Sedmikrásy (1895)

Básně, 1892-1895, Karel Dostál-Lutinov

BÁSNICKÉ OBZORY KATOLICKÉ. VYCHÁZEJÍ PÉČÍ KATOLICKÝCH BÁSNÍKŮ ČESKÝCH.
ČÍSLO II. SEDMIKRÁSY. BÁSNĚ KARLA DOSTÁLA LUTINOVA.
V HOLEŠOVĚ. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM L. KLABUSAYA. 1895.
[2]
SEDMIKRÁSY. BÁSNĚ KARLA DOSTÁLA LUTINOVA. 1892 – 1895
V HOLEŠOVĚ. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM L.KLABUSAYA. 1895.
[3]
Mojí milé Moravěnce věnováno.
[5]
SEDMIKRÁSY.
Krvavé rány, hluboké rokle, zejí v mém srdci. A z těchto hlubin šlehají květy plničké trnů, plničké krve – krvavé růže, zápasy Církve. Na kraji ale krvavých srázů v tichounkém koutku, v bezvětří duše, pučí mi ticho Sedmikrásenky v košilce bílé s korunkou zlatou, s očkama rosy. A já je sbírám, do kytky vážu, duším je nesu, bratřím a sestrám. [7] Vím, k jiným chodí pyšnější Musa – s hedvábnou vlečkou, s vějířem hravým, s parfumem pižma, s francouzským vtipem – jako ta dáma s kameliemi. Ke mně dnes přišla, prostinké dítě. Já jsem ji oděl v sukničku rudou, v živůtek modrý, v rukávce bílé, v lehounké čižmy – a tak ji posýlám radostnou v svět. S dětmi je dítě, s květy je květ. [8]
I.
PÍSNĚ A POHÁDKY.

[9]
PÍSEŇ O ŽNÍCH. Františku Bartošovi, neúnavnému ženci básnictví lidového.
I. Do pole.
Anděl Páně – vstaňvstaň, kdo dříme! Chlebíčka se nedospíme. Hvězdy v noci čistily se, dnes nám jasné nebe skví se: Vzhůru! Svatá Markyta vede žence do žita. Křepelka volá: Již jdou žat! Ženci s kosou nohou bosou pojďte kvítím, pojďte rosou, a vy žnečky jako višně vystupujte sobě pyšně: Obilíčko dozralé skládá hlávku ospale. Křepelka stená: To je řad! A teď kleknem k otčenáši, ať Bůh žehná práci naší! [11] Aby tělo bylo pružné, ať si každý stébel užne, opáše se v úpoly – Tak prý záda nebolí! Křepelka pláče: Kam se dát?!... Kmet: „Pomáhej Pánbůh!“ Všickni: „Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědečku!“ Kmet: „Tak jenom děti, važte každou chvíli! Co je to hoch jak máslo májové! Dlaň bude černá, ale chlebík bílý – nuž, hleď si každý pilně práce své. Hle, pro chléb musí s klasem padnout květ: tak z ruky do ruky to žádá svět. S radostí žněte! Zlato celým lánem je naše, naše! Máme svobodu! Teď, Bohu díky, rolník je svým pánem a může sloupem býti národu. Leč stará pouta nezlomí se v ráz – tož pracujte! Jeť život krátký klas: Dva týdny zelená se, dva se metá – odkvétá – nalívá se – osýchá – pak těžkou hlavu nachýlí ti léta, a bílá s kosou na ni pospíchá, radostně vidí, že jsi dědeček a hlavu sejme ti jak věneček... My odejdem – však roli pluhu lačnou tu necháme, a syni bujaří, kde nám smrť uťala, tam chutě načnounačnou, Bůh posílí je a jim udaří! Ti budou orat, mrvit – třeba krví svou, až celá vlasť nám zkvete svobodou! 12
II. Na poli.
Sekej, synku, bez hřebínků, nenechávej pod kosou – ale kosou nezavaď mi o noženku o bosou! Odbíračky, berte klásky, hlavy nepozdvihejte – ale chudým sem tam z lásky také klásek nechejte! Zažínejte, ať se lipky dožnem vonné, košaté – tam ti dám, můj chlapče hybký, jabko pěkně buclaté. Veselme si zpěvem pole, jásejme s tím skřivánkem – až se dožnem konce rolerole, pošlem synka se džbánkem: Tu máš, synku, tu jsou džbánky, chladné vody přines nám, dones vína ze studánky, však ji roubil Pánbůh sám. A ty, malá holka, nyní do dědiny doběhni – a vyřiď tam hospodyni, že je slunko v poledni!... Hospodář: Hola, chaso z vesela! Už je chvíle oběda – hleďte, jak se z mísy kouří rybí kosť a lebeda! Kmet: „Rač Bůh žehnat!“ 13 „Nedáme se odehnat. Pojďte s námi, dědoušku!“ Kmet: „Kdo upracoval se až do úpadu, rád k plné míse v trávu ulíhá. A dobře tak. Jen pohovte si v chladu – co pořád běží, skoro dobíhá. Vy, chlapci, doskočte si k říčce naší – hrá v stínu vrb tam voda křišťálná. Však dejte pozor. Vodník prý tam straší! Ať nestáhne vás! vy jste naděj má! Ty, starší, budeš rukou dělat v poli – ne každý pták je orel nebo páv –; Benjamin půjde hlavou lámať školy, by uměl hájiť lidu svému práv! A vy, děvčata, věnce vijte v chládku, ať ověnčíme kosu, vůz i srp! Ty věnečky si nechte na památku svých mladých časů – vadnoucích to chrp: Co nevidět z vás budou hospodyně – ve tváři úsměv lásky mateřské. Pak buďte dbaly – nikdy ruce v klíně – však víc než ruce udbá očí dvé! Muž v domě hlavou, žena je v něm dušíduší, v domácím tichu, tam má říši svou; hned uvidí, kde vráska soulad ruší a uhladí ji dlaní laskavou. Zbožna a pilna – příkladem je dětem, je těchou muži, útrap náhradou... Tak chaloupka-li každá bude květem, vlasť celá bude rajskou zahradou!“ 14
III. Z pole.
Zpěvulenky, dozpívejte, děvulenky, dožínejte, slunečko je nad horou, s žebřinami koně jdou. Hybce snopy podávejte, vrchovato nakládejte, koně hrabou, frkají, cvrčci z rosy cvrkají. Zvolna kolem Boží muky! Modlete se – svaté zvuky z dědiny k nám dozvání: Anděl Páně, klekání! Dobrý večer, ženci! – Dej to Bůh! - A hned rozvýskli se: Ichuchúch!... Žnečky, ženci rozesmáti, do dědiny vůz se klátí, s vrat se zdvihá závora! Jucha, ženci – haha hihi – pacholek už tahá čihi do dvorečka do dvora! Ichuchú! Honem dolů snopy k snopu, ať je plnička až k stropu stodolenka, stodola! Džbánek půjde do kolečka, do kolečka žnec a žnečka i hlavěnka dokola! Ichuchú! Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme Vám věnce ze samého zlata! 15 Aničko, tys mezi námi růže mezi fijalkami, vem ten věnec, blaha přej – šíře! chaso, šíře, hej! Anička: „Pánbůh naděl Vám synků, co je kvítí v tom vínku! Pánbůh naděl Vám dcereček, co je ve věnci zrneček!“ „A co hraje v něm travek, tolik dojte vždy kravek! Žijte v pokoji blaženě, jak ten věneček na stěně!“ Chasa: A kdys v poslední žatvy čas, nechť Bůh do ráje požne Vás! Pozdrav Pánbůh! Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědoušku! Pojďte s námi do kroužku! Už jste svezli? – Bohu sláva! Zima po létě se ptává. Teď se volně proskočte, po staru se zatočte! Když se mladí dobře mají, staří jenom vzpomínají, sedí v teplém kožichu a jsou pěkně potichu... Chasa v tanci.
Podivte se, hospodáři, jak se nám to kolo daří! Podivte se, hospodyně, jak se s námi točí síně! Podivte se, tak se v kole mlátí žito po stodole. Ichuchú!! Ichuchu! Ichuchú... 16
IV. O hodech v hospodě.
Muzikanti, to jsou hoši, hrají k ráji vesele, kde jsou svatí popelatí, růžky mají na čele. Alou, rozstoupni se kolo! Hudbo, dobrý pozor dej! Pojď, Maryšo, máme solo, zazpívej a zadupej! Hrej, muziko, hrej! Zatoč se mi, růžičko má, na dobrou noc dokola! – A já se ti nezatočím, já musím jíť do pola. Jdi si, milá, rozpustilá, i já půjdu do pola: Míra už mě odměřila, král mě brzy povolá. – Hrej, muziko, hrej! V poli budu šavlu nosit’ místo kosy zmodralé, šavlí budu hlavy kosiť za svou vlast a za krále! Hrej, muziko hrej! Švec.
To je dětské, starosvětské – ale Vídeň! – pravím vám... Pst! hle, já vám po vídensku zatančím a zazpívám – 17 Chasa: A co nám budeš tu vídensky žvančit! Jiná: Doneste pometlo! Švec bude tančit! Švec: A na truc zatančím! - Rozstupte kolo! Jeník: Teďka my tančíme! Zaplať si solo! Podruzi: Což pak jen sedlák smí na muziku? Švec: A což jsem pásl s ním na trávníku? Jeník: No, no, ty rozumný! Švec: Nebyl’s než za humny! Jeník: Co? – Já jsem císařský muž! Švec: Zavěs ty bubny, jazyku schlubný! Jeník: Řemeslo chmelem ti zarostlo už! Švec: Vidíš ten nůž! – ? – – – Ženské vzkřikly – odskočily – v hodinách tři čtvrtě bily. Starosta už stavil sklenku, vstával – už ho zdvihal hněv: Slyš! Tu hlásný troubí venku – ticho – ticho – ký to zpěv? – Hlásný.
Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, měsíc padá v studánku – vy hýříte u džbánků! Doba skokem pospíchá, letí, ani nedýchá, náhle půlnoc udeří – a smrt stane u dveří. Do tváře vám zaciví: Pojďte, pojďte, svárliví! Honem, přítel nepřítel – já nehledím na pytel! 18 Hlupákům i mudrci dívám se jen do srdcí, a kdo žil tu v pokoji, pokoj dám mu po boji. A kdo křesal nevoli, toho srdce rozbolí: Proč údolí slzavé měnil v peklo žeřavé? Život trvá málo let, opadne jak jarní květ, a pak zajdem – kdo ví kam, kde se najdem – Bůh ví sám... Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, nad horou se prochvívá Boží metla ohnivá!...
V. Povodeň.
Mračna spadla! Příval! Příval!! – Pán Bůh s námi! Modré blesky srší tmami – Perun pere nebes kuli – do kouta i muž se tulí. Déšť se leje, leje, leje, až se země z hlubin chvěje,chvěje. Jako s jezů vody řinou, údolinou řeky plynou, mosty berou jako třísky, chytají se kolen vísky, přes role a strž a hloží proud se množí – soudy Boží! 19 S vížky pláče, stená, vzlyká zvon; – umdlívá – bumbim – bám – Pane, sám ty shlédni k nám! Nad ohniskem bába říká, do čtyr větrů vodou stříká: „Ty sběři klatá, která se letem přenášíš světem, od tváře Boží svržená s nebe v propast a hloží: Poraziž tebe, protiv se tobě a tvojí zlobě Trojice svatá! Kyrie elejson!“ Příval duní, duní, duní, celá země už je tůní.,.... „Vichřice, vichry, mračice, mraky! Obracím já vás na hory, skály, na pouště v dáli, na kterých neorá a k Bohu nevolá, neseje žádný. Tam sobě hrejte, Tam přebývejte! Kriste elejson!“ Proud se leje, leje, leje, nad babou se chatrč chvěje... „Zaklínám já vás, návalné davy, 20 ve jménu Boha, jehožto slávy plno je nebe, plna je země. Zaklínám tebe, ďábelské plémě, ať tebe zkruší Hagios theos! Ischyros theos!! – Zachraňte duši!!! – – Kriste elejson.“ Potopa se vzmáhá, vzmáhá, kdo neutek’ – marná snaha. Ovčírny i ovce plavou, unášeny vodou dravou, střecha skáče pod chaloupku... S horní vsi hledíce v hloubku nad svých statků troskami lomí lidé rukami: „Ježíši Kriste! Jaká to spousta! Po hladném hostu nezbylo sousta. Zloděj, ten aspoň kouty stáť nechá. Voda i s těmi do moře spěchá. O Božím živi – nemáme hvězdy, však ve Tvou pomoc doufáme vezdy! Smiluj se! – k nebi zdviháme děti: Nevinným aspoň anděl nech sletí!“ Hlas Boží:
Utište se! Já, jenž s výšin patřím, do srdce jsem lásku vštípil bratřím: Svůj se k svému věrně přitulí – potom nelze, byste zhynuli! 21
VI. Nová setba.
Věnečku můj z rozmarýnu, vila jsem tě v lípy stínu, vila jsem tě helekajíc, rozvíjím tě naříkajíc. „Neplač, nekvil, dcerko milá!?“ – Ráda bych já netesknila – vojna vzala synka v poli, voda chlebík ze stodoly. Podzim na strakatém koni s babím létem už se honí, babí léto smutně lítá, pluh se černou půdou kmitá. Tatíček náš orá, orá, aby pšenka byla sporá: Co z horní vsi uštědřili, sejem v dlaň Tvou, Bože milý! Roď se, pšenko, rod’ se čistá, jak byla máť Jezu Krista, roď se čistá od plevele, buď nám k spáse, zbav nás žele. Žehnej, PanePane, nade všemi, matce chleba, české zemi, déšť nech rosit, slunko zářit, rač nám naspořit a dařit! A vy, milí naši svatí, dejte svojí setbě zráti, ať se z duší nevytratí, ale v rajskou žeň se zlatí! 22
STARÁ PÍSNIČKA.
Štíhlý jak smrk byl Janíček, červený jako hřebíček –- nebyl to zázrak ani div – že pomáť mnoho hlaviček! Zatočil je objímáním, omámil je slibováním, a když zašel za hory, všechny mysli létly za ním. Boženka žne a vzpomíná, Mařenka k ránu usíná; Nestarostovic Žofinka vyhlíží pořád z okýnka; Dorečka hledí s kopečka, Zdenečka hledá věnečka, chodí jak bludná ovečka; Andulka želí svobody, Bětulka pláče u vody... Voda jak léta uhání – Janíčka klovou havrani... Zrádný jak hádě Janík byl, císaře svého proradil! [23] Ale že sličný, švarný byl, hezounký jako obrázek, císař pán si jej zavěsil na konopěný provázek, pověsil si jej do pole na jednom suchém topole. A poutník, jenž tam kolem jde, před obrázkem tím nesmekne, nesmekne ani neprodlí, neprodlí ni se nemodlí. Vítr jím točí sem i tam – utírá slzy děvčičkám! 24
MRTVÁ NEVĚSTA. (Pověsť Prostějovská, jak mi ji vyprávěla maminka.)
Z kostela máti k dcerce praví: „Jan líbí se mi – řádný je. Modli se a buď bez obavy, však prosba Panny Marie i s tatínkem to dobře spraví, a on vám svolí k tomu štěstí!“ Do domu vešli na náměstí. Otec je spatřil – rozbil džbánek: „Zas byl zde včera ten váš Janek! Dnes naposled vám povídám - jak jej tu jednou uhlídám, tož ucítí mé tvrdé pěsti, až se mu rozum zamotá! Já! – měšťan! – dům mám na náměstí! Co leze k nám ta žebrota!? Má dcera najde jinde štěstí!“ – – Matička šije – slzy roní na bílý len – steh za stehem, a dcera bledne, hlavu kloní jak fijalinka pod sněhem. [25] Den do dne vadla, bledla, chřadla, až ve hluboký spánek padla: Obličej její – něm a bled, a spánky její – bílý led, tluk srdce – neslyšet už bít... Tak dřímá tři dny, dřímá pět – a nelze se jí dobudit! Už údy na smrť utuhly! Šat bílý, věnec zelený, na prsou ruce složeny: tak vložili ji do truhly, a těžká hrana duněla, že měšťanova umřela, k nim připlakával umíráček, že umřel jemu jedináček. A starý otec nad mrtvou, jsa zmítán větrem svědomí, proklíná nyní pýchu svou: „A kdybych já měl tři domy, mé dítě, květe jediný, přec siry jsou mé šediny. Má Anuško – jen vstaň – ó vstaň! Nač pomyslíš si, vše se staň!“ A matka, plačíc u rakve, líbala bílé dítě své: „Tys vykvetla mně na rukou, jak z růže poupě vypučí – dnes mi tě hřeby zatlukou a složí v země náručí!“ – – Tu přízně byl už plný dům. Tož víko s nářkem přibili, odešli v jizbu k přátelům – kol rakve svíce svítily. – – – 26 Slyš! – Ticho! – Z rakve ťuk – ťuk – ťuk! Jen matkou škubl tento zvuk. A ťuk, ťuk znovu – potřetí – tu rázem víko odletí, a matka rukou třesoucí – svou dceru zdvihá žasnoucí! „Kdo je to u nás, maminko?“ Toť naši hosté, Anynkol – „A co ti páni pod věnci?“ Toť, Anuško, tví mládenci! – „A nač, maminko, mládenci?“ Mé dítě, vždyť jste snoubenci! – „To sen jest! Kde mám ženicha?“ Tu vidíš, Jan už pospíchá! Div! – Jan přichvátal z nenadání a zdvihal pannu ke rtům svým – a pantáta jim nic nebránínebrání, jen usmívá se, žehná jim! Jak podivil se teprv kněz, když místo pohřbu zastal ples! Pan rechtor místo miserere hned veselejší partes bere: „Bůh požehnej vám!“ – tak zpěv zní, „ó snoubencové blažení!“ – – 27
SRDCE MATEŘSKÉ.
Co žádáš, dívko plamenná, vše snesou ti má ramena! Chceš s nebe hvězdné rubíny? Či perly z bezdné hlubiny? Čím lásku tvou si vykoupím? „Nenos mi perel ani hvězd – z těch pranic, hochu, není tvým. Však jedno přece tvojím jest: Já jediné to srdce chci, jež ode mne tě odvrací!“ Hoch ustrnul. On dobře znal to srdce matky, spjaté v žal, to srdce láskou tlukoucí, jež s něhou povždy horoucí do snivé dětské kolíbky mu ustýlalo polibky a v životě mu rozchvělém vždy bylo strážným andělem... On na to vše se rozpomněl – a v oko svůdné pohleděl – a na všechno hned zapomněl a sevřev dýku, k matce šel. Spěl nocí čerstvou, chladivou – však v jeho srdci pálil žár; tam hvězdy s tichou září svou – však v jeho srdci tma a svár. Tak doplížil se do chatky – – – – stál u matky! 28 Luna se na ni dívala, jak v bílém loži dřímala: Na čele, rukou samé vrásky od práce, starostí a lásky. Rtem jakby modlitba šla tichá, hrud’ oddychá a ze sna vzdychá. – Bleskem se dýka zaryje – proud kapek lože zalije – tak růměnných, jak by tam zkvetlo slziček Panny Marie... I chvátal k dívce matčin vrah a cítil, jak mu v dlani roste to srdce vroucí, klamu prosté, jak chtělo by zas láskou bíti, jak chtělo by zas promluviti. Již k domu milky své se blížil. Tu klopýtnul přes tvrdý práh – a srdce vzkřiklo jako v snách: „Synáčku – pro Bůh – snad si’s neublížil?!“ Když zaslechla hluk jeho milá, hned na práh domu přiskočila a vidouc srdce krvavé, zděšena vzkřikla: „Tyrane! – – Chtěla jsem lásku matky tvé, ne její srdce vyrvané! – Když srdce vyryl’s matce své, kdo věřil by v tvou přísahu!? – Klet jako Kain jdi životem!“ I odkopla jej od prahu a zamkla dvéře s rachotem... 29
TY DĚTI!
U ohniska máma stála, pod koláče přikládala. Běta v koutku s pannou hrála, pohádku jí vykládala. Kdo to otevírá dvéře? – sníh a vichor duje z venku, o hůlce se v jizbu béře – líto hleděť na stařenku. ,Bůh tě pozdrav, dcero milá! Zle dnes venku chleba prosiť - sotva jdu – ach, už ta bílá, už by si mě mohla skosiť!’ „Tu je koláč, maminečko. Čerstvý! Z máselného těsta! Pomohu vám, stařenečko, nerovná je od nás cesta. Pojďte mámo, pojďte mámo –„ pod pažím ji z domu tlačí. [30] ,Ale, dítě, pusť mě radší! staré nohy nepostačí.’ – Vyvedla ji, běží zpátky – v srdci bodlo ji to ranou: – Její dítě přede vrátky pod paží se vede s pannou. Koláč dává, řkouc jak matka: Čerstvý! z máselného těsta! Pojďte mámo. Tuze hladká, ledovná je od nás cesta...– Matka hned se otočila: „Maminečko! Pojďte zpátky! Co byste se plahočila? Zítra máme Boží svátky! Ukažte ten sotůreček – Vždyť můžete u nás bývať, můžete svým vnučkám zpívať, můžete si odpočívať!“ 31
PRUTY SVATOPLUKOVY.
Sem„Sem ku loži pojďte, mé děti!“ – král Svatopluk zdvihl se chor, hned stáli tři synové nad ním, jak nad orlem sokolů sbor. Z nich nejmladší dítě byl ještě, as dvanácte bylo mu let, on bál se, že bude snad trestán, tré prutů když na loži shléd. Tři lískové byly to pruty, kol spoutány v lýkový svaz, a Svatopluk jemu je dává a ze starých prsou zní hlas: „Mne léta už kácejí s trůnu, z vás každý chce království kus. Nuž, dneska vás podělím všechny. Ty, Ladíku, první to zkus!“ A hošík se na otce dívá a v kolínko opírá svaz – leč nadarmo zatíná zuby – mdlý sedá si u lůžka zas. „Tož, Svatvoji, synůsynu můj druhý, ten svazek snad přelomíš ty!“ A Svatovoj tisknul jej v pěstích, až okrvavěly mu rty. – „Aj, tak jsi sláb? – Mojmíre milý, ty ukaž jim sílu svou lví!“– Div Mojmíru nepraskly žíly, jak prohnul svaz nerozlomný. „Ne, nemožno!“ vracel jej otci a na skráni hořel mu stud. 32 Tu rozvázal Svatopluk lýko a po prutu dával jim prut. Teď Mojmír jej zdrtil jak slámku, a Svatovoj jakoby nic, i Ladislav zlomil jej hravě a radosť mu jasnila líc. „Co myslíte, synové moji, mám rozdělit Moravskou říš? Jen jednotou ona vám stojí, a svorností poroste výš. Má nepřítel před vámi třást se a pokojná žeň pučet z hrud, tož k Mojmíru přilněte v lásce! Sám o sobě slabý je prut!“ – Tu odešli synové mrační a reptali na otcův čin, jen jeden ho nechápal, zůstal – to Ladislav, nejmladší syn... Až po smutných dvanácti letech byl za noci od Uhrů jat a na hřbetě bujného koně byl na znaky provazem spjat. – A kůň ten s ním uháněl z vlasti přes mrtvolu Mojmíra dál, kol žaláře, v němžto pln strasti brat Svatovoj po léta lkal. A vlasť byla zdupána, pusta, a Velehrad v plamenech stál: tu teprve chápal čin otcův – však pozdě už! – Kůň letěl dál... 33
SVATOPLUKŮV CHRÁM.
Slyšel jsem zníti pověst, a věřím vám jí sám: – kdes ve hlubinách lesů prý buduje se chrám! A kdo že chrám ten staví? Svatopluk, starý král! Staví jej za pokání, že proti Svatým stál. On sám položil základ, než umřel znavený, ted’ prochází jen vlastí a snáší kameny: Kde Slovan pustí kámen, jejž proti bratru zveď, král rozjasní hned líci, krev omladá mu hned. Ten kámen hbito zdvihá, s ním chvátá v lesů tíš: [34] a hned o jeden kvádr chrám vyční k nebi výš. Když pro vlast dva se spojí, král pílí v lesů hloub a ze základu chrámu zas nový roste sloup. Až v objetí jak bratří si všeci stisknem dlaň: Tu nad mohutným chrámem on sklene zlatou báň. Aj, vznáší dostavěný chrám hlavu k výsosti, chrám smíření a lásky, chrám svaté svornosti! V ráz zavznějí mu zvony a vzbudí českou zem, a národ přijde celý, by jásal v chrámu svém. Tam v celém nebi světel král stane u trůnu, a národ šťastný, volný mu vstaví korunu!... Tak na výšinách lesů se staví velký chrám. Já jsem tu pověsť vysnil – a věřím vám ji sám! 35
VALAŠSKÝ MOTIV.
Já jsem báča velmi starý, nedočekám do jara, věru, že mě k odpočinku uzpívá kdys fujara. Až zas přijde jeseň smutná, vichor lesem zahučí, dám vám sbohem, hory doly, půjdu v Boží náručí. Na slunečku usnu zticha – praví mně to šediny - kolem mne se ovce sběhnou, sběhne se půl dědiny. Děti o mně pozapláčou, smutno zalká fujara: Umřel, umřel báča starý, nedočekal do jara. [36]
BÍLÉ RUCE. BÍLÉ RUCE.
Milosrdné sestry, bílé ruce máte, povězte mi jenom, čím je umýváte?
Čistou vřelou rosou si je umýváme, když sirotkům ráno slzy utíráme. Do podušek bílých si je utíráme, když nemocným v noci hlavy podkládáme. [37]
POSELSTVÍ. 1.
Bílá zimní krajina, pustá hájina, v háji holá kalina oči k nebi upíná, smutně pátrá do dáli, kde jen Vesna otálí? A tu vánky zavály, přivanuly ptáče z jihu, na kalinu sedlo v mihu, znalo písní celou knihu. Ona na ně pozírá, pupence své otvírá, naslouchá a listím hrá, bílým kvítím prokvétá, kalinkami zasedá: Tu máš, ptáčku, hody sprostné za poselství za radostné! – – [38]
2. 2.
Zavátá je krajina, pusta dědina. V jizbě bledá dívčina stokrát šíti začíná, toužně pátrá po dáli – kde jen Jiřík otálí?...
Tu se kroky ozvaly, posel nese bílé psaní, plné snů a vzpomínání, samá touha po shledání. Dívčinka je pročítá, tvář jí růží prokvítá, očima je prolítá, štěstí jí z nich prosvitá; jehlu z vlasů vyplítá: Tu máš posle dárek skvostný, za ten lístek přeradostný! [39]
VÍTE, JAK POVSTALA LILIJE?
Zhasla hvězda ranní, dívka skonala, matka bez ustání o ni plakala. „Slunečko, mé robě! Hřálo’s v domku mém, zapadlo’s mi v hrobě, v hrobě studeném! Byla’s cizí světu, samý vonný pel - tak čistého květu žádný neviděl! Andělé tě vzali, vznesli do nebe – kvítku opadalý, zhynu bez tebe!“... Na hrob uplakána chodí den jak den, i dnes přišla z rána – vizte zázrak ten! [40] Ze hluboka rovu kvítek vyrůstá, vítá bledou vdovu, líbá na ústa. Jak nevina dítka voní jeho pel – tak čistého kvítka žádný neviděl! A že slzy vroucí na hrob s l i l y j e, podnes kvítko skvoucí slove: lilije. 41
TULIPÁNEK.
Rozkvítal v háji tulipán, za jitra šel tam tudy pán. Jemu se květ ten zalíbil, Že zářný tak a štíhlý byl. „Pojď, květe krásný, budeš mým, v sad královský tě přesadím!“ Však tulipán se neujal, tam uvadnul a žaloval: „Proč jste mě brali, když jsem kvet’? Proč jste mi vzali mladý svět? Můj mladý, krásný, zlatý svět!“
NA JAŘE.
Nad Moravou střemcha bílá vonné kvítí rozestýlá, jak je dobře v trávě! V hlavách kvítí, v nohách kvítí, z dola vlny v slunku svítí, s hora ptáče šveholí ti: Tu je sladko spáť a sníti jak na Boží slávě! V trávu člověk hlavu složí, zapomíná muk a hloží, zapomíná sebe! Zapomíná, oč se souží, zapomíná, po čem touží, dušičku i oko hrouží v modromodré nebe... 42
ČEKANKA.
Pojď, modrooká dívčino! Ty’s moje štěstí jedino, pojď do německé otčiny a zanech české rodiny! A matka praví: Nechoď tam! Víš, jedinkou tě v světě mám, a v kraji, kde kdo zrodí se, tam nejlépe i shodí se! – Šla přec. Šel nebem měsíček, šli kolem měst a vesniček, šli přes hory a přes doly, až došli v švábské údolí. „Zde počkej, milá, u cesty, opovím příchod nevěsty! Já zajdu ke své rodině a navrátím se v hodině. A milá tiše usedne. – Už zahořelo poledne, den ochládl, noc nastala – dál čekala a plakala. [43] Ach, dívko, dívko spanilá, teď ráda by se’s vrátila, jeť věrna přec jen otčina – však smála by se dědina! I sedí dále u cesty. – – Ty modré oči nevěsty jsou plny rosy – na květy jsou samým žalem zaklety. 44
NEVĚSTA MĚSÍCE.
Když zrodila se Běla, měsíček v okně stál a dřív, než matka směla, jí líce zulíbal. Po léta chodil za ní a miloval ji moc – ach! zítra bude paní! – jak dusná letní noc! Dokořán okno stálo, van hebký clonou vlál – a náhle okno vzplálo, v něm bílý měsíc stál: „Má dívko krásná, znáš-li tu lásku v srdci mém?...“ A z jitra bratři našli ji v krvi pod oknem. A když ji pochovali na blízku stezičky, na jejím hrobě smály se samé měsíčky. [45]
BESEDA VÍNKŮ. (Bedřichu Smetanovi.)
Dí bílá lilije: Když dítě políbí mě rtoma a na srdéčko čisté přivije – ach, tu mi blaze, tu jsem jako doma! A na to maceška: Já plesávám, když srdce mladé mne nesouc na hrob matce, štká a na uslzený mě mramor klade. A mně, dí sněženka, je místem nejdražším jen košík, v němž roznáší mě bosá dívenka neb černooký, bledolící hošík. V to poupě růžové: Já nejraděj se k ňadrům tulím, jimž budoucnosť plá v záři duhové, a dýchám chládek láskou rozplanulým. Leč konvalinka dí: Radš pod obrazem Panny svaté svou vůni roním, když ji zástup ctí, a máj jí zpívá ku své harfě zlaté. [46] Barvínek šepotá: Já nejradš v dívčích vlasech spávám. Čím čistější je panny lepota, tím veseleji po kadeři hrávám! Pak šeptla fijala: Mně slaďounce se v knize dřímá, z níž duše v máji máj svůj čítala – a teď jen očima čte zrosenýma... Však vavřín šumotá: Mně na šedinách spí se hebce; leč sladší dřímota a samota mi – na bílé a zpráchnivělé lebce... 47
A KAM TY JSI LETĚLA?
V zelenavém úvale poorané hory stály snivě, zdumale prastaré tři bory. Když jsem kol šel silnicí v palném slunka vedru, sedal jsem v chlad šumící severních těch cedrů. Rád jsem léhal do mechu. Bory v šeptném vanu vzpomínaly v povzdechu bratří na Libanu. V rozšumělých korunách mladý pták jim zpíval, z hlubin mechu jako v snách chladný pramen splýval. Hledě v pouště do dálí uvěřil jsem tuše, že v těch borech skryta dlí dávných lesů duše. [48] Lesy kol jsou skáceny, jen jich duše snivá v tento koutek zlacený utekla se živa... Jednou však jdu opět kol – bory! moje bory! kdo vám sklátil hlavy v dol, do úvalu hory? Rudá krev vám vyvřela do sivého vřesu – a kam ty jsi letěla, duše dávných lesů!!?... 49
PAN BERNÍ.
Bylo to v jarní neděli. Kde jaký strom se květem strojil, dřín, jasmín, akát voněly, květ chvěl se sem a tam, an zástup včel se rojil. S akátu pěnka plesala, s jabloně drozd jí odpovídal, a motýl – duše nestálá – jen lítal sem a tam a klevetil a zvídal. Tu přišel větřík nezvaný, vybírat’ počal daně z hlavy, byl nad Zacheje prohnaný, jen chodil sem a tam, dral květy bez obavy. Když někdo hned mu necimbal, on hrdloval se s ním a klátil! Co dostať moh’, to sám si bral, a škubal sem a tam – Kdo groš měl, ach! ten platil! [50] Hned sem s tím stříbrem! Akáty! – Což myslíte si, že jsme kluci! – Hoj, čilimníku, dukáty! Nic nemluv sem a tam, sic pošlem exekuci! Co císařovo, císaři! Máť Vichor válku s Oceanem. Zdaž bez peněz se vydaří? Tož plaťte! Sem a tam zas musím býti s ránem! Shov, pane! – jabloň zahlesla. Počkej až po žních. Já jsem vdova! - On práskl ji, div neklesla, hráb’ v loubí sem i tam, šel s mošnou beze slova. Mně aspoň do pondělka shov! – Leč berní s ňader trhal šperky, že nenalezla pro žal slov, jen vzdychla sem a tam, vždyť zlámal jí i mladé dcerky! – – Pak shrábnul mince, na kůň skočil, přes hory, doly dal se v cval. Bůh sám ví, kde vše zašantročil, vždyť do knih pranic nezapsal! 51
MÉ PALMY.
Ten zahradníček ze zámku (by svoji přízeň ukázal mi) dnes na nový rok pod večer dvě mladinké mi poslal palmy. Poslík je k dveřím postavil. Tak sirotinky tiše stály a tlačily se k sobě blíž, jak vzhlédnout, mluvit by se bály. Jen pojďte dále, milounké! nic, krásné, nebojte se u mne, zde budu hřát a zkrápět vás, nechť venku sníh a vichry šumné. Zde budu hráť a zpívať vám ty písně žhavé z jihů smavých, vy duši mou tam zaneste na vějířích svých kolébavých! A ony jenom oknem ven, v dál pořád hledí v toužné nudě. Můj Bože – zpěv – a sen – a den však co to platno – v cizí půdě! [52]
TY NAMALUJEŠ SRDÉČKO.
Ty namaluješ srdéčko, ó duše mého lidu a ze srdéčka kvete to a hrá, až divno vidu. Tak vše ti pučí ze srdce, tvůj zpěv, tvá báj, tvé štěstí: Dokud to srdce krásné jest, vždy krásou bude kvésti.
PÍSNIČKA O LÍSTKU.
Můj první pohled z jitra lét’ na sad oknem ven: Na hrušni rudý lístek se třásl opuštěn. A k tomu lístku létla má duše v sluníčku a zlíbala jej celý: „Můj bratře! bratříčku!“ [53]
ŠOTEK NELENKA. ŠOTEK NELENKA.
Zlatá pohádka slovenská *)
Hospodyň: Aničko, jen se podívej, jak červený osvět plápolá, jak přástka je dnes veselá! A na tebe už došlo v pořádku! Tož, buď nám zazpívej neb vylož pohádku! Anička: Tak, když ty kolovrátky frčí nám, na zlatou přadlenu si vzpomínám. Co bude pěkného, to vemte z přástky, co lhaného, to přeslechněte z lásky. *** Měla matka dcerušku, lenošivou Helušku. Velmi krásná byla, neb se narodila, Když fijalka kvetla, růže lahodila... --- *) U Boženy Němcové jest nadepsána: Kinkaš Martinko [54] Od svítání do noci nic nedělala, jenom z rozmarýnky vínky sobě tkala, jenom dlouhé, zlaté vlasy na slunku česala a splétala si v korunku, jenom sobě zpívala, v boží svět se dívala. Vzala matka Helenku, na potok ji vzala, na bílém jí křeménku prsty natloukala. Jel tam tudy hrabě pán z Červeného zámku, plakať vidí děvčátko, klepať vidí mamku. Matko – pán se osopí – zač pak je to bití? – Eh, vždyť nezná z konopí příst než zlaté niti! Z konopí zná zlato příst? Zdaž ji neprodáte? – Prodám, prodám, což by ne – co mi za ni dáte? Zlata rovnou měřici! – Tedy ať je vaší! – A pan hrabě děvčici na vraníku vznáší. Přicválali na zámek, seskočili z vrance, pán ji vede zahradou k malé úzké bránce. Zdvihl těžkou závoru, vešli do chalupy: Od podlahy nahoru konopí se kupí. „Tu máš kruh a vřeténko, spřádej nitku tenkou, až vše spředeš ve zlato, budeš mojí ženkou“.ženkou.“ Skřípl v zámku zlatý klíč, přiskočila Hela – ale hrabě už je pryč – sama osaměla. Děvče osamocené, do nářku se dalo, až mu srdce sklíčené hořem usedalo. – 55 „Chachuchachi!“ z okénka zachechtal se kdosi – „Co má panna Helenka oči plné rosy?“ Vlezl malý mužíček – bradatý a krátký, Halinku mel červenou, botky z divné látky. „Ach, jak nemám plakati, stvoření já klaté! mám tu sama bývati, příst mám niti zlaté. A já přísti neumím, umím jenom zpívať, splítať měkký rozmarýn, do světa se dívať. Umím jenom v korunku splítať zlaté vlasy, umím v říčce na slunku obhlížet své krásy“. – „Já tě tomu naučím – ale odpovíš mi do tří dní: jak jméno mé, z čeho jsou mé čižmy!“ A hned sednul k přeslici, začal hlavou kývať, jako kocour vrčící začal sobe zpívať: „Kolovrátku toč se hbitě – tak se předou zlaté nitě! Toč se, v oku dělej mžitky – tak se předou zlaté nitky. Honem, nitko hedbávnatá, ať tě žádný nechopí, třpyť se honem, stezko zlatá, po tobě jde konopí. – Jak se kývám, jak si zpívám, jak se potím, jak si notím, konopičko ztemnělé hupky skáče z kužele, přechází a hned se zlatí, na cívce se vrchovatí – – – 56 V levém koutě šedivo, v pravém zlaté předivo! Kolovrátku, toč se hbitě tak se předou zlaté, nitě!“.... Až kdy vyšly hvězdičky, nechal mužík přádla, skoče ptal se Heličky: „Nu, tak neuhádla ?“ A když hlavou kroutila, zmizel v nočním stínu. Hela sedla k okénku, bílé ruce v klínu: Možná dosť, že jest mu Janek, kudrny má jak náš Jan! – Či by to byl Florijánek? Nos má jako Floriján! – Či že by mu Vašek bylo? Ale oči, trnky oči, má jak Pavel rychtářův – nemotorně však se točí,točí jako Jura kovářův. Nebo by mu Franta bylo? A ty botky! - Z korduánu? Nebo je to safián? Kdyby sem tak přišel k ránu švec náš, mistr Kocián! – Či že by to juchta byla? To se mi přec věřit nechce! Ze železa ulity? – Nešukal by v nich tak lehce cupity a šupity! – Aby to tak sláma byla! Ach – teď pojím malinko – co to venku kvílí? – Otevřela okýnko: Stařeček tu bílý: „Přeběda mně, běda mně! Starý jsem a hladný, nikdo pojíst nedá mně, nemá srdce žádný.“ 57 „Tu je víno, stařečku, bílého kus chleba – přijďte k oknu zítra zas, bude-li vám třeba!“ „Zaplať Pán Bůh! panenko, Pán Bůh vám to splatí!“ děkuje jí žebráček, do noci se tratí. Lehla v zlaté konopí, královské to lože – „Kdo mu jméno pochopí? – Bože můj, ach Bože!“ Sotva svitly červánky, mužík zas už seděl, klátil se jak strašidlo, přádla sobě hleděl. Večer shodil vřeteno: Nu tak panno Heleno! Půl konopí spředeno! Padla mi už na jméno? Co mu nyní, co má říc’? – Zachechtal se, zmizel. – „Marja Panno, rač mě stříc’? odvrať žal a svízel!“ Když pak přišel žebrák a dar mu na dlaň kladla, do jasného vína jí jasná slza padla. „Panenko, co k pláči vám?“ – „ŽaI mám u srdíčka; kdyby přišel bratr sám, nemá k němu klíčka.“ „Panenko, snad poradím!“ – „Mužík chodí spřádat nechci-li býť nešťastna, mám mu jméno hádat. A já hádať neumím, umím jenom zpívat, do vlasů plést' rozmarýn, do světa se dívat.“ Žebrák hlavou zakýval. „Nu, byl jsem dnes v boří – hledím, co to pod skalou: plamen k nebi hoří! Kolem ohně hrnků pět, divnou píseň hudou, obskakuje chlapčisko, halenu má rudou: „Hupy, cupy, šupy, dup, hoj, to bude krásný lup, to je něco na můj zub! 58 Moje milé, duše shnilé, bzučte všecky pod hrnečky, radujte se z malinečky, z mladinké mé frajírečky. Dva večery už mi hádá, ani zítra nedohádá, že jsem šotek Nelenka, botky z mravenčí mám kůže. A to děvče jako růže, jmenuje se Helenka! Ta má dlouhé, zlaté vlasy, hej, to budou zlaté časy! hej, to bude chutný lup! Hupy, cupy, šupy, dup!“ Divná přec to byla věc! Věř mi, že jsem nelhal! pravil žebrák šedivec, od okna se belhal. Hela lehla v konopí, ztrácela se v spánkuspánku, jako když ji utopí – až k bílému ránku. Jak by měla ustláno do mateří doušky, nemyslila na ráno, nebála se zkoušky. A když svítal třetí den, mužík zas tu seděl, rozkýval se rozzpíval, konopí si hleděl. Klátil se a prozpěvoval, ďábelsky se poškleboval: „Kolovrátku frč mi hbitě, ať se předou zlaté nitě! Úpletem z nich zlaté sítě, ulapíme zlaté dítě!“ Večer shodil vřeteno: „Nu tak, panno Heleno! Konopí je spředeno! Padla jsi mi na jméno? 59 Z jaké kůže čižmy mám?“ Skákal, smál se: „Již ji mám!“ Ale na to Helenka, klidná jako růže: „Čižmy šotek Nelenka z mravenčí má kůže.“ Když to mužík uslyšel, volal všechny ďasy – „Štěstí, štěstí, štěstí máš i tvé zlaté vlasy! Byl bych jimi zardousil hrdlo tvoje bílé, byl bych duši mladou skryl mezi duše shnilé! Ale ty jsi žebráku prokázala lásku – tím jen jsi mi unikla – vyhrála jsi sázku! Před láskou a dobrotou kouzla moc se ztrácí, ale štěstí trvalé kvete jenom v práci.“ Vlasy rval si, o zem bil, tvář měl na smrť sinou, vyfučel jak vítr zlý, odlít’ s Meluzinou. *** Sedí v zámku hraběnka, krásným jmenem Helenka. Zpívá, kruhy prohýbá, synáčka si kolíbá, šije z příze zlaťounké košilenky hebounké pro siroty ve kraji, které matek nemají. A v podzámčí v kostelíčku radosť býti při mši svaté: Dětí jako andělíčků a košilky všecky zlaté! – každé říká modlitbičku za hrabátko boubelaté. 60
SŮL NAD ZLATO. Pohádka slovenská.
Tři dcery moje! Pojďte sem mé děti! na starém dubě zelené vy sněti! Let padesáte kraloval jsem v slávě a vás jsem choval jako oči v hlavě. Dnes už ta hlava sněhem zapadá, a moje rámě mečem nevládá. Pomýšlím, které z vás korunu dát! Než ji však složím, přec věděl bych rád, jak která mě máte ráda! Nuž nejstarší má, v tvář mi pohledni! „Můj tatoušku, rozmilý pantáto, aj, vy jste mi nad stříbro, nad zlato!“ Tak nejstarší. A ke králi se shýbá a ruce vrásčité mu horce líbá. Nu, dobrá. A ty, dcero prostřední! „Já táto, tatinečku milený, mám ráda vás, jak vínek zelený!“ [61] Tak prostřední se vlídně k otci měla a révou se kol něho ovíjela. Nu, dobrá. A ty, dcerko poslední? „Já, tatínečku, srdce mého půl, já mám vás ráda, ráda jako sůl!“ Tak ticho Maruška jen zašepoce a sladce dívá se na stařičkého otce. Tu vzkřikly sestry: „Aj, ty nevděčnice! Ty nemiluješ otce svého více než marnou sůl!?“ – A Mařenka jim přikývala: Jako sůl! A na krále se podívala – a bylo v pohledu tom srdce půl. – „Ty děcko nezdárné! Jak mě to bolí!“ Král rozhněval se, vousy probíral se. „Když otce nevážíš si více nežli soli, jdi, jdiž mi z očí! Jdi si po svévoli! Až časy tak se promění, že sůl se více pocení,pocení než zlato, drahé kamení, pak přihlas se s tou solí čarovnou a budeš královnou!“ * Z hradu dívka kráčí, v slzách jde a v pláči, slzami jde do světa, kde bodláčí rozkvétá, přes údolí, přes úbočí bloudí, kam ji nesou oči, jen uzílek pod paží. Došla k chatky zápraží. Dobrá babička, dobrá – z očí jí to hledí – 62 matička podzemního obra, u kolovrátku v chatě sedí a zve si Marušku za služku. * Co Maruška v řece košulenky pere, sestra nejstarší si zlatá roucha bere. Co Maruška v síňce tenké niti přede, sestra prostřední si v šumném tanci vede. Co Maruška slouží v prácech do únavy, v zámku sestry chodí z plesu do zábavy. Maruška jí chleba, teskní dlouhé noci, sestry při hostinách laskají se k otci. Ale otec vidí, vidí už a věří, milejší že zlato nejstarší je dceři. Starší žádá zlata, mladší žádá svatby – Ach, zelený vínku! Lituji své klatby! Často myslím na ni, rozmilou Marušku, něžnou, vlídnou, dobrou, starostlivou duškul Korunu bych dal jí, hned bych poslal pro ni – pohádky však není v širém světě o ní! Kdo ví, která řeka tebe pohltila! kdo ví, v které moře tebe odplavila..odplavila... * – „Pane králi – milostkráli –“ příběh’ kuchař – „zpráva zlá! 63 Hosté už se hrnou v sály – všechna sůl je rozmoklá!“ Nu, což nevíte si rady? Honem poslat pro jinou! – Nelze, daleko je všady – za dvanáctou krajinou! „Tak sol něčím jiným slaným! – Pro Bůh, co solí jak sůl? – Táhni mi s tím žvastem planým! Ať je zavčas pokryt stůl!“ Ach, byly to hody chutné! Ty pečínky bez soli! Panstvo od hostiny smutné odcházelo v nevoli. – Král sůl v celém světě hledá, všude posly vysílá. Ale kdo má, špetky nedá, kdyby zlatem vážila! Ochořely chlévy, domy, král sám stonal na lůžku – Zas mu padlo na svědomí, vzpomněl na svou Marušku. * Doba našla dobu, Marušenko, dítě! Zajdi zase domů, toužně čekají tě. – „Ale stařenečko, jak já půjdu domů, když mě táta nechce. Ke komu, ach komu?“ Neplač, duše, neplač! doba všechno mění. I sůl proměnila nad drahé kamení. 64 Výslužky si žádej, co tvé srdce volí! – „Nechci, než hrst soli, pro tatínka soli!“ Nu, když tak si vážíš soli, dítě milé, tu máš, vem si mošnu plnou soli bílé. Ani nevíš, jaký skvost ti v dlaně kladu. To ti syn můj přines’ z podzemních svých skladů. * „S Bohem, chaloupko má, útulku můj zdravý, když jsem neměla kam položit své hlavy! S Bohem, ovce bílé, milé jste mi byly, zvonečky jste žal můj z duše vyzvonily. Ptáčci muzikanti na košatém stromě, vy jste písničkami staraly se o mne. Ptáčci prozpěváčci, vesele se mějte, ještě na cestu mi jednou zazpívejte! Pán Bůh zaplať, matko“ – chce jí líbat ruku – kde je? – Kukačka jen z buku volá: kuku. * Prošla hradem čtyry dvory v rouchu z plátna šedého, vzkřikli na ni: Král je chorý! Nikdo nesmí před něho! Jen mě pusťte! dívka na to – nesu králi darem skvost, dárek nad stříbro a zlato, uzdravuje na starost! – Pustili ji. Král ji čeká, slep a na smrt umořen. Dívka vešla, před ním kleká, skývky chleba žádá jen. 65 Nuže, podejte jí chleba! Ale – soli nemáme! –- Milostkráli, není třeba! praví děvče neznámé. Ukrojila chleba krajíc, sáhla pro sůl do mošny, klonila se, podávajíc králi dárek rozkošný. – „Sůl! Lidé, lidičky! Sůl v hradě máme! Co pak ti, panenko, v odměnu dáme? Žádej si démanty, stříbro a zlato – nebo chceš království mojeho půl?“ „Nežádám, tatínku, ničeho za to, jenom mě rád mějte jako tu sůl!“ „Pro Boha! Ty jsi to, Maruško zlatá!? Já jsem tě zapudil, nešťastný táta, a ty mi odpouštíš, andělské dítě? můžeš mi prominout nelásky hřích?...“ Maruška v náruč mu skočila hbitě, ústa mu zamknula v polibcích svých. * Maruška – králka na trůně má křišťál soli v koruně, sestry se před ní uklánějí, všechen lid žehná lásce její, neb v její mošně zázrakem sůl množí se a živí zem. Teď soli – a vtipu je v království dost, teď panuje radosť a blaženosť! 66
KUKAČKA.
Já jsem až k úsvitu. tututú slaďounko spal, kdosi mne ze spánku kukukú vyburcoval. Vstal jsem a skočil jsem sem sem sem ku okénku, slyšel jsem na buku kukukú kukulenku. Nečíhej, nestíhej hej a héj! kukulenko! V háji buď, nelítej eja héj pod okénko! Očka dvě nalíknu nununú [67] nalíknu dvé, pod tvoje křidélko ohohó navlíknu své. Pak si Tě ve klícku kukukú uzamknu hned, dudat ti já budu dududú a ty mně pět!
DÁ-LI PÁN BŮH!
Anda dívka jako svíčka. Dukátů-li neměla, měla líčka jako z mlíčka, ráj byl, kde si zapěla. A když byla Anička, dal Bůh také Janíčka. Janík chlapík byl jak struna. Scházel-li mu lán i dům, ramena měl přece junná a tu naděj k nebesům: že, když Bůh dal Aničku, v mále dá i kravičku. Upleskali domek malý, kolébku jim kmotr dal, a když malí přirůstali, nebyl z toho trud ni žal: Dal-li Pán Bůh zajíčka, dal mu také trávníčka! 68
HRNČÍŘSKÁ.
Ten náš hrnčíř, to je hrnčíř, ten zná točiť kruhem svým, jako Pán Bůh na nebesích točí kolem světovým. A jak v ráji z rukou Božích sličný Adam z hlíny vstal, tak on nádob jako kvítků na tisíce nadělal. Nakroužil jich na tisíce, na nich květů milion, lístků, stonků, holoubátek, tu srdéčko a tam zvon... Jednou, když byl zabrán v práci, zaklepal k nim císař pán, prohlížel ty květné mísky, s úsměvem vzal květný džbán: „Nač pak tolik trav a kvítí?“' – žert bylo znát po hlase – [69] „Na těch džbáncích, na těch miskách nikdo se přec nepase!“ Hrnčíř za uchem se škrabal – šelma jeden chytrácký: „Tolik květin, jasný kníže, pro váš lid je chudácký. Nechci mluviť o těch daních – ale, pane, to je tak: Květné mísky – málo na nich – ať se pase aspoň zrak!“ Císař pán měl ze slov radosť, potáh’ mistra za uši – a hned kázal ministrům svým zmírniť daň jak přísluší. Mistr květoval však dále, tak se mu to uzdálo: Když prý jsou teď mísky plny, aby lépe chutnalo.... Ten náš hrnčíř, to je hrnčíř, ten je mojím chlapíkem, ví, co počíť s uměním svým a co se svým – jazykem! 70
ACH, TO CESTOVÁNÍ!
Když jsem jel k Rajhradu na voze, tralala na vozíčku, pod vousy jsem si pěl v úvoze, tralala, v úvozíčku: „Každinký hřebíček brní svou písničku, prkénko každé mu přidrnkává – Bože můj, vždyť mi to vytřepe dušičku, žaludek obrátí – ach, má hlava!“ – [71]
JE TO NĚCO LEPŠÍHO?
Hrály dudy u Pobudy a já jsem je slyšela, dávali mně zahradníka, a já jsem ho nechtěla. Já chci raděj krejčího, to je něco lepšího, ušije mi kamizolku z kanafasu něčího. – Věc se sběhla. Mistr Jehla milou Mařku sobě vzal a z něčího kanafasu svěčné šaty ušíval; šil je rukou zkušenou pro děti a ženu svou, až mu jehla z ruky padla, skonal s myslí skroušenou. Tu hned s hůry letné kůry andělské šli pro duši, plno kusů kanafasu přinášeli v loktuši. Ušili z nich dlouhý plášť: [72] „Tady, duše, tady máš, do toho se nastroj pěkně a tak půjdeš v stánek náš.“ Oj, holečku! Takou vlečku nemá ani kardinál! Ta se tahá – mléčná dráha – dvacet mil a ještě dál! Přes hory a kamení za krejčím se pramení, lidé myslí v celé zemi, že je slunce zatmění. Došli k ráji. Petr svatý odemk’ na andělů hlas, vpustil Jehlu, ale vlečku rychle branou přimknul zas. Vlečka dlouhá, daleká, po kousku se posmeká, kdykoli jde duše v nebe... To se Jehla načeká! – Hrály dudy u Pobudy, Mařko, ty’s je slyšela, dávali ti zahradníka a ty jsi ho nechtěla. Chtělas raděj krejčího, z kanafasu něčího šije prý on kamizolky – Je to něco lepšího? 73
KDYŽ MI BYLO SEDM LET.
– – „Marylko, počkejte na mne! Vyrosta vezmu si Vás – – “ Ona jen pohlédla na mne, spjala si svatební pás, po šíji pustila vlasy, myrtový věneček v nich, v slzách se chvěly mé řasy – jí na rtu úsměv se mih’. „Byla jste ke mně tak vlídna, kdykoli příběh’ jsem k Vám! Košíček na okně zhlídna, hádám hned, co v něm as mám. Z košíka lahůdky plaším, ze rtů Vám úsměv a šprým – moh’ by kdo jiný býť Vaším, moh’ by kdo jiný býť mým?“ – – Ona zas pohlédla ke mně – v očích tak slzavou zář – v posled mě políbla jemně, závoj si spustila v tvář. Zazněly svatební zvony, [74] průvod se do chrámu bral – a když se vrátil sbor hostí, v síni jsem já ještě lkal. Na stolech kytice kvetly, líbaly zákusek lem. Družičky ke mně se slétly: „Hošíčku, přisedni sem!“ Poháry počaly cinkať, hosté se počali smáť, struny v to počaly břinkať – já jenom neustal lkáť... A DNES, KDY MÁM ČTYŘIADVACET.
Dnes ona už je žena suchá, má žlutých dětí růženec – oj, Bože dobrý, jucha! jucha! – a já jsem ještě mládenec! 75
Ó TI PTÁCI ŠTĚBETÁCI!
Pod lipou jsem povzdechnul si, polo vzdechnul, polo zapěl, jak mi duši láska kruší, jak bych umřel pro kohos. Nevším jsem si v lípě ptáčka: – Polo zpíval, zpola slouchal, dobře schoval, pamatoval, co jsem zpíval o lásce. Kam teď přijdu, všude ptáci samou lásku opěvují –: že ten ptáček štěbetáček, že on všechno vyzvonil! [76]
II.
LEGENDY A LEGENDIČKY.

[77]
U RAJSKÉ BRÁNY. Adamu Chlumeckému.
Slunko hřálo v ráji, plně kvetly růže, ale bledý Adam za ruku vzal Evu a šli z ráje štěstí, oblečeni v kůže, ku bráně šli zlaté, kde stál anděl hněvu. Bříza sklonila se, Evu pohladila: Kam tak smutna, Evo, paní naše milá? Adamu se réva o kolena vila: Zůstaň, drahý, u nás! listím lichotila. Oba ohlédli se uslzeným okem, uklonili hlavy a šli chvějným krokem... Uviděli zemi – ohromeni stáli: Pusté hory, doly, rokliny a skály, po skaliskách bystřeň divoce se pění; všude hloh a kámen, nikde klasu není; na jabloňce plody zelené a plané, a kde jaké kvítko jest jak uplakané. Růže, jež se smály v rajských slunných místech, na srázech se třesou – o pěti jen listech; a když smutná Eva halouzky se tknula, šípková růžička na zem upadnula, Evě z bílé ruky krev se vyřinula. Sýkorky a pěnky, drozdi, žežulenky, [79] veverky a laně, jedly v ráji z dlaně, hrály, skotačily, pěly, švitořily před člověkem padlým do lesů se skryly. – Jak se lidé třásli, jak se teprv lekli, když lev zařval v skalách a vyskočil vzteklý! Eva zalomila nad hlavou mdlé ruce, na šíj mužovi se zavěsila v muce, teskně zakvílela jako siré ptáče: Kam jsme zabloudili, Adame můj milý, Adámku můj milý, co jsme učinili! Slyšel Adam s bolem, kterak žena pláče, obrátil se k ráji, a měl plné oči: „Bože Hospodine, zdali ještě vkročí v ráj kdy naše noha – či jsme navždy, navždy vyhnáni v ten údol pustin, slz a vraždy?“ – – „Vyhnáni jste, kleti. Ale přijďte, děti, přijďte opět k ráji, až ty růže plané vypěstíte v plné, vůni rozdýchané. Přijďte, děti, k ráji, až ty hory doly budou rovnou cestou jako hladké stoly. Navraťte se k ráji -– pak vás pustí strážce, až budou žíť lidé v pokoji a lásce!“ Truchlil Adam před tím,tím jako strom, když vadne, nyní potěšil se, jak když rosy padne. Uchopil se rýče, kypřil tvrdé role, zatím Eva zpěvem veselila pole, veselila pole, chovala mu dítky, v sádku pěstovala planých růží kvítky. Přirůstalo lístků, přibývalo vůně, až tu Eva měla plné růže v lůně: Zaraduj se nyní, Adame můj milý, už jsme z planých růží plné vypěstili! Rozjasnil se Adam, utřel čelo z potu, vítal růže jako hvězdy ku životu. Uvili z nich kytku a šli s kytkou k ráji, na bránu tam tloukli, že už růže mají. 80 Ale cherub mávnul mečem po okolí: „Ještě hory doly nejsou rovné stoly!“ Zaplakala Eva, zamyslil se Adam zíraje k hor tvrdým, nedozírným řadám; ale nezoufal si, kopal s novou pílí, otevíral zemi kovohojné žíly, k pomoci zval skryté ve přírodě síly. A když ošedivěl, vnuku svému pravil: „Půjdu k matce Evě, život už mě znavil. Co ti zanechávám, práce veliká je: Srovnej hory doly, abys došel ráje!“ Rychle hynou lidé, rychle letí život – pomálu se hýbou skály z horských divot, ale neúmorná, pracná lidská snaha, i ty tvrdé skály drtí, boří, zmáhá. Člověk bořil hory, z ocele kul kola, zapřáh’ lehkou páru k vozu jako vola, zapřáh’ ji jak orla, hrdě k ráji létnul: „Pohleď, Hospodine! Horám šíj jsem setnul, vlak se po nich žene, k vozu vůz se váže!“ – Ale zpátky! – Cherub bleskným mečem káže: „Překlenul jsi doly, prolámal jsi hory, ale v lidstvu dosud nenávisť a vzdory! Co Kain zabil bratra, není v světě lásky; stařec nenalézá, kdo by hladil vrásky, žebrák okem kalným pány hýřiť vidí, vidí zlobu lidí, jak se nenávidí, chleba nepřejí si, o zlato se bijí, a jak v rodnou půdu bratrskou krev lijí... Dotud zatrněna bude cesta k ráji, až se všeci lidé v lásce zobjímají!“ *** Věky zapadají jako v brázdu zrní – ale cesta k ráji pořád samé trní. 81
TOUHA BOŽÍ.
V zahrádce Anny a Jachima líbezný paloučekpouček se ujímá. Sleť, Gabrieli, zaleť tam, kolik už vykvetlo, povíš nám. – Vypučel teprv jeden list, zelený; zrosený, svěže čist. – A když už bylo k poledni: Sleť, Gabrieli, a pohledni! – Pane, už vypjal se útlý stvol, rosy je na něm kol a kol. – Slunko už sklání se ku horám: Sleť Gabrieli, pospěš tam! – Už, Synu Boží, v lupení bělounké poupě se pupení! Když z brány noci šel bílý den, lilije kalich byl otevřen. Z kalicha Slunko se zrodilo hned, radostí svítilo na celý svět. [82]
ŠLA BÍLÁ DÍVENKA...
Šla bílá dívenka – Maria Panna. V červáncích hořela východní strana a jitřenka blyštěla v ní –: „Kéž bych já mohla tou hvězdičkou býti! Ona jde před sluncem, ona mu svítí, a pod ní svět tmavý se dní!“ Šla Panna Maria zahradou štěstí – viděla nevinnou liliji kvésti, a poupátko pučelo z ní –: „Ó kéž bych byla tou květinou bílou, rosou se třpytí a vůni má milou, a poupě jí v náručí sní!“ Šla Panna Maria Jerusalemem. – Zlacenou bání a ze sloně lemem dům Boží tam do nebe ční –: „Ó kéž bych byla tím velebným chrámem! Oběti hoří tam pověčným plamem, žalm Bohu tam bez konce zní!...“ Máti! – Jak zářily Betlémské nivy, žasly a ptaly se, jaké to divy, an jásal Ti andělský zpěv: „Zdráva buď, Jitřenko Dome náš zlatý! Zdráva buď, Lilije, květe náš svatý! Buď zdráva nám, Královno děv!“ 83
LEGENDIČKA.
Máť Boží rozestýlá v kolébku bílých plen: „Pojď sem, hrdličko bílá, a zacukruj mu jen: Cukrů, cukrů – přicukruj Dítku sen!“ Však hrdlička zlá k doubku svá křídla rozpjala, a sedla si k holoubku, a Panny nedbala: Cukrů, cukrů! se v doubku rozsmála. Tu Matka Boží hebce ji v dlaně lapila, tkaničkou ke kolébce hrdličku přivila: Cukrů, cukrů – tak zpívať musila. Od hlavy po ocásek bílá je hrdlička, však nyní černý pásek má kolem hrdlíčka. Cukrů, cukrů: To je ta tkanička! 84
SVATOJANKY.
Červnová noci kouzelná! Keř svatojánské jiskry střásá, kol po horách všech oheň plá, kol ohňů chasa bujně jásá –- a roztáčejíc světla svá, zvěsť plesnou do údolin hlásá, že zítra svitne jasný den, kdy Křtitel Jan byl narozen. Jan Křtitel jako malý synek už zamiloval samotu, v tmách lesů hledal odpočinek a srdečko mu rostlo tu; už bujných, hlučných her se štítil, neb vyšší touhu v srdci cítil. Hoch často v pusté sluji skal se hluku světa ukrýval, by mohl mluviť s Bohem svým. Kdys, umdlen slunkem červnovým, tam usnul v dlouhých modlitbách. Když procitnul – noc tichla v tmách, [85] jen sem tam cvrček skrytý cvrčel a potůček jak ze sna hrčel. I skočil hošík ulekaný a hledal cesty na vše strany, šel po skále a propasti a nemohl se vymásti. Tu znaven klekl v chladnou trávu a k nebi zbožně zdvihl hlavu: „Můj Bože – nikde hvězdičky! Juž pláčou oči matičky, a syn jí bloudí v temné noci. Ty, jenž jsi poslal světlo své, by našli Tě tři králové – ó přispěj ku pomoci!“ A hle! tu brouček zahořel, dál nesl se a dál se skvěl, dál ponášel mu lampičku a osvěcoval cestičku. Jan Křtitel s myslí důvěrnou šel domů za svou lucernou. Ten brouček ke svatému Janu vždy po lesích se třpytí hloučkem, plá v každou rokli, v každou schránu, a svatojánským sluje broučkem. 86
POKUŠENÍ BRATRA ANGELA. I.
Angelova tichá cela se dnes úlem rozšuměla; rytíři a jejich paní rojí se tam bez ustání. Teď se Angel štětce chopil – nikdo ani nedýchá – do zlaté jej barvy ztopil a pod obraz dokonaný napsal: „Růže z Jericha“. Z jeho postů, z jeho bdění, z jeho snění, přemýšlení a z nezemské lásky světce vykvetl ten zázrak štětce,štětce jako růže z jarní noci. Pln je krásy, pln je moci. Vše jest okem, mlkne v žasu. Mnohý rytíř zadumaný vzpomíná si mladých časů, kdy i on kříž připjal rudý a v zem svatou s vojem táhltáhl. [87] Krásné tváře viděl všudy, po mnohém tam oku práhl, ale takou božskou září, květnou něhou, čistým pelem nezářila v světě celém, v Betlémě ni v Cařihradě, na východě, na západě ani jediná z těch tváří. Na turnaje vzpomíná si. Mnoho paní luzné krásy za trub znění, kotlů hřmění věnčilo mu hrdou hlavu. Ale ani jedna z davu této kráse rovna není! Frater Angelus, mnich zdárný, nechtě naslouchat své chvále, odebral se do knihárny, vyňal staré passionale. Aj! To drobné malování! Na bělouši svatý Jiří kopím v tlamu draka míří, a saň se mu chrupem brání... „SIyš, Angele, barev mistře!“ slyší bratr namlouvání – „Tvoje Nebes královna živoucí se vyrovná! Rajskou záři jímáš bystře! Což, abys i zkusil Musu, zda vystihne p e k l a hrůzu!? Maluj draka odvěkého! - “ Angel přejel čelo dlaní: „Svatá Panno, chraň mě zlého! 88 Tobě se můj štětec klaní, Tobě slouží do skonání!“ „Mistře! krásný je tvůj zápal! Vymaluješ-li však ďábla se vší jeho ohyzdností, zoufalostí, ohavností, aby člověk pád svůj chápal: mnohá duše, která slábla, náhle svoje scestí pozná, vyčte pekel muka hrozná, počne nový život pravý. Neztenčíš tak Boží slávy, ani věnce svojí hlavy!“ Frater Angel brání se sic – ale kudy chodí snivý, odevšad naň ďábel civí: ďáblem se naň šklebí měsíc, ďáblem šerý pahýl stromu, ďáblem chrlič s výše dómu. Sami ďábli! – Ale není v nich to celé zatracení, zoufalá ta propasť bezdná mezi Satanem a Bohem! Angelus jí dosud nezná. On se musí do ní v ž í t, aby věrným pekla slohem moh’ ji v mrtvé plátno vlít!
II.
V zadu knihovny jsou dvéře. Nápis nad nimi plá v šeře, jaký nad peklem zřel Dante: „Já jsem brána k městu strastí, k zatracenců smutné vlasti. 89 Všaké naději se braňte, kdo mnou vcházíte!“ – On vešel! Ďábelský stín se tu věšel na ty svazky v černé koži, na ty stvůry haeretiků, spuštěncův a odpadlíků od pověčné pravdy Boží. Nejčernější vybral z knih a zas dveřmi ven se mih’. * Často nyní v skrytu cely Angel sedal před zrcadlem, vilnosť ve svém oku vpadlém, čítal život Floribelly, rouhání měl na rtu zvadlém. Marně zvonek volá k choru. Angel sedí v tajném vzdoru, hýří při poháru vína, hýří a vše zapomíná, co ho stálo muk a trýzní, odříkání, bičování, nežli v sobě zmořil vášně, a než Bůh dal jeho žízni pokoj, mír a smilování! Teď je pustil se řetězů jako feny, řvoucí strašně,strašně jako vlny, hřmící s jezů. Satana, jejž dávno zhubil, znova ve tmách srdce budil a jak mu teď lící kmital odlesk plamu pekelného, na plátno jej štětcem chytal, zvolna kresle ďábla svého... 90
III.
Fuj! – ten hnus! – ta stvůra dračí! Každý, kdo jen malbu shlédne, nakvap čelo křížem značí, zachvěje se, hrůzou bledne, odplivne a prchá z cely... Okénkem se večer dívá. Frater Angel osamělý hořce hledí na svou malbu. Zachvěl se. Vždyť na něj plivá lid, jenž plivá na obraz! – Aj! – co to? –zří novou šalbu? Hrůza ďábla v slunku splývá v jakés bolné zadumání, jeho škleb je trpkým smíchem. „Satan přec tak strašným není!“ zvolal Angel v udivení, „a to, co zde sluje hříchem, přírody je hlas, jež volá a jíž nikdo neodolá!“ Ne – teď obraz hnul se zas! Polehounku otvírá se jako brána z jiných světů a z té brány, rovna květu, kyne ruka – pravá, levá, šumí bílý hedváb šatu, až tu z rámce celá děva vyskočila v letném chvatu sametovým střevíčkem na dlážděnou cely zem. „Nelekej se, duše milá“, s úsměvem naň promluvila, 91 ramenem jej ovinula. „Pojď, již dlouho tebe hledám! U klášterní brány sedám, zda bych tě kdy zahlídnula, a ty na krok nevycházíš! Na kolenou se tu plazíš v mrtvém, dusném klášteře!“ A tu na okénko cely spjaté révou do úponků hrdličky dvě přiletěly. Sameček se k družce shýbá, oblétá ji, hladí, líbá, a jak hudba rajských zvonků hlaholí to z ptačích rtů: Máj už tu! Cukrů! cukrů! – – „Prchni! Já jsem princezna, prchni se mnou v důvěře! U moře mám bílou villu, prchni, krásný, do asylu! Krajina je líbezná, v oranžích tam vánky hrají, vůni květů kolébajíkolébají, a hrdlička volá v háji. Tam budem žít v lásky ráji jako zabloudilí v báji, tam při mořském šumění vzdáš se snům a umění...“ „Nemohu! – Jsem vázán slibem!“ „Jenom pojď! My sliby slíbem! Láska – první přikázaní!“ A on vzdal se jí jak maní. Objat horkým ramenem, 92 šel s ní ve snu zmámeném tichem chodeb, schody dolů. Došli k dveřím sakristie. Slyšet, jak se v snivém molu z chrámu lije melodie žalmů pění zbožných mnichů... „Angele, jsi sakristánem, zlata, klenotů jsi pánem, drahý kalich vezmi v tichu, na cestu ať zlata máme!“ Šel, odemkl skříně známé, s klenotem se k dívce vrací – Tu se ozval chodbou lomoz, mnichové jdou právě z choru! – Dívka vzkřikla na kolenou: „Pomozte! Kdo dobrýdobrý, pomoz! Slitování mějte s ženou, přispějte slabému tvoru! Hle, ten kalich, muži svatí...“ Bratři bledi, hrůzou jati, stáli kolem v černém hávu. Opat došel vážným krokem, stanul přísně, ptal se okem: „Angele, kdo jest tu v právu?“ Angel, jako bleskem sklán, spadl na zem na kolena, čelem bil: „Mě svedla žena! Milosrden buď mi Pán!“ – „Monastýra hanba světem zítra půjde dračím letem. Angele, co spáchal’s nyní! Znova vrážíš Kristu hřeby! Otec řádu pláče v nebi a dav nepřátel se šklebí!“ 93 Bolné ticho zvučí síní. Angel v hrud' se bije, v tváře. – „Bratři, hle, on sám se viní a náš Bůh je Bohem lásky, praví opat. – „Do žaláře zaveďte jej na pokání!“ „Půjdu, otče, bez otázky, přijmu pouta bez reptání: dovol jen, ať svatá Panna, mojí rukou malovaná, do mých hříšných očí plane!“ Opat kynul: „Ať se stane!“
IV.
První ruměn slabé zory – jako když okřívá chorý – líbá hory, sahá mříží do žaláře na tvář mnicha. Frater Angel v poutech leží, na svůj obraz v dumách zírá; zlatá zář jej obestírá, Panna rty své otevírá: „Angele, mé drahé dítě! Vidíš, tak tě ve své sítě vlákal věčný lidstva vrah! Andělem-li Božím sluješ, proč jen nebe namaluješ,nemaluješ, proč jsi v propasť pekla sáh’? Nyní pojd’ a ráj zas maluj! Perutí svých nezakaluj v hříšném vášní vzplanutí: moje krása nech ti stačí, 94 netuž po peruti dračí, máš-li křídla labutí!“ Tak mu děla, plna touhy, a zas byl tu obraz pouhý.
V.
Ráno sluha do žaláře vězni nesl chleba, vody. Místo Angelovy tváře vidí v poutech – potvoru! Tentam – skáče přes tři schody, až mu v těle duše slábla – „Probůh!“ vrazil do sboru, „Angelus je změněn v ďábla!“ Zástup bratří hledí – trne. Posvěcené vody berou a vše k žaláři se hrne, vchází v klenbu dušnou, šerou: Vskutku! Ďábel v poutech úpí, zrakem blýská, řinčí, supí. Týž to hnus a jed, ty rysy, jak je Angel chytil kdysi. Zdaž pak ohavný ten obraz dosud v cele mnicha visí? Po zádech všem hrůza běží, a s modlitbou na rtu spějí k pusté cele Angelově. Překvapeni jsou tu v nově: V cele svěží slunko leží, Angel ve zlatistém ráně nadšen sedí u díla a maluje Matku Páně, zářnou, jak s ním mluvila..mluvila... 95
ŽALOBA.
Kdys přišla Luna před trůn Paní a smutna klekla na stupně: „Ó Královno! měj smilování! Jak bloudím světem potupně! Kdy bratr Slunce s nebe zírá, vždy země naň se usmívá, květ koberců mu rozestírá a všechny ptáky rozzpívá. Když ale zdvihám já své líce a Slunce má se na odchod: hned pustnou lesy, hloub se tmíce, hned počernává stříbro vod. I v houští ztichá bdělé ptáče, i lid se ztrácí v domech svých – a moje snivé světlo pláče jen na hrob, na rakev a hřích...“ I odvětila Paní Luně: Mé dítě milé, nač ten stesk? Hleď na svět jako Slunce slunně a uzříš slunný smích a lesk! [96]
PIVOŇKA.
Pivoňka, pivoňka, krásný květ červený, býval bílý, teď se chýlí krvavě zbarvený. Kristus Pán umíral, ona se přivila, žhavá místa nohou Krista hladila, chladila. Pivoňka, pivoňka, krásný květ červený, býval bílý, teď se chýlí krvavě zbarvený. [97]
VEČER PŘED BOŽÍM TĚLEM. P. Methodu Laudínovi, milému faráři Segimonovu.
Žalm dozpíván. Lid vyhrnul se z chrámu, a za lidem šel poslední tón varhan, a za tónem vál kadidla dým vonný, táh do růží a roztrácel se k hvězdám, k těm věčným svícím na oltáři nebes... Však v tichém chrámu pohasnuly svíce. Kdo ještě zbyl tu, znamenal se křížem a odcházel v ten vlažný večer června, jenž zvědavě se díval v černý chrám. Já s věčnou lampou sám a samotinký dál jsem se modlil, kleče v koutě tmavém. Tu viděl jsem, jak mladinké dvě břízy, dvě bílé břízy, ztepilé jak panny, se před oltářem zachvěly a s touhou ku svatostánku sepjaly své větve. A levá šepotala: „Já včera ještě stála jsem na slunné stráni a vánek oblétal mne a líbal bez ustání... Já však jsem myslila: Ó kéž jsem oliva [98] tam v dálné svaté zemi před tisíci lety! Kéž v mojem stínu Spasitel sám spočívá, a z mojich plodů šťáva hojivá kéž řine se mu na vyprahlé rety, jež v prachu žhavé pouště unyly, když tvrdým srdcím lásku mluvily!“ Pak druhá promluvila: „Já včera zadumala jsem se s kraje vísky. Déšť marně sypal perly v mé smaragdové mísky... Já v srdci práhla jen, tou blahou palmou být, bych do večeřadla se, Pane, dívat směla, když víno krve své jsi bratřím dával pít! A potom, na Sion když měl jsi vjít, jak byla bych se v cestu střela celá! Jak jásala bych – třeba šlapána – pod oslátkem Tvým, králi, hosanna! Obě: A rázem, než se nadáme – padáme! Bud' blahá rána požehnána i ruka, kterou byla dána! Ó Bože náš, my rády mladý život skládáme a zvadáme: Vždyť vidíme Tvou božskou zář, po které strádáme a jako nevěsty v Tvou svatou náruč padáme!... *** Tak zněla modlitba těch panenských dvou stromů. Jak hudbu nebeskou jsem v srdci nes’ ji domů. 99
JIŘÍK LOUDAL.
Cinká, blinká umíráček Jiříkovi na cestu. S úzkostí jde ubožáček nebeskému ke městu. Kuřátku on neublížil, dobrák býval od kosti, ve všem se však loudal, plížil – to mu dělá starosti. Jednou potkal v sníh a sloty hocha; bosý byl jak trs. A co Jiřík? Zouval boty, než se vyzul, hošík zmrz’. A tak vše, co dobře činil, mělo vždycky jeden kaz: Všechny dobré skutky špinil lep a smůla, kolomaz. Teď, co mine noha nohu, bílou cestou stoupá výš, na soud kráčí k Pánu Bohu – čekají naň dlouho již. [100] Na prestole démantovém – Jiřík cloní oko mdlé – vládne Bůh Syn mocným slovem, po bocích dva andělé. Pravý anděl zdvihá knihu, skutky jsou v ní zapsány; levý váží provin tíhu, které byly spáchány. Jiřík hleděl na jazýček: míska dobrá padala – tu cos přihodil čertíček – bác! a spadla míska zlá. Poklonil se Jiřík Pánu, k peklu kráčel zadumán, z daleka mu čerti bránu otvírají do kořán. Tu kdos volá: Jiří! Jiří! Jiřík ostal státi bled; Anděl s nebe k němu míří. Stal se omyl! Vrať se hned! Vejdi v ráj a zanech smutku! Archanděl byl zmýlený: Čtyři listy dobrých skutků byly smolou slepeny! * Milý příteli! Té zkoušky v nebi hleď se vystříhať! Zvláště dluhy své a dloužky beze smůly vždycky plať! 101
HANÁCKÁ LEGENDA.
Kdys svatý Petr s Kristem Pánem šli oroseným, slunným ránem až dorazili na Hanou, tu zemi Bohem žehnanou. Zde svatý Petr praví Pánu: Hle, co tu zlatých niv a lánů, co žita jsi té půdě dal, však nedal’s, kdo by žal a bral. „Nuž, dobrá, Petře! Učiň z žita tu člověka, ať žatva sytá tvých očí darmo neláká. Stvoř prvního dnes Hanáka!“ I zrobil svatý Petr tělo, však nevidělo, neslyšelo. Tož dych’ mu v líc – tich ležel strýc. I dechnul víc – však Hanák nic. „Vem klas a pošimrej ho nyní! To praví Pán a Petr činí – Hned skočil Hanák rozmilý: ,Ve, to je moje obilí!’ [102]
ŠELMA ČERT.
Velký kříž stál na dědině. Kdo šel mimo, pozdravil tam: „Kriste Pane umučený, buď nám hříšným milostiv!“ – Nedalo to čertu spáti, mnul si čelo, vrtěl sebou, jako by jej na nůž brali, až pak hup! a luskl si. Proměnil se na poutníka, kopyta skryl dlouhým pláštěm, k Říhovi šel, sousedovi, který býval u kříže. – – „ProsiI bych vás o hlt vody. Ale máte kříž to krásný! Víte, co mu schází? – Stromy! Chládek! Vůně! Ptáčata!“ Hm – a Říha sázel stromky. Vyrůstaly, obrůstaly, [103] zarostly kříž, přerostly kříž – nikdo si ho nevšímal. Radostí čert neusínal, mnul si tlapky, vrtěl sebou, tancoval, div neobrátil peklo vzhůru nohama... *** Radosť není bez žalosti a bez trní není růže. Víte, kdo byl čertu trnem? Bdělé zvony na věži! Jen se z rána rozzpívají, hned se všecko ve chrám hrne! Nedávají čertu spáti, pořád do snů hučí mu. Čert – a nevědět si rady! Udělal se kmotrem Říhou a šel k panu farářovi: Pochválen buď! pozdravil. – Jako, že by obětoval něco na chrám, na zvonění, by se, jako, vyzvánělo na mši svatou dvakráte... Fundace se založila. Dvakráte se vyzvánělo; ku prvnímu vyzvánění čert sám na věž chodíval. Bumbum, bimbam, tak to hřmělo. Kdo spal, ještě obrátil se – 104 vždyť to ponejprv se zvoní! – schrupnul si, měl ještě kdy... Bimbam, bumbam – tak to hřmělo při poprvním vyzvánění – při druhém jen: cinky, blinky – kdo byl usnul, chrápal dál. Když jsem přišel do kostela, varhan hlas tak smutně volal, nikdo s nimi nenotoval, k pláči bylo Gloria. Na obraze na řetěze rarach smál se... Od té čertu, byť i louskal růženeček, nevěřím a nevěřím! 105
SVATÝ FRANTIŠEK SERAF. Našemu Tatíčkovi Beneši M. Kuldovi.
U Belvagna zelená se ve panenské máje kráse rosný háj. Jím svítí stezka; stačí právě pro Franceska a pro jeho nevěstu, pro Chudobu bezstarostnou, s nížto dal se na cestu. Sotva vešli v klenbu skvostnou, slétají se zevšad ptáci – kosi, vrabci, ohniváci, drozdi, špačci, vlaštovice, sýkorky a pěnkavice, strnadi a křepelky, žežulky a trpělky – prosí světce bez přestání o cvičení, o kázaní. Zpěvné krčky natahují, pestrá křídla napřahují, piští, sviští v jedné směsi, na hruď, na bradu se věsí – ba i čáp, ten filosof, [106] pozapomněv na žab lov, za kapuci tahá světce, aby promluvil k nim přece! Dobrý svatý vlídně patří na tu žízeň. – „Milí bratři!“ začíná pak svatou sklizeň: „Bratříčkové okřídlení! Zdali pak to radosť není, hleděť na pestré vám peří, jak se v slunci třpytí, čeří a jak unáší vás z prachu do blankytu, k slunci, nachu! Nesejete, nežnete, žijete přec, pějete. Za to, bratři, chválím vás! Pějte díky Stvořiteli, který tolik lásky, krás rozlil na vás, na svět celý! Zda si ještě vzpomínáte, jak Syn Boží kolikráte, když se tísníval naň nával, za příklad vás lidem dával? Komu tolik štěstí přáno! Nuže, pějte každé ráno v zeleném tom vašem chrámě jako mniši v kůrské škamně hodinek sbor neunavný: Na znamení ranních zvonů jako bdělý hebdomadář počne skřivan antifonu. Drozd pak, stkvělých tónů vladař, zanotí hned hymnus slavný. Na to v hlučném unisonu do žalmů se všichni dejte, celý žaltář přezpívejte, 107 pěnkava vždy dozpívá konec žalmu: Gloria! V posled musí vyvzlykat slavíček: Magnificat! Vrabci, pěkně asterisky zachovávať! Tam a sem neskotačte! A vy, plísky, netřepejte ocasem! Čápe, neklechtej! Buď kliden! Počkej s tím na svatý týden! A vy, špačci roztržití, řádně dbejte žalmu niti a nemaťte do latiny všední šprým ni jazyk jiný! Vůbec chovejte se vzorně, aby člověk, slyšící vás, ze svých světských bludů vyváz’, ve kterých se topil vzdorně; aby hruď, jež pyšna byla, vděčností se rozvlnila, aby člověk s důvěrou snášel muku veškerou, nechal trudů, bláhovství, hledal Boží království!...“ Takto svatý, otec k synům domluvil. Hned matutinum ptákům z hrdel vděčných znělo, světce v dáli provázelo. *** Ale ptáci, ptáci, ptáci! Jak se vám to z hlavy ztrácí! Pěkně lidem kážete! Vrabci, ti jsou hádka samá – kdy jim zobák svážete? 108 Pěnka pořád gloria má, špak se Svatým neřídí, s dubu křičí na lidi: š – š – krrrdle – dididí, slavík, láskou bláhový, lká jen písně Hálkovy, a ten mudrc čáp si klechtá, kdykoli jej zoban lehtá... Podle vás i pěvci lidí melodie svoje řídí, a svět, jako byl, je dnes vzdálen, vzdálen od nebes...
UTONULÝ.
U cesty, jež táhne v dálné kraje štěstí, jiskrooké víly kouzelný sad pěstí. Ohnivé tam květy! – je jich jak vln v moři, těžkou vůní dýšou, hlavu do snů noří. Mladý rek, jda v dálku, dal se zvábiť vůní – te tam bezduch leží jako v mořské tůni... 109
OSTATKY SVATÉHO METHODĚJE.
Nedaleko Velehradu na své roli do úpadu sedlák oře, rozorává, na své koně povolává: Eja huj! Hlouběj, hlouběj, vranče, brůno! Poklad skrývá země lůno tady někde po údolí, v tomto poli, snad v mé roli – Bože můj! Není ze zlata ni stříbra, není to snad ani libra – a přec bude sluncem jasným, Slovanů všech trůnem spasným – Eja huj! Já ten poklad ve snách vídám, já se modlím, o něm zvídám – Hloub! Když mi jej vyořete, sto měr ovsa dostanete – Bože můj! [110] Vyořete-li tu jámu, povezete skvosty k chrámu, skrytí v pentle, ve brokáty potáhnete kočár zlatý – eja huj! Od Visly a od Dunaje přijdou bratři v naše kraje, a Rus bílá a Rus stará pošle knížata a cara – Bože můj! Z blízka z dáli přijdou králi, biskupi a kardináli, patriarši – bílou bradu – připutují z Velehradu – eja huj! Když se potom v našem kraji bratři smíří, rozjásají, a vy jásot uslyšíte, ať se mi pak neplašíte – Bože můj! Koníčky, mé koně zlaté, potom navždy dooráte! Budem bloudit v jednom letě po slovanském šťastném světě – eja huj! Stříbrem vás pak podkováme, hedvábná vám sedla dáme a kam přijdem v slávském kraji, všeci vás tam polaskají – Bože můj! 111 Přijdou kněžny od daleka a jich ruka. bílá, měkká pohladí vám dlouhé šíje, do hřívy vám zlato svije – eja huj! Bože můj!... 112
III.
PŘILÉTLY PÍSNĚ Z DALEKA.

[113]
POZOR! Heřman Lingg.
Slavíčku, jen pozor dej! Nezpívej tak sladce! Sic tvé přelahodné pění přivede tě do vězení – pozor dej! Kvítko krásné, pozor dej! Nerozkvítej žhavě, nevoň vroucně tak a sytě! Zahlídnou tě, ulomí tě – varuji tě! Dívko krásná, pozor dej! Nesměj se tak vlídně! Tvoje vlídnost, krásná líčka – vzpomeň na květ, na slavíčka! Pozor, pozor, pozor dej! [115]
KRČMA NA PUSTĚ. Mik. Lenau.
Kdys volně táh’ jsem po Uhrách. Jak byl bych přijel domů, když vůkol pusta tichla v snách a nikde domu, stromu. Ni živá duše – ticho tak! Jen černé mraky táhly večerním nebem, z pod oblak blesk tiše kmitnul náhlý. Slyš! zní to z temné dálavy, až z dálných, dálných plání – – – i lehám uchem do trávy –: toť jezdců dusotání! A rozchvívá se v hloubi zem, jak blíž a blíže kluší, vždy úzkostnějším úhozem, jak hruď, jež bouři tuší. Dav bujných ořů dusotem se přihnal před pastýři, [116] ti štvou je dále klusotem a práskot bičů víří. Zpod kopyt pádných odlétá kol písek do všech konců, an vranec vítr odmetá a nedbá lání honců. Jen bezuzdný kůň sveřepec má spjaty bujné skoky, neb jezdec na něm jako klec mu pevně svírá boky. V dál hřmeli, odkud bouřná moc bliž valila se mračná, a zanikli, – snad mraků noc je pohltila lačná... Mně však se zdálo napořád, že zřím a slyším stále těch černých kopyt hromný spád a hřívy rozevlálé – Že mraky černí oři jsou a směsí poplašenou dál nebes klenbou dunivou jak hrom se tryskem ženou – A vichor, statný pacholek, že písničku si fičí, a divé stádo, hluk a jek, hřmí před blesknými biči. Už uříceno stádo, mdlo, ruch těžkých kopyt ztichá – teď kapek v pustu napadlo: toť ořům pěna šplíchá. 117
Svět zvolna tone v soumraku – aj! svah tam vyvýšený: tam odtud svítí do zraku a kynou bílé stěny! Hlas vichru umlk’ slabostí, i bouřka ticho byla, tu nad step samou radostí si duha poskočila. Blíž přicházel svah pahorků, než slunko zapadnulo, v palaší střechy, na dvorku a v oknech zaplanulo. Vích, révy znak, tam vyvěšen nad štítem tančil, susle – Když v dál jsem slouchal potěšen, zpěv zaslech’ jsem i husle! l zabočil jsem, v krčmu šel, sám used k svému džbánku, rej vůkol mne se otáčel jak hbitý tanec vánku. Krev mléko byly holky tu a štíhlé byly v pasu, roztáčely jak v zákmitu své hochy – zbojnou chasu. V takt plesky tlesky do dlaní, smích ostruh – cinky břinky, tu píseň výskla v jásání, tu lkala do vzpomínky. Juch! bratři zlatí – zbojník pěl – juch! svoboděnko volná! – 118 Tak se rtů se mu jásot chvěl, však z oka slza bolná. Jen hejtman sedí. Na loket mu snědé tváře svisly, zdá se, že z hluku poodlét’ a na svůj osud myslí. Jest chmurno jeho obočí, však oka žár jím šlehá jak plamen z lesních úbočí, kdy noc už na ně lehá. Kdy hoši bouřněj zavýsknou a dupnou – prosti kázně – on prázdní na dno číši svou a prázdnou staví rázně. Mu dívka sedí po boku, jak na otce naň zírá, a zdá se, že si poskoku mu k vůli odepírá. Zrak jeho v blahém vzrušení se její krásou pase – pak pomýšlí: Co bude z ní? – a žalosť tajná hla se... Cigáni divěj na cimbál i v srdce počli bíti, až sladká rozkoš v horký pal a v plameny se nítí. Tu vůdcova též tmavá líc se ozářila v lesku – já vzpomněl si však šibenic – a vyšel jsem pln stesku. Ni živé duše – pusto jest, jen na nebi to září, 119 tam táhne jasné vojsko hvězd a měsíc plnou tváří. l vůdce vytratil se ven, v dál zírá – bdělý – němý – do noci pátrá zamyšlen – pak chýlí ucho k zemi, zda nekvačí už neštěstí, zda neduní už klusot, zda půda ticho nevěstí husarských koní dusot. Ni hlásku kol. I postanul, by viděl hvězdy skvící, by zřel, jak bílý měsíc plul, a jak by chtěl mu říci: Měsíčku, v rouchu neviny! Hvězdičky, velké moře! Jak jdete klidně v hlubiny a nevíte, co hoře! – Poslechnul zas – a skočil v ráz a houknul v krčmy síňku, a náhle polknul jeho hlas vír hluku, šumu, řinku. Než srdce třikrát buchlo mi, kde kdo byl na koníku – mněl jsem, že zem se prolomí – a titam v okamžiku. Dál cigánská druž seděla, ta chasa krve jaré, a Rákočiho, rebela, mi hrála písně staré. 120
HRDINA. HRDINA.
G.A.Bürger.
Zvuč, písni má ty hrdinná, jak jásal zvon by do varhan! Kdo hrdinsky si počíná, ne zlato, zpěv mu budiž dán! Dík Bohu, že zpívat a chválit znám, já čackému rekovi zazpívám. Teplavý vítr z jihu vál a Vlašském fučel úprkem, roj mraků před ním prchal v dál, jak stádo běží před vlkem; smeť osení s polí, les vykácel, led na řekách, jezerech vyvracel. Sníh na horách se roztavil, pád sterých bystřin hučel v hloub, vln mořem luka zaplavil, veletok země rychle vstoup’. Výš vlny se valí, až po břeh jdou, led v balvanech valíce před sebou. [121] Most na pilířích, obloucích se klenul s břehu k břehu v dál, byl staven z kvádrů mohoucích a prostřed mostu domek stál. Tam mýtný byl s ženou, rodinou – O mýtníku! mýtníku! Vody jdou!! Už příval duní ve spěchu, kol domku proud a vichry řvou. I vskočil mýtný na střechu a hledí v bouři vířivou, „Ach, milosti Boží! ach, přispěj nám! Jsme ztraceni! Ztraceni! Vše to tam!“ Kry hřměly blíže – houk a houk – v břeh ten i onen vrážely, šly na pilíř i na oblouk a kořisť v tůně snášely. Hoj, mýtný se drkotá s ženou svou, a děti jak vichor a vlny řvou. Kry hrnuly se – ráz a ráz – zde na tom břehu, na onom se kvádrů troskotala hráz, jak do pilířů bil by hrom, a za chvilku shroutí se mostu střed – „Ó smiluj se Bože! Ó přispěj hned!“ Výš na vzdáleném břehu stál dav mladých, starých civící; kde kdo pjal ruce, každý lál, však bál se v příval šumící. A mýtník se třese tam s rodinou, dál o pomoc větrem a bouří řvou. Kdy zazníš, písni hrdinská, jak varhan a jak zvonů hlas? 122 Nuž promluv! Nebuď dětinská! Jak dlouho necháš trnout nás? Už ku středu mostu jde zhouby rej – ó hrdino! hrdino! Přichvátej! Tu tryskem hrabě na koni se přihnal na břeh, hodný pán. Zda v dlani něčím nezvoní? Aj, měšec! zlatem vysypán! „Dva stováky dostane zlaťáků, kdo vydá se zachránit chudáků!“ Kdo hrdina je? Hrabě snad? Nu pověz, písni hrdinská! Pán hodný jest – jak že Bůh svat – však většího má píseň zná. Ó hrdino, hrdino, začni již, neb záhuba hrozivě kvačí bliž! A výš a výše proud se dmul a hlasněj, hlučněj vichor vyl, a hloub a hloub duch poklesnul – ó muži spasný! Pil, o pil! Hle, pilíř jde na pilíř – prask a houk – a oblouk se troskotá na oblouk. „Hurrá! hurrá! Jen neváhat!“ pán měšcem s koně potřásá. Dav slyší to – však pomáhat se živá duše nekasá. Ach, nadarmo mýtný tam s druží svou dál o pomoc větrem a bouří řvou. Hle, prostý, bodrý venkovan tu kráčí cestou o holi, šat nemá zlatem lemován, však postavy je sokolí. 123 On slyší hlas hraběte, chápe hned, a na blízkou záhubu řídí hled. A křížem čelo požehnal, člun blízký přitáhnul a hup! nechť vír se bouřil, proud se hnal, on prodral se, by vzal mu lup – však běda, člun uzounký příliš byl, než aby vše najednou zachránil. Třikráte dral se veslem svým, nechť vír se bouřil, proud se hnal, a třikrát přistál k nešťastným, až dílo spasné dokonal; a sotva že poslední na člun vzal, i poslední pilíř se ztroskotal. Kdo hrdina ten, kdo pak byl? Rci, zpěve můj ty rozmilý! Hm, sedlák život nasadil, snad žlutáčky že zvonily? Však kdyby pán nebyl dal dukáty, ni sedlák by nebyl tak srdnatý. „Zde“, zvolal hrabě, „příteli! Zde odměna! Ber, vezmi už!“ Toť pěkné, nemyslíte-li? Pán – přisámbůh – byl čestný muž! Však šlechetněj v halině bilo přec to srdce, jež sedlák měl, poctivec. „Můj život není ze zlata. Jsem chudák sic, však jísti mám. Leč tuhle celník pantáta za zlato vděčen bude vám“. Tak dobráckým, poctivým hlasem děl a obrátil se a odcházel. 124 Jak jásáš, písni hrdinská, jak zvon by zvučel do varhan! Kdo hrdinsky si vésti zná, ne zlato, zpěv mu budiž dán! Dík Bohu, že zpívať a chválit znám, já bez konce píseň mu zazpívám. 125
PĚVCOVA KLETBA. L.Uhland.
Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál, plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál, a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý, v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily. Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán, tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán; co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv, co promluví, je knuta, co napíše, je krev. Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených, ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich; kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun, a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun. Kmet pravil jinochovi: „Teď, synu, pozor měj! Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj! Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné! Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné“. [126] Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou, a na trůně tu sedí král s chotí královnou, král v nádheře své strašný jak záře severní, choť vlídná však se dívá jak luna večerní. Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil, že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil; pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas, zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas. V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob, je svobodu a mužnost a věrnost po sám hrob, je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám, vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám. Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb, i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb, královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích, v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých. „Lid můj jste pobláznili, svést’ chcete ženu mou?“ král zuřivě to křičí a chví se osykou; meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul, z nichž místo zlatých písní proud krve vytrysknul. A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih. Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových; ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal, tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral. Však před vysokou branou, tu stanul pěvec kmet, tu uchopil svou harfu, svou harfu – haref květ, tu o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz, pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz: „Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vám zpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrám, 127 ne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruch, až v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch! Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář, sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář, ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny, ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný. Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých! Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých! Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna, jak smrtné chropotání nech vyzní do prázdna!“ Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten, zdi leží rozmetány, strop sálů probořen; sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru; i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru. Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá, strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá, jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová; nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova. 128
PÍSEŇ O ZVONU. Bedřich Schiller r. 1799
Vivos voco. * Mortuos plango. * Fulgura flango. Živé volám. * O mrtvé lkám. *Blesky lámu.
V zemi čeká, zděna všude, forma, z hlíny pálená. Hoši, zvon dnes ulit bude! Chutě k dílu ramena! Pot-li vyvstane, čelo rozplane: potom čest má mistr z díla; shora však jde zdar a síla. Do díla, jež se vážně chystá, se vhodně vážné slovo tká: když dobrý hovor má v ní místa, pak práce hračkou utíká. Nuž, vhloubejme se v rozjímání, co ze slabých sil nevzniká; chlap zaslouží jen pohrdání, když neváží, co podniká. To právě zdobí mužův zápal a na to jest mu rozum dán, [129] by v hloubi duše výtvor chápal, jenž rukou jeho dokonán. Hola! Sneste suché louče, hodně vyschlý, smolný bor, aby plamen do kotouče vyšlehoval nad otvor! Měď mi roztavte, cínu připravte, aby hustá zvonovina tekla jako malvazina! Co ve stavidla hlubou jámu buduje s ohněm naše dlaň, to se zvonice, s výšin trámu kdys o nás rozzpívá se v pláň. Když věky kol se budou hnáti, to mnohým duším dojme sluch, to s truchlícími bude lkáti, v tom křídla k nebi najde duch. Co osud střídavý v svém shonu v klín pozemčanu dole svál, to zaburácí ve hruď zvonu, jenž nábožně to poví dál. Bílé bubliny se linou. Dobrá, kovy taví se. Promisme to luhovinou, luhem roztok spraví se. Ať jsou bez pěny kovy smíšeny, by se v ryzí hmotu slily, jasným tonem hlaholily! Neb zvon má v jásot propuknouti, když vítá dítko milené na zemské jeho první pouti, 130 již koná, do snů schýlené. Mu v lůně budoucnosti dosud spí slastný jako strastný osud. Matčino něžné pečování mu vyzlacené jitro chrání. – Čas prchá v honbě šílené. Hoch smělý od dívky se dělí a hrd se pouští v cizí zem, až o holi svět projde celý, v dům navrátí se cizincem. A v kráse spanilé se skvící, zjev rajský s luznou velebou, hle, s cudnou, uzardělou lící stáť vidí pannu před sebou. Tu nevýslovná touha vkročí v hruď mladou, jinoch bloudí sám, slz rosou vlhnou jemu oči, an prchá bujných druhů hrám. Jí ve stopách se zarděn brává, jen úsměv – a je přešťastným, květ lučin první vyhledává a milenku svou zdobí jím. Ó něžná touho, sladké ždání! Ó mladá lásko ze zlata! Ráj nebeský se k oku sklání, hruď hýří, blahem bohata! Kéž rozkvétá a neuvadá ten krásný čas, ta láska mladá! Za trubkou, hle, trubka hnědne! Tento proutek spustíme; sklovina-li na něm sedne, do lití se pustíme. Zčerstva, hoši, dnes! Zkuste mi tu směs, zda co nepoddajno bývá, s měkkým blahověstně splývá. 131 Neb kde se tuhé měkkým vroubí, kde síla k jemnotě se snoubí, tam zahlaholí řádný zvuk. Nuž ten, kdo na věky se váže, nech důkladně se srdcí táže – jen krátký blud – a bezdno muk. Roztomile v dívek vlase vánek vínkem povívá, a zvon chrámu stříbrohlase k slavné svatbě pozývá. Ach, s tou slávou, s těmi zpěvy končí života též máj; se závojem, s pásem děvy rozplývá se luzný ráj. Vášně žár chladne, láska má zůstat: květina, vadne, plod musí vzrůstat. Muž ven se řítí v urputné žití, snaží se, baží, vráží a sráží, tu lstivě, tam divě a cestou i scestím se honí za štěstím. Tu hrnou se do domu nesmírné statky, tu zásoby vzrůstají, domek je z chatky, prostory rostou – a z domku je dům. V domě dbá rázně ctná hospodyň kázně, matička dětí, moudře den celý rodině velí a děvčata cvičí a hošíkům brání 132 a bez umdlévání se po práci shání a rozumně zboží pořádá, množí a do vonné truhlice poklady střádá a bzučivou nitku kol vřetena spřádá, lesknavou vlnu a bělostnou přízi do skříně čistotně hlazené sklízí a k dobrému přidává lesku a chuti bez oddechnutí. Otec radostný točí hled s dalekozírného slemena domu, vidí statky své – samý květ, povaly vidí vzhůru se pnouti, stodoly vidí žitem se dmouti, zásobny vidí úrodou plnit, po větru vidí žita se vlnit, pyšným se chlubí rtem: Nevývratný jak zem proti všem přívalům vzpíná se krásný můj dům. Ale osud, jenž nás mučí, na věky se nezaručí, chvatem kráčí pohroma. Do lití se dáti smíme, lom je pěkně vyzuben. Ale, než to vypustíme, pomodlem’ se, zkrátka jen! – A teď zátku ven! Chraň nás Bůh ten den! Trubkou nakřivenou v čmoudu tok se žene žhavých proudů. Jeť oheň mocný dobroděj, kdy člověk hlídá, krotí jej; ať boří, tvoří cokoliv, 133 vždy k pomoci má tento div; však zdivočí ten nebes div, kdy, z okovů se vymaniv, si klestí volnou dráhu sám syn přírody, tož volný plam. Běda, kdy se bez pout vidí! Aniž odporů by dbaldbal, přes ulice plné lidí válí hrozný požár dál, neboť živly nenávidí to, co člověk vykonal. S nebe rosí požehnání, prší v pláni; z černých mraků tu a tam blýská plam! S věže – slyšte! – zvon lká, ach – na poplach! Zkrvácen blankyt žhavý. Tohle není zářný den! Kam ty davy náměstím? Ha, tam dým! Plápol stoupá praskotaje, ulic táhlou řadou vlaje, vichrem síly přibíraje. Žhoucí jako z výhně tlámy sálá vzduch; v něm praští trámy, krov se řítí, okna třeští, matky bloudí, děti vřeští, trosky hlučí, bravy skučí! Všechno pádí, shání, chrání, noc se mění na svitání. Seřaděnou paží páskou jako sázkou 134 létá vědro; ve vysoku tryská voda v proudném toku, Vichor letí – vyje v skoku – shání ohně pochodeň. S praskotem se v suchou žeň plamen vrhá, hýří v lovu, do vyschlého padá krovu a jak chtěl by v burném vání z hlubin rozvrátiti zem a ji urvať útokem, roste k nebi bez klesání velikán! Sudbě vzdán síle boží člověk uhne; úžasem mu rámě tuhne, an zří děl svých ztroskotání. Zdoutnalé spálenisko, chmurných větrů tábořisko. Do průlomův oken sirých sedly hrůzy, nebes mračna v letné chůzi hledí tam. Jeden hled k rovu tomu štěstí, domu sílá člověk naposled – pak sahá k holi bez povzdechu. Ač plam vše schvátil do zkázy, přec jemu sladkou nechal těchu: Své milé hlavy čítá v spěchu a hle! ni jedna neschází. Tak už kadlub v zemi dříme, kovem jsme jej nalili; zdaž i šťastně pokosíme, 135 co jsme pracně nasili? Zda nám kyne zdar? Nerozpuk-li tvar? Snad, co naděje nám svitá, už nás rána stihla skrytá. Tmavému lůnu svaté země svých dlaní svěřujeme ruch, jí rolník odevzdává sémě a doufá, tam že se mu vzejme, jak usoudí mu moudrý Bůh. Leč kladem’ dražší sémě jiné se smutkem v země náručí a doufáme, že z rakve stinné kdys v krásnější květ vypučí. Dumně s chrámu duní, zní zvonu píseň pohřební. Vážně provázejí jeho hrana poutníka – jeť cesta dokonána. Ach! to manželka je drahá, ach, vždyť je to máti něžná, kterou černá stínů kněžna z objetí odvádí muži, útlých dětí věrné druži, jež mu dala, kvetouc blahá, a jež u svých ňader, úst s plesem matky zřela růst. – Ach, rodinné pásky jemné přeťaty té hodiny, neb už bydlí v říši temné dobrá máti rodiny; ta, jež byla hospodyní, péčí svou už nehlídá, v osiřelém domě nyní velí cizí, nevlídná. 136 Dokud zvon se neochladí, prozatím jsme hotovi. Jako v loubí ptáci mladí, kdo chce ať si pohoví. Vyjdou hvězdičky, a jsi volničký, klekání ti zvoní, synku; mistr nemá odpočinku. Bodrý, roztoužený sladce z dáli divým hvozdem chodec chvátá ku své rodné chatce. Bečíc domů běží ovce, a krav bujných, čelatých a hladkých stádce návsí šerou bučíc do stájí se berou. Do dvora s žitnou zlatí vůz se klátí; modrý, bílý na obilí hrá květ věnců, bujně s věnci letí k tanci chasa ženců. – Ulice, trh utichají. Kolem světla útulného domácí se poscházejí, branou městskou vrátný skřípá. Do tmavého pláště zem se halí! Měšťana však bezpečného netrudí noc, jež vyburcuje zlého; neboť zákon strážným okem bdí. Řáde svatý! blahodějné dítko nebes, ježto stejné 137 volně, lehce, smavě víže, ty nám stavíš města, chýže a ty divocha jsi z luhu přivolala, druha k druhu, u lidí se osadilo, nejdražší je spjalo páskou: k domovině sladkou láskou! Tisíc ruk se hýbá, činí, vesele si pomáhá, v ohni tom se nezastíní žádná vloha, povaha. Tovaryši s mistrem spěší, volnosť hlídá každý krok, každý stavem svým se těší, vítán jest mu v práci skok. Mužům ozdobou je práce, snažné píli žehná Bůh; koruna-li zdobí vládce, ctí nás našich dlaní ruch. Sladký míre se svorností, kéž vás hostí toto město blaživě! Nikdy nám den nevycházej, v němž by hordy hrůzné války přiburácely k nám z dálky, v němž by oblohu, kterou krášlí večer snivý září svou, měst a vesnic požár divý zbarvil strašnou záplavou! Budovu mi zbořte zase, dostála juž úkonu, ať se oko s duchem pase na zdařilém na zvonu! 138 Bušte kladivem, drobte hlíny lem! Má-li zvon se naroditi, jest nám kadlub rozbořiti. Smíť formu rozbíť mistr leda, v čas pravý, rukou zkušenou; však hrůza domu – třikrát běda – kde kovy samy vyženou. Tu povodeň ta, slepě vzteklá, se hromem valí z puklých stěn, jak rozdávený jícen pekla vše žár si uchvacuje v plen! Kde řádí síla bez rozumu, tam nedaří se výtvor umu, kde sám se vymaňuje lid, tam nerozkvete blahobyt. Ó běda, kde se v tichém městě troud nahromadil bez ruchu, lid okovy své sápe chřestě, sám řádí v hrozném výbuchu. Tu vzpoura vstane před provazem a rve jím, že zvon zaskučí a, maje mír jen pěti na zem, sám vzpouře heslo zahučí. Volnosť a rovnosť – řvou a troubí; tu klidný občan chápe zdroj, an po ulici, ve podloubí se potuluje vrahů roj. Tu hyenami zuří ženy, z hrůz mají žert a rozkoš svou, jak pardal zuby nabroušeny, živoucí srdce soku rvou. Nic není svatého, vší hrůzy a kázně svazky porvány, muž řádný padá v drápy lůzy. 139 vše neřesti jsou pozvány. Lva probudit – v tom nebezpečí, zub tygrův všechno zdrtí jen; hrůz veškerých však hrůza větší jest člověk, je-li rozvášněn. Těm běda, kteří kladou svíci v dlaň tomu, jenž je temna syn! Mu nesvítí a můž’ jen říci a obce káceť do ssutin. Bůh dal veselí mi sladké! Aj, jak hvězda nebeská jádro kovu zlatohladké ze slupiny probleská! S přílby ku věnci v slunném ruměnci září zvon, a lepé znaky chválí mistra svého taky. Jen dál! Blíž sem! Nuž, tovaryši, pěkně v řadu! Teď pokřtíme zvon po obřadu! „Concordia“ ho jmenujem! Ať ku svornosti, k upřímnému svazku zve celou obec, budí věrnou lásku! A to buď vždycky jeho cíl, nač mistr lopotně jej slil! Výš nad hemžením země naší ať u blankytu má svůj stan, jak soused hromu ať se vznáší a dotýká se hvězdných bran, ať volá jako s nebes dáli, tak jako hvězd nám volá tok, jež chorovodem Tvůrce chválí a vodí ověnčený rok. Jen pověčné a vážné dumě služ povždy kovový ten ret, 140 a po hodinách křídli šumě ho dotýkej se času let. Nech jazyk propůjčuje sudbě; ač bez dům, bez citů je sám, vždy přec ať v dojímavé hudbě se druží k žití chvatným hrám. A jak ten hlahol v uchu dozní, jenž mocně z něho vyřine, tak nechať učí věky pozdní, že pozemské vše pomine. Nyní zvon mi pružným lanem rozhoupejte z úkrytu, ať se zvuků vzdušným stanem povynáší k blankytu. Táhnout! – Táhnout! – Výš! – Rozuhoupán se chvíš! Hlásej městu potešení, mír buď první tvoje pění! 141 Poznámky pro některé čtenáře.
ZÁPASY CÍRKVE. Vedle „Sedmikrás“ má spisovatel sbírku básní o žalech, radostech a zápasech Církve a duše katolické (Ecclesia militans). SRDCE MATEŘSKÉ. Tuto pověst katalanskou poznal † monsignor Jos. Vykydal z převodu P. S. Boušky a vyprávěl mi ji. SÚL NAD ZLATO. Látku k těmto slovenským pohádkám našel jsem u Boženy Němcové. SV. FRANTIŠEK SERAF. Matutinum jsou ranní hodinky duchovních. Hebdomadářem sluje, kdo má právě týden, aby řídil modlitbu brevíře. antifony jsou předzpěvy žalmů, z nichž každý zakončuje se velebením: Gloria Patri et Filio (Sláva Otci atd.). Večerní modlitby, nešpory, zakončují se Chvalozpěvem „Magnificat“ (Velebí má duše Hospodina). Asterisky jsou hvězdičky, kterými se každý verš žalmu dělí na dvě části. Znamenají krátké pomlčky. PŘILÉTLY PÍSNĚ Z DALEKA.Několik překladů z němčiny. Básně staré, ale mistrovské, svou hudbou formální a klasickou krásou mě dráždily k překladu.
Několik tiskových omylů se vloudilo přes všechnu pozornosť. Na př. na str. 82 má místo „palouček“ stáť „pouček“.
Za místo vydání je chybně udán Holešov místo Dobroměic na Hané.
142 Obsah.
Sedmikrásy7
I. písně a pohádky.
Píseň o žních11 Stará písnička23 Mrtvá nevěsta25 Stdce mateřské28 Ty děti!30 Pruty Svatoplukovy32 Svatoplukův chrám34 Valašský motiv36 Bílé ruce37 Poselství38 Víte, jak povstala lilije?40 Tulipánek42 Na jaře42 Čekanka43 Nevěsta měsíce45 Beseda vínků46 A kam ty jsi letěla48 Pan berní50 Mé palmy52 Ty namaluješ srdéčko53 Písnička o lístku53 Šotek Nelenka54 Sůl nad zlato61 Kukačka67
[143] Dá-li Pán Bůh!68 Hrnčířská69 Ach, to cestování71 Je to něco lepšího?72 Když mi bylo sedm let74 Ó ti ptáci štěbetáci76
II. Legendy a legendičky.
U rajské brány79 Touha Boží82 Šla bílá dívenky83 Legendička84 Svatojanky85 Pokušení bratra Angela87 Žaloba96 Pivoňka97 Večer před Božím Tělem98 Jiřík Loudal100 Hanácká legenda102 Šelma čert103 Svatý František Sertaf106 Utonulý109 Ostatky sv. Methoděje110
III. Přilétly písně z daleky.
Pozor!115 Krčma na pustě116 Hrdina121 Pěvcova kletba126 Píseň o zvonu129
E: tb; 2004 [144]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Básnické obzory katolické; Skalík, František; Dostál-Lutinov, Karel; Klabusay, Lambert
(Básnické obzory katolické. Číslo II. Vydavatel F. Skalík. Nákladem vlastním. - Tiskem L. Klabusaya)

Místo: Dobromělice na Hané

Vydání: [1.]

Počet stran: 144

Věnování: (Mojí milé Moravěnce)