SŮL NAD ZLATO.

SŮL NAD ZLATO. Pohádka slovenská.
Tři dcery moje! Pojďte sem mé děti! na starém dubě zelené vy sněti! Let padesáte kraloval jsem v slávě a vás jsem choval jako oči v hlavě. Dnes už ta hlava sněhem zapadá, a moje rámě mečem nevládá. Pomýšlím, které z vás korunu dát! Než ji však složím, přec věděl bych rád, jak která mě máte ráda! Nuž nejstarší má, v tvář mi pohledni! „Můj tatoušku, rozmilý pantáto, aj, vy jste mi nad stříbro, nad zlato!“ Tak nejstarší. A ke králi se shýbá a ruce vrásčité mu horce líbá. Nu, dobrá. A ty, dcero prostřední! „Já táto, tatinečku milený, mám ráda vás, jak vínek zelený!“ [61] Tak prostřední se vlídně k otci měla a révou se kol něho ovíjela. Nu, dobrá. A ty, dcerko poslední? „Já, tatínečku, srdce mého půl, já mám vás ráda, ráda jako sůl!“ Tak ticho Maruška jen zašepoce a sladce dívá se na stařičkého otce. Tu vzkřikly sestry: „Aj, ty nevděčnice! Ty nemiluješ otce svého více než marnou sůl!?“ – A Mařenka jim přikývala: Jako sůl! A na krále se podívala – a bylo v pohledu tom srdce půl. – „Ty děcko nezdárné! Jak mě to bolí!“ Král rozhněval se, vousy probíral se. „Když otce nevážíš si více nežli soli, jdi, jdiž mi z očí! Jdi si po svévoli! Až časy tak se promění, že sůl se více pocení,pocení než zlato, drahé kamení, pak přihlas se s tou solí čarovnou a budeš královnou!“ * Z hradu dívka kráčí, v slzách jde a v pláči, slzami jde do světa, kde bodláčí rozkvétá, přes údolí, přes úbočí bloudí, kam ji nesou oči, jen uzílek pod paží. Došla k chatky zápraží. Dobrá babička, dobrá – z očí jí to hledí – 62 matička podzemního obra, u kolovrátku v chatě sedí a zve si Marušku za služku. * Co Maruška v řece košulenky pere, sestra nejstarší si zlatá roucha bere. Co Maruška v síňce tenké niti přede, sestra prostřední si v šumném tanci vede. Co Maruška slouží v prácech do únavy, v zámku sestry chodí z plesu do zábavy. Maruška jí chleba, teskní dlouhé noci, sestry při hostinách laskají se k otci. Ale otec vidí, vidí už a věří, milejší že zlato nejstarší je dceři. Starší žádá zlata, mladší žádá svatby – Ach, zelený vínku! Lituji své klatby! Často myslím na ni, rozmilou Marušku, něžnou, vlídnou, dobrou, starostlivou duškul Korunu bych dal jí, hned bych poslal pro ni – pohádky však není v širém světě o ní! Kdo ví, která řeka tebe pohltila! kdo ví, v které moře tebe odplavila..odplavila... * – „Pane králi – milostkráli –“ příběh’ kuchař – „zpráva zlá! 63 Hosté už se hrnou v sály – všechna sůl je rozmoklá!“ Nu, což nevíte si rady? Honem poslat pro jinou! – Nelze, daleko je všady – za dvanáctou krajinou! „Tak sol něčím jiným slaným! – Pro Bůh, co solí jak sůl? – Táhni mi s tím žvastem planým! Ať je zavčas pokryt stůl!“ Ach, byly to hody chutné! Ty pečínky bez soli! Panstvo od hostiny smutné odcházelo v nevoli. – Král sůl v celém světě hledá, všude posly vysílá. Ale kdo má, špetky nedá, kdyby zlatem vážila! Ochořely chlévy, domy, král sám stonal na lůžku – Zas mu padlo na svědomí, vzpomněl na svou Marušku. * Doba našla dobu, Marušenko, dítě! Zajdi zase domů, toužně čekají tě. – „Ale stařenečko, jak já půjdu domů, když mě táta nechce. Ke komu, ach komu?“ Neplač, duše, neplač! doba všechno mění. I sůl proměnila nad drahé kamení. 64 Výslužky si žádej, co tvé srdce volí! – „Nechci, než hrst soli, pro tatínka soli!“ Nu, když tak si vážíš soli, dítě milé, tu máš, vem si mošnu plnou soli bílé. Ani nevíš, jaký skvost ti v dlaně kladu. To ti syn můj přines’ z podzemních svých skladů. * „S Bohem, chaloupko má, útulku můj zdravý, když jsem neměla kam položit své hlavy! S Bohem, ovce bílé, milé jste mi byly, zvonečky jste žal můj z duše vyzvonily. Ptáčci muzikanti na košatém stromě, vy jste písničkami staraly se o mne. Ptáčci prozpěváčci, vesele se mějte, ještě na cestu mi jednou zazpívejte! Pán Bůh zaplať, matko“ – chce jí líbat ruku – kde je? – Kukačka jen z buku volá: kuku. * Prošla hradem čtyry dvory v rouchu z plátna šedého, vzkřikli na ni: Král je chorý! Nikdo nesmí před něho! Jen mě pusťte! dívka na to – nesu králi darem skvost, dárek nad stříbro a zlato, uzdravuje na starost! – Pustili ji. Král ji čeká, slep a na smrt umořen. Dívka vešla, před ním kleká, skývky chleba žádá jen. 65 Nuže, podejte jí chleba! Ale – soli nemáme! –- Milostkráli, není třeba! praví děvče neznámé. Ukrojila chleba krajíc, sáhla pro sůl do mošny, klonila se, podávajíc králi dárek rozkošný. – „Sůl! Lidé, lidičky! Sůl v hradě máme! Co pak ti, panenko, v odměnu dáme? Žádej si démanty, stříbro a zlato – nebo chceš království mojeho půl?“ „Nežádám, tatínku, ničeho za to, jenom mě rád mějte jako tu sůl!“ „Pro Boha! Ty jsi to, Maruško zlatá!? Já jsem tě zapudil, nešťastný táta, a ty mi odpouštíš, andělské dítě? můžeš mi prominout nelásky hřích?...“ Maruška v náruč mu skočila hbitě, ústa mu zamknula v polibcích svých. * Maruška – králka na trůně má křišťál soli v koruně, sestry se před ní uklánějí, všechen lid žehná lásce její, neb v její mošně zázrakem sůl množí se a živí zem. Teď soli – a vtipu je v království dost, teď panuje radosť a blaženosť! 66