SEDMIKRÁSY.

Karel Dostál-Lutinov

SEDMIKRÁSY.
Krvavé rány, hluboké rokle, zejí v mém srdci. A z těchto hlubin šlehají květy plničké trnů, plničké krve – krvavé růže, zápasy Církve. Na kraji ale krvavých srázů v tichounkém koutku, v bezvětří duše, pučí mi ticho Sedmikrásenky v košilce bílé s korunkou zlatou, s očkama rosy. A já je sbírám, do kytky vážu, duším je nesu, bratřím a sestrám. [7] Vím, k jiným chodí pyšnější Musa – s hedvábnou vlečkou, s vějířem hravým, s parfumem pižma, s francouzským vtipem – jako ta dáma s kameliemi. Ke mně dnes přišla, prostinké dítě. Já jsem ji oděl v sukničku rudou, v živůtek modrý, v rukávce bílé, v lehounké čižmy – a tak ji posýlám radostnou v svět. S dětmi je dítě, s květy je květ. [8]