POSELSTVÍ.

Karel Dostál-Lutinov

POSELSTVÍ. 1.
Bílá zimní krajina, pustá hájina, v háji holá kalina oči k nebi upíná, smutně pátrá do dáli, kde jen Vesna otálí? A tu vánky zavály, přivanuly ptáče z jihu, na kalinu sedlo v mihu, znalo písní celou knihu. Ona na ně pozírá, pupence své otvírá, naslouchá a listím hrá, bílým kvítím prokvétá, kalinkami zasedá: Tu máš, ptáčku, hody sprostné za poselství za radostné! – – [38]
2. 2.
Zavátá je krajina, pusta dědina. V jizbě bledá dívčina stokrát šíti začíná, toužně pátrá po dáli – kde jen Jiřík otálí?...
Tu se kroky ozvaly, posel nese bílé psaní, plné snů a vzpomínání, samá touha po shledání. Dívčinka je pročítá, tvář jí růží prokvítá, očima je prolítá, štěstí jí z nich prosvitá; jehlu z vlasů vyplítá: Tu máš posle dárek skvostný, za ten lístek přeradostný! [39]