PÍSEŇ O ZVONU.

PÍSEŇ O ZVONU. Bedřich Schiller r. 1799
Vivos voco. * Mortuos plango. * Fulgura flango. Živé volám. * O mrtvé lkám. *Blesky lámu.
V zemi čeká, zděna všude, forma, z hlíny pálená. Hoši, zvon dnes ulit bude! Chutě k dílu ramena! Pot-li vyvstane, čelo rozplane: potom čest má mistr z díla; shora však jde zdar a síla. Do díla, jež se vážně chystá, se vhodně vážné slovo tká: když dobrý hovor má v ní místa, pak práce hračkou utíká. Nuž, vhloubejme se v rozjímání, co ze slabých sil nevzniká; chlap zaslouží jen pohrdání, když neváží, co podniká. To právě zdobí mužův zápal a na to jest mu rozum dán, [129] by v hloubi duše výtvor chápal, jenž rukou jeho dokonán. Hola! Sneste suché louče, hodně vyschlý, smolný bor, aby plamen do kotouče vyšlehoval nad otvor! Měď mi roztavte, cínu připravte, aby hustá zvonovina tekla jako malvazina! Co ve stavidla hlubou jámu buduje s ohněm naše dlaň, to se zvonice, s výšin trámu kdys o nás rozzpívá se v pláň. Když věky kol se budou hnáti, to mnohým duším dojme sluch, to s truchlícími bude lkáti, v tom křídla k nebi najde duch. Co osud střídavý v svém shonu v klín pozemčanu dole svál, to zaburácí ve hruď zvonu, jenž nábožně to poví dál. Bílé bubliny se linou. Dobrá, kovy taví se. Promisme to luhovinou, luhem roztok spraví se. Ať jsou bez pěny kovy smíšeny, by se v ryzí hmotu slily, jasným tonem hlaholily! Neb zvon má v jásot propuknouti, když vítá dítko milené na zemské jeho první pouti, 130 již koná, do snů schýlené. Mu v lůně budoucnosti dosud spí slastný jako strastný osud. Matčino něžné pečování mu vyzlacené jitro chrání. – Čas prchá v honbě šílené. Hoch smělý od dívky se dělí a hrd se pouští v cizí zem, až o holi svět projde celý, v dům navrátí se cizincem. A v kráse spanilé se skvící, zjev rajský s luznou velebou, hle, s cudnou, uzardělou lící stáť vidí pannu před sebou. Tu nevýslovná touha vkročí v hruď mladou, jinoch bloudí sám, slz rosou vlhnou jemu oči, an prchá bujných druhů hrám. Jí ve stopách se zarděn brává, jen úsměv – a je přešťastným, květ lučin první vyhledává a milenku svou zdobí jím. Ó něžná touho, sladké ždání! Ó mladá lásko ze zlata! Ráj nebeský se k oku sklání, hruď hýří, blahem bohata! Kéž rozkvétá a neuvadá ten krásný čas, ta láska mladá! Za trubkou, hle, trubka hnědne! Tento proutek spustíme; sklovina-li na něm sedne, do lití se pustíme. Zčerstva, hoši, dnes! Zkuste mi tu směs, zda co nepoddajno bývá, s měkkým blahověstně splývá. 131 Neb kde se tuhé měkkým vroubí, kde síla k jemnotě se snoubí, tam zahlaholí řádný zvuk. Nuž ten, kdo na věky se váže, nech důkladně se srdcí táže – jen krátký blud – a bezdno muk. Roztomile v dívek vlase vánek vínkem povívá, a zvon chrámu stříbrohlase k slavné svatbě pozývá. Ach, s tou slávou, s těmi zpěvy končí života též máj; se závojem, s pásem děvy rozplývá se luzný ráj. Vášně žár chladne, láska má zůstat: květina, vadne, plod musí vzrůstat. Muž ven se řítí v urputné žití, snaží se, baží, vráží a sráží, tu lstivě, tam divě a cestou i scestím se honí za štěstím. Tu hrnou se do domu nesmírné statky, tu zásoby vzrůstají, domek je z chatky, prostory rostou – a z domku je dům. V domě dbá rázně ctná hospodyň kázně, matička dětí, moudře den celý rodině velí a děvčata cvičí a hošíkům brání 132 a bez umdlévání se po práci shání a rozumně zboží pořádá, množí a do vonné truhlice poklady střádá a bzučivou nitku kol vřetena spřádá, lesknavou vlnu a bělostnou přízi do skříně čistotně hlazené sklízí a k dobrému přidává lesku a chuti bez oddechnutí. Otec radostný točí hled s dalekozírného slemena domu, vidí statky své – samý květ, povaly vidí vzhůru se pnouti, stodoly vidí žitem se dmouti, zásobny vidí úrodou plnit, po větru vidí žita se vlnit, pyšným se chlubí rtem: Nevývratný jak zem proti všem přívalům vzpíná se krásný můj dům. Ale osud, jenž nás mučí, na věky se nezaručí, chvatem kráčí pohroma. Do lití se dáti smíme, lom je pěkně vyzuben. Ale, než to vypustíme, pomodlem’ se, zkrátka jen! – A teď zátku ven! Chraň nás Bůh ten den! Trubkou nakřivenou v čmoudu tok se žene žhavých proudů. Jeť oheň mocný dobroděj, kdy člověk hlídá, krotí jej; ať boří, tvoří cokoliv, 133 vždy k pomoci má tento div; však zdivočí ten nebes div, kdy, z okovů se vymaniv, si klestí volnou dráhu sám syn přírody, tož volný plam. Běda, kdy se bez pout vidí! Aniž odporů by dbaldbal, přes ulice plné lidí válí hrozný požár dál, neboť živly nenávidí to, co člověk vykonal. S nebe rosí požehnání, prší v pláni; z černých mraků tu a tam blýská plam! S věže – slyšte! – zvon lká, ach – na poplach! Zkrvácen blankyt žhavý. Tohle není zářný den! Kam ty davy náměstím? Ha, tam dým! Plápol stoupá praskotaje, ulic táhlou řadou vlaje, vichrem síly přibíraje. Žhoucí jako z výhně tlámy sálá vzduch; v něm praští trámy, krov se řítí, okna třeští, matky bloudí, děti vřeští, trosky hlučí, bravy skučí! Všechno pádí, shání, chrání, noc se mění na svitání. Seřaděnou paží páskou jako sázkou 134 létá vědro; ve vysoku tryská voda v proudném toku, Vichor letí – vyje v skoku – shání ohně pochodeň. S praskotem se v suchou žeň plamen vrhá, hýří v lovu, do vyschlého padá krovu a jak chtěl by v burném vání z hlubin rozvrátiti zem a ji urvať útokem, roste k nebi bez klesání velikán! Sudbě vzdán síle boží člověk uhne; úžasem mu rámě tuhne, an zří děl svých ztroskotání. Zdoutnalé spálenisko, chmurných větrů tábořisko. Do průlomův oken sirých sedly hrůzy, nebes mračna v letné chůzi hledí tam. Jeden hled k rovu tomu štěstí, domu sílá člověk naposled – pak sahá k holi bez povzdechu. Ač plam vše schvátil do zkázy, přec jemu sladkou nechal těchu: Své milé hlavy čítá v spěchu a hle! ni jedna neschází. Tak už kadlub v zemi dříme, kovem jsme jej nalili; zdaž i šťastně pokosíme, 135 co jsme pracně nasili? Zda nám kyne zdar? Nerozpuk-li tvar? Snad, co naděje nám svitá, už nás rána stihla skrytá. Tmavému lůnu svaté země svých dlaní svěřujeme ruch, jí rolník odevzdává sémě a doufá, tam že se mu vzejme, jak usoudí mu moudrý Bůh. Leč kladem’ dražší sémě jiné se smutkem v země náručí a doufáme, že z rakve stinné kdys v krásnější květ vypučí. Dumně s chrámu duní, zní zvonu píseň pohřební. Vážně provázejí jeho hrana poutníka – jeť cesta dokonána. Ach! to manželka je drahá, ach, vždyť je to máti něžná, kterou černá stínů kněžna z objetí odvádí muži, útlých dětí věrné druži, jež mu dala, kvetouc blahá, a jež u svých ňader, úst s plesem matky zřela růst. – Ach, rodinné pásky jemné přeťaty té hodiny, neb už bydlí v říši temné dobrá máti rodiny; ta, jež byla hospodyní, péčí svou už nehlídá, v osiřelém domě nyní velí cizí, nevlídná. 136 Dokud zvon se neochladí, prozatím jsme hotovi. Jako v loubí ptáci mladí, kdo chce ať si pohoví. Vyjdou hvězdičky, a jsi volničký, klekání ti zvoní, synku; mistr nemá odpočinku. Bodrý, roztoužený sladce z dáli divým hvozdem chodec chvátá ku své rodné chatce. Bečíc domů běží ovce, a krav bujných, čelatých a hladkých stádce návsí šerou bučíc do stájí se berou. Do dvora s žitnou zlatí vůz se klátí; modrý, bílý na obilí hrá květ věnců, bujně s věnci letí k tanci chasa ženců. – Ulice, trh utichají. Kolem světla útulného domácí se poscházejí, branou městskou vrátný skřípá. Do tmavého pláště zem se halí! Měšťana však bezpečného netrudí noc, jež vyburcuje zlého; neboť zákon strážným okem bdí. Řáde svatý! blahodějné dítko nebes, ježto stejné 137 volně, lehce, smavě víže, ty nám stavíš města, chýže a ty divocha jsi z luhu přivolala, druha k druhu, u lidí se osadilo, nejdražší je spjalo páskou: k domovině sladkou láskou! Tisíc ruk se hýbá, činí, vesele si pomáhá, v ohni tom se nezastíní žádná vloha, povaha. Tovaryši s mistrem spěší, volnosť hlídá každý krok, každý stavem svým se těší, vítán jest mu v práci skok. Mužům ozdobou je práce, snažné píli žehná Bůh; koruna-li zdobí vládce, ctí nás našich dlaní ruch. Sladký míre se svorností, kéž vás hostí toto město blaživě! Nikdy nám den nevycházej, v němž by hordy hrůzné války přiburácely k nám z dálky, v němž by oblohu, kterou krášlí večer snivý září svou, měst a vesnic požár divý zbarvil strašnou záplavou! Budovu mi zbořte zase, dostála juž úkonu, ať se oko s duchem pase na zdařilém na zvonu! 138 Bušte kladivem, drobte hlíny lem! Má-li zvon se naroditi, jest nám kadlub rozbořiti. Smíť formu rozbíť mistr leda, v čas pravý, rukou zkušenou; však hrůza domu – třikrát běda – kde kovy samy vyženou. Tu povodeň ta, slepě vzteklá, se hromem valí z puklých stěn, jak rozdávený jícen pekla vše žár si uchvacuje v plen! Kde řádí síla bez rozumu, tam nedaří se výtvor umu, kde sám se vymaňuje lid, tam nerozkvete blahobyt. Ó běda, kde se v tichém městě troud nahromadil bez ruchu, lid okovy své sápe chřestě, sám řádí v hrozném výbuchu. Tu vzpoura vstane před provazem a rve jím, že zvon zaskučí a, maje mír jen pěti na zem, sám vzpouře heslo zahučí. Volnosť a rovnosť – řvou a troubí; tu klidný občan chápe zdroj, an po ulici, ve podloubí se potuluje vrahů roj. Tu hyenami zuří ženy, z hrůz mají žert a rozkoš svou, jak pardal zuby nabroušeny, živoucí srdce soku rvou. Nic není svatého, vší hrůzy a kázně svazky porvány, muž řádný padá v drápy lůzy. 139 vše neřesti jsou pozvány. Lva probudit – v tom nebezpečí, zub tygrův všechno zdrtí jen; hrůz veškerých však hrůza větší jest člověk, je-li rozvášněn. Těm běda, kteří kladou svíci v dlaň tomu, jenž je temna syn! Mu nesvítí a můž’ jen říci a obce káceť do ssutin. Bůh dal veselí mi sladké! Aj, jak hvězda nebeská jádro kovu zlatohladké ze slupiny probleská! S přílby ku věnci v slunném ruměnci září zvon, a lepé znaky chválí mistra svého taky. Jen dál! Blíž sem! Nuž, tovaryši, pěkně v řadu! Teď pokřtíme zvon po obřadu! „Concordia“ ho jmenujem! Ať ku svornosti, k upřímnému svazku zve celou obec, budí věrnou lásku! A to buď vždycky jeho cíl, nač mistr lopotně jej slil! Výš nad hemžením země naší ať u blankytu má svůj stan, jak soused hromu ať se vznáší a dotýká se hvězdných bran, ať volá jako s nebes dáli, tak jako hvězd nám volá tok, jež chorovodem Tvůrce chválí a vodí ověnčený rok. Jen pověčné a vážné dumě služ povždy kovový ten ret, 140 a po hodinách křídli šumě ho dotýkej se času let. Nech jazyk propůjčuje sudbě; ač bez dům, bez citů je sám, vždy přec ať v dojímavé hudbě se druží k žití chvatným hrám. A jak ten hlahol v uchu dozní, jenž mocně z něho vyřine, tak nechať učí věky pozdní, že pozemské vše pomine. Nyní zvon mi pružným lanem rozhoupejte z úkrytu, ať se zvuků vzdušným stanem povynáší k blankytu. Táhnout! – Táhnout! – Výš! – Rozuhoupán se chvíš! Hlásej městu potešení, mír buď první tvoje pění! 141 Poznámky pro některé čtenáře.
ZÁPASY CÍRKVE. Vedle „Sedmikrás“ má spisovatel sbírku básní o žalech, radostech a zápasech Církve a duše katolické (Ecclesia militans). SRDCE MATEŘSKÉ. Tuto pověst katalanskou poznal † monsignor Jos. Vykydal z převodu P. S. Boušky a vyprávěl mi ji. SÚL NAD ZLATO. Látku k těmto slovenským pohádkám našel jsem u Boženy Němcové. SV. FRANTIŠEK SERAF. Matutinum jsou ranní hodinky duchovních. Hebdomadářem sluje, kdo má právě týden, aby řídil modlitbu brevíře. antifony jsou předzpěvy žalmů, z nichž každý zakončuje se velebením: Gloria Patri et Filio (Sláva Otci atd.). Večerní modlitby, nešpory, zakončují se Chvalozpěvem „Magnificat“ (Velebí má duše Hospodina). Asterisky jsou hvězdičky, kterými se každý verš žalmu dělí na dvě části. Znamenají krátké pomlčky. PŘILÉTLY PÍSNĚ Z DALEKA.Několik překladů z němčiny. Básně staré, ale mistrovské, svou hudbou formální a klasickou krásou mě dráždily k překladu.
Několik tiskových omylů se vloudilo přes všechnu pozornosť. Na př. na str. 82 má místo „palouček“ stáť „pouček“.
Za místo vydání je chybně udán Holešov místo Dobroměic na Hané.
142 Obsah.
Sedmikrásy7
I. písně a pohádky.
Píseň o žních11 Stará písnička23 Mrtvá nevěsta25 Stdce mateřské28 Ty děti!30 Pruty Svatoplukovy32 Svatoplukův chrám34 Valašský motiv36 Bílé ruce37 Poselství38 Víte, jak povstala lilije?40 Tulipánek42 Na jaře42 Čekanka43 Nevěsta měsíce45 Beseda vínků46 A kam ty jsi letěla48 Pan berní50 Mé palmy52 Ty namaluješ srdéčko53 Písnička o lístku53 Šotek Nelenka54 Sůl nad zlato61 Kukačka67
[143] Dá-li Pán Bůh!68 Hrnčířská69 Ach, to cestování71 Je to něco lepšího?72 Když mi bylo sedm let74 Ó ti ptáci štěbetáci76
II. Legendy a legendičky.
U rajské brány79 Touha Boží82 Šla bílá dívenky83 Legendička84 Svatojanky85 Pokušení bratra Angela87 Žaloba96 Pivoňka97 Večer před Božím Tělem98 Jiřík Loudal100 Hanácká legenda102 Šelma čert103 Svatý František Sertaf106 Utonulý109 Ostatky sv. Methoděje110
III. Přilétly písně z daleky.
Pozor!115 Krčma na pustě116 Hrdina121 Pěvcova kletba126 Píseň o zvonu129
E: tb; 2004 [144]