POSELSTVÍ.
1.
Bílá zimní krajina,
pustá hájina,
v háji holá kalina
oči k nebi upíná,
smutně pátrá do dáli,
kde jen Vesna otálí?
A tu vánky zavály,
přivanuly ptáče z jihu,
na kalinu sedlo v mihu,
znalo písní celou knihu.
Ona na ně pozírá,
pupence své otvírá,
naslouchá a listím hrá,
bílým kvítím prokvétá,
kalinkami zasedá:
Tu máš, ptáčku, hody sprostné
za poselství za radostné! – –
[38]
2.
2.
Zavátá je krajina,
pusta dědina.
V jizbě bledá dívčina
stokrát šíti začíná,
toužně pátrá po dáli –
kde jen Jiřík otálí?...
Tu se kroky ozvaly,
posel nese bílé psaní,
plné snů a vzpomínání,
samá touha po shledání.
Dívčinka je pročítá,
tvář jí růží prokvítá,
očima je prolítá,
štěstí jí z nich prosvitá;
jehlu z vlasů vyplítá:
Tu máš posle dárek skvostný,
za ten lístek přeradostný!
[39]