vyzvánějí: však slyš! v to dusot od kopyt a rohy lovčí divně znějí. Hoj! v čele lovců Václav král na bujném koni jede v cvál, zlým hově choutkám zvěrolovu, že nezří lidu hněv ni žal a rouhá se i církve slovu. *) Hlučné hony miloval nad míru... Zvláštnost byla při něm, že nesnesl zvuku zvonů; kdykoli přišel kam, obyčejně musilo se zvonění všecko zastaviti. – Tomek, Děje království Českého.
[26] I jedou, jedou do lesů ubohé zvěři k poděsu; a než se slunce k sklonu chýlí, již uštván klesl bez hlesu nejeden čtvernoh ušlechtilý. Viz! průsekem tam opodál se mihl jelen, pádí dál – zvěr statný, pěkně parohatý; a za kořistí vzácnou král se v čele lovců žene v chvaty. Tu náhle zvonek lesem zněl, a nadlovčí, když kněze zřel, an k nim se blíží s Pánembohem, by na tu chvíli lov se sdlel, znamení dává lesním rohem. Kněz tělo Páně vzhůru vznes’; kdo pěší byl, hned k zemi kles’, a jezdci sestoupili s koní, klečíce, dokud žehná kněz, a sluha jasným zvonkem zvoní. 27 Jen král se zpupně pousmál a hněv zkypěv knězi lál, že přerušil mu vyražení: „Již zadrž! Nechci slyšet dál to dotíravé kovu znění.“ – Kněz vážně dí: „Tys mocným zván, však mocnější jest světa Pán, jenž tady chleba ve způsobě se v oběť lásky štědří nám a hlasem zvonku zval tě k sobě. Tys tělo Páně v posměch jal a zvonem chvíti zakázal, jenž hlásá, Bůh že blízko jesti; tím boží trest jsi na se vštval, Ó slyš, co mnou ti nebe věstí! Co jako hudba rajských tuch ukájí duší zbožných vzruch – ty blahohlasé zvonů zvuky ti budou kletbu hřímat v sluch a plodit strašné těla muky.“ 28 Král řečí tou se pozachvěl; kněz za svým cílem dále šel. Král rozmrzelý přervou lovu pokynul rukou, a již spěl ves lovců houfec ku domovu. Když prvou jeli vesnicí, zvon k modlitbám zve věřící. Ó běda, král se s oře kotí, a jakby schvácen mrtvicí, něm leží, těžce zachropotí. – Zvukové zvonu dozněli, smysly se králi vracely; však slova kněze v sluch mu buší, a smutu rouškou zastřely i jeho tvář i jeho duši. A po druhé i po třetí když zvony začly zvoněti a krále jich se dotkly tony, táž cítil muka prokletí a bolestnými kvělel stony. 29 Tu po vší zemi rozkaz šel, jenž jako církve kletba zněl: „Pod ztrátou hrdla, buď kdokoli, vyzváněti se neosměl, mešká-li král kde ve vůkolí!“ A proto tam, kde sídlil král, lid zbožný reptal, králi lál i mimo dům i mezi zděmi; zvon žádný zvuku nevydal, a věže kolem zely němy. A od těch dob i Václav král se z pychu svého přísně kál, pokání dobrodějstvím množe, až tíhou běd se rozstonal a na smrtelné klesl lože. Zvěst truchlá v kraj se prodírá, ubohý král že umírá; lid dobrý mnohou slzu roní, když kněz se k hradu ubírá, a umíráček smutně zvoní. 30 A v zraku blaženosti jas král vnímá sladký zvonku hlas, co ozev smíru před svým skonem, a přijav svátost tiše zhas’ s posledním umíráčku tonem. 31