Jest boží hod, sváteční klid;
v chrám Páně chvátá zbožný lid,
a zvony hrubou vyzvánějí:
však slyš! v to dusot od kopyt
a rohy lovčí divně znějí.
Hoj! v čele lovců Václav král
na bujném koni jede v cvál,
zlým hově choutkám zvěrolovu,
že nezří lidu hněv ni žal
a rouhá se i církve slovu.
I jedou, jedou do lesů
ubohé zvěři k poděsu;
a než se slunce k sklonu chýlí,
již uštván klesl bez hlesu
nejeden čtvernoh ušlechtilý.
Viz! průsekem tam opodál
se mihl jelen, pádí dál –
zvěr statný, pěkně parohatý;
a za kořistí vzácnou král
se v čele lovců žene v chvaty.
Tu náhle zvonek lesem zněl,
a nadlovčí, když kněze zřel,
an k nim se blíží s Pánembohem,
by na tu chvíli lov se sdlel,
znamení dává lesním rohem.
Kněz tělo Páně vzhůru vznes’;
kdo pěší byl, hned k zemi kles’,
a jezdci sestoupili s koní,
klečíce, dokud žehná kněz,
a sluha jasným zvonkem zvoní.
Jen král se zpupně pousmál
a hněv zkypěv knězi lál,
že přerušil mu vyražení:
„Již zadrž! Nechci slyšet dál
to dotíravé kovu znění.“ –
Kněz vážně dí: „Tys mocným zván,
však mocnější jest světa Pán,
jenž tady chleba ve způsobě
se v oběť lásky štědří nám
a hlasem zvonku zval tě k sobě.
Tys tělo Páně v posměch jal
a zvonem chvíti zakázal,
jenž hlásá, Bůh že blízko jesti;
tím boží trest jsi na se vštval,
Ó slyš, co mnou ti nebe věstí!
Co jako hudba rajských tuch
ukájí duší zbožných vzruch –
ty blahohlasé zvonů zvuky
ti budou kletbu hřímat v sluch
a plodit strašné těla muky.“
Král řečí tou se pozachvěl;
kněz za svým cílem dále šel.
Král rozmrzelý přervou lovu
pokynul rukou, a již spěl
ves lovců houfec ku domovu.
Když prvou jeli vesnicí,
zvon k modlitbám zve věřící.
Ó běda, král se s oře kotí,
a jakby schvácen mrtvicí,
něm leží, těžce zachropotí. –
Zvukové zvonu dozněli,
smysly se králi vracely;
však slova kněze v sluch mu buší,
a smutu rouškou zastřely
i jeho tvář i jeho duši.
A po druhé i po třetí
když zvony začly zvoněti
a krále jich se dotkly tony,
táž cítil muka prokletí
a bolestnými kvělel stony.
Tu po vší zemi rozkaz šel,
jenž jako církve kletba zněl:
„Pod ztrátou hrdla, buď kdokoli,
vyzváněti se neosměl,
mešká-li král kde ve vůkolí!“
A proto tam, kde sídlil král,
lid zbožný reptal, králi lál
i mimo dům i mezi zděmi;
zvon žádný zvuku nevydal,
a věže kolem zely němy.
A od těch dob i Václav král
se z pychu svého přísně kál,
pokání dobrodějstvím množe,
až tíhou běd se rozstonal
a na smrtelné klesl lože.
Zvěst truchlá v kraj se prodírá,
ubohý král že umírá;
lid dobrý mnohou slzu roní,
když kněz se k hradu ubírá,
a umíráček smutně zvoní.
A v zraku blaženosti jas
král vnímá sladký zvonku hlas,
co ozev smíru před svým skonem,
a přijav svátost tiše zhas’
s posledním umíráčku tonem.