PRUTY SVATOPLUKOVY.

PRUTY SVATOPLUKOVY.
Sem„Sem ku loži pojďte, mé děti!“ – král Svatopluk zdvihl se chor, hned stáli tři synové nad ním, jak nad orlem sokolů sbor. Z nich nejmladší dítě byl ještě, as dvanácte bylo mu let, on bál se, že bude snad trestán, tré prutů když na loži shléd. Tři lískové byly to pruty, kol spoutány v lýkový svaz, a Svatopluk jemu je dává a ze starých prsou zní hlas: „Mne léta už kácejí s trůnu, z vás každý chce království kus. Nuž, dneska vás podělím všechny. Ty, Ladíku, první to zkus!“ A hošík se na otce dívá a v kolínko opírá svaz – leč nadarmo zatíná zuby – mdlý sedá si u lůžka zas. „Tož, Svatvoji, synůsynu můj druhý, ten svazek snad přelomíš ty!“ A Svatovoj tisknul jej v pěstích, až okrvavěly mu rty. – „Aj, tak jsi sláb? – Mojmíre milý, ty ukaž jim sílu svou lví!“– Div Mojmíru nepraskly žíly, jak prohnul svaz nerozlomný. „Ne, nemožno!“ vracel jej otci a na skráni hořel mu stud. 32 Tu rozvázal Svatopluk lýko a po prutu dával jim prut. Teď Mojmír jej zdrtil jak slámku, a Svatovoj jakoby nic, i Ladislav zlomil jej hravě a radosť mu jasnila líc. „Co myslíte, synové moji, mám rozdělit Moravskou říš? Jen jednotou ona vám stojí, a svorností poroste výš. Má nepřítel před vámi třást se a pokojná žeň pučet z hrud, tož k Mojmíru přilněte v lásce! Sám o sobě slabý je prut!“ – Tu odešli synové mrační a reptali na otcův čin, jen jeden ho nechápal, zůstal – to Ladislav, nejmladší syn... Až po smutných dvanácti letech byl za noci od Uhrů jat a na hřbetě bujného koně byl na znaky provazem spjat. – A kůň ten s ním uháněl z vlasti přes mrtvolu Mojmíra dál, kol žaláře, v němžto pln strasti brat Svatovoj po léta lkal. A vlasť byla zdupána, pusta, a Velehrad v plamenech stál: tu teprve chápal čin otcův – však pozdě už! – Kůň letěl dál... 33