TY DĚTI!

TY DĚTI!
U ohniska máma stála, pod koláče přikládala. Běta v koutku s pannou hrála, pohádku jí vykládala. Kdo to otevírá dvéře? – sníh a vichor duje z venku, o hůlce se v jizbu béře – líto hleděť na stařenku. ,Bůh tě pozdrav, dcero milá! Zle dnes venku chleba prosiť - sotva jdu – ach, už ta bílá, už by si mě mohla skosiť!’ „Tu je koláč, maminečko. Čerstvý! Z máselného těsta! Pomohu vám, stařenečko, nerovná je od nás cesta. Pojďte mámo, pojďte mámo –„ pod pažím ji z domu tlačí. [30] ,Ale, dítě, pusť mě radší! staré nohy nepostačí.’ – Vyvedla ji, běží zpátky – v srdci bodlo ji to ranou: – Její dítě přede vrátky pod paží se vede s pannou. Koláč dává, řkouc jak matka: Čerstvý! z máselného těsta! Pojďte mámo. Tuze hladká, ledovná je od nás cesta...– Matka hned se otočila: „Maminečko! Pojďte zpátky! Co byste se plahočila? Zítra máme Boží svátky! Ukažte ten sotůreček – Vždyť můžete u nás bývať, můžete svým vnučkám zpívať, můžete si odpočívať!“ 31