Král Václav káže: „S brannou mocí
potáhnem v zemi Polanů;
již zděděnu mám po svém otci,
mně upírají korunu.
A v čele soupeřů mých stojí
Mazovské kníže, Lokýtek;
nuž, uhlídáme, v zjevném boji
zda Čech či Polák lepší rek.“ –
Přes Čechy táhnou, přes Moravu,
a v Moravě se zastaví,
až vojsko další na výpravu
se osvěží a zotaví.
A Moravan rád bratru Čechu
přátelské nese pozdravy,
pohostinnou mu skýtá střechu
a milé strojí zábavy.
Mají-li bratrskou kdes pitku,
zanotují si „Novou“ hned:
„Kolik že polských těch Lokýtků
se vejde český na loket?“
Tak posměšným si Mazovského
půjčují terčem zábavy;
však mladistvého krále svého
přípitkem hojným oslaví. –
Král v Olomouci s hrstkou lidu
v klášteře byt si vyvolil,
by čas ten v ducha volném klidu
a obřadů všech prázden byl.
Teď na pohovce odpočívá,
chtě, znaven jízdou, pookřát;
že letní znoj však tuze zhřívá,
uniknul v stinné chodby chlad.
Ó jak ten vzdoušek libě chladí!
S jakou jej chutí ssaje král!
A rychle, an mu v dechu vadí,
kabátec celý rozepial.
Tu muž, jenž v koutě skryt se choval,
přerušil náhle jeho chod;
a nežli král se vzpamatoval,
jej třikrát dýkou v prsa bod.
Vrah rychle zmizel v chodby šeru,
král omdlévaje k zemi kles’;
však užuž v hlasných ozvěn steru
se povyk dlouhou chodbou nes’.
Přichvátal opat s kněžstvem mnohým
i všechna krále družina;
ó hrůza hrůz! Smrt nad ubohým
již peruť temnou rozpíná.
Král zvolna pootevřel oči,
v nichž slední zákmit žití plá,
je matně po svých druzích točí –
a přerývaným hlasem lká:
„Tré korun měl jsem na své hlavě,
tré těžkých ran teď v prsou mám;
koruny krok můj hnaly k slávě,
z ran těžkých záhy dokonám!
Již do rodné se vraťte země
z osudné této výpravy!
Tam třeba vás! Tam sobců plémě
se po mé smrti dostaví.
Ó ujměte se osiřelé!
Vím, že ji mnohá stihne strasť,
a hleďte zachovati cele
mou milovanou, drahou vlasť!“ –
Než po té noci proslzené
nadešlo nové bílední,
král skonal; Přemyslova kmene
jím uschla větev poslední. –
Již se sklopenou vojsko hlavou
žalostnou domů nese věsť,
a ne, jak snilo, před výpravou,
vítězoslávy ratolesť.
Kdo mladého byl krále vrahem,
je těžko říc’; však tuším přec:
na Přemyslovci slibném, drahém
tak moh’ se mstít jen Vršovec!