„Sem ku loži pojďte, mé děti!“ –
král Svatopluk zdvihl se chor,
hned stáli tři synové nad ním,
jak nad orlem sokolů sbor.
Z nich nejmladší dítě byl ještě,
as dvanácte bylo mu let,
on bál se, že bude snad trestán,
tré prutů když na loži shléd.
Tři lískové byly to pruty,
kol spoutány v lýkový svaz,
a Svatopluk jemu je dává
a ze starých prsou zní hlas:
„Mne léta už kácejí s trůnu,
z vás každý chce království kus.
Nuž, dneska vás podělím všechny.
Ty, Ladíku, první to zkus!“
A hošík se na otce dívá
a v kolínko opírá svaz –
leč nadarmo zatíná zuby –
mdlý sedá si u lůžka zas.
„Tož, Svatvoji, synu můj druhý,
ten svazek snad přelomíš ty!“
A Svatovoj tisknul jej v pěstích,
až okrvavěly mu rty. –
„Aj, tak jsi sláb? – Mojmíre milý,
ty ukaž jim sílu svou lví!“–
Div Mojmíru nepraskly žíly,
jak prohnul svaz nerozlomný.
„Ne, nemožno!“ vracel jej otci
a na skráni hořel mu stud.
Tu rozvázal Svatopluk lýko
a po prutu dával jim prut.
Teď Mojmír jej zdrtil jak slámku,
a Svatovoj jakoby nic,
i Ladislav zlomil jej hravě
a radosť mu jasnila líc.
„Co myslíte, synové moji,
mám rozdělit Moravskou říš?
Jen jednotou ona vám stojí,
a svorností poroste výš.
Má nepřítel před vámi třást se
a pokojná žeň pučet z hrud,
tož k Mojmíru přilněte v lásce!
Sám o sobě slabý je prut!“ –
Tu odešli synové mrační
a reptali na otcův čin,
jen jeden ho nechápal, zůstal –
to Ladislav, nejmladší syn...
Až po smutných dvanácti letech
byl za noci od Uhrů jat
a na hřbetě bujného koně
byl na znaky provazem spjat. –
A kůň ten s ním uháněl z vlasti
přes mrtvolu Mojmíra dál,
kol žaláře, v němžto pln strasti
brat Svatovoj po léta lkal.
A vlasť byla zdupána, pusta,
a Velehrad v plamenech stál:
tu teprve chápal čin otcův –
však pozdě už! – Kůň letěl dál...