KRČMA NA PUSTĚ.
Mik. Lenau.
Kdys volně táh’ jsem po Uhrách.
Jak byl bych přijel domů,
když vůkol pusta tichla v snách
a nikde domu, stromu.
Ni živá duše – ticho tak!
Jen černé mraky táhly
večerním nebem, z pod oblak
blesk tiše kmitnul náhlý.
Slyš! zní to z temné dálavy,
až z dálných, dálných plání – – –
i lehám uchem do trávy –:
toť jezdců dusotání!
A rozchvívá se v hloubi zem,
jak blíž a blíže kluší,
vždy úzkostnějším úhozem,
jak hruď, jež bouři tuší.
Dav bujných ořů dusotem
se přihnal před pastýři,
[116]
ti štvou je dále klusotem
a práskot bičů víří.
Zpod kopyt pádných odlétá
kol písek do všech konců,
an vranec vítr odmetá
a nedbá lání honců.
Jen bezuzdný kůň sveřepec
má spjaty bujné skoky,
neb jezdec na něm jako klec
mu pevně svírá boky.
V dál hřmeli, odkud bouřná moc
bliž valila se mračná,
a zanikli, – snad mraků noc
je pohltila lačná...
Mně však se zdálo napořád,
že zřím a slyším stále
těch černých kopyt hromný spád
a hřívy rozevlálé –
Že mraky černí oři jsou
a směsí poplašenou
dál nebes klenbou dunivou
jak hrom se tryskem ženou –
A vichor, statný pacholek,
že písničku si fičí,
a divé stádo, hluk a jek,
hřmí před blesknými biči.
Už uříceno stádo, mdlo,
ruch těžkých kopyt ztichá –
teď kapek v pustu napadlo:
toť ořům pěna šplíchá.
117
Svět zvolna tone v soumraku –
aj! svah tam vyvýšený:
tam odtud svítí do zraku
a kynou bílé stěny!
Hlas vichru umlk’ slabostí,
i bouřka ticho byla,
tu nad step samou radostí
si duha poskočila.
Blíž přicházel svah pahorků,
než slunko zapadnulo,
v palaší střechy, na dvorku
a v oknech zaplanulo.
Vích, révy znak, tam vyvěšen
nad štítem tančil, susle –
Když v dál jsem slouchal potěšen,
zpěv zaslech’ jsem i husle!
l zabočil jsem, v krčmu šel,
sám used k svému džbánku,
rej vůkol mne se otáčel
jak hbitý tanec vánku.
Krev mléko byly holky tu
a štíhlé byly v pasu,
roztáčely jak v zákmitu
své hochy – zbojnou chasu.
V takt plesky tlesky do dlaní,
smích ostruh – cinky břinky,
tu píseň výskla v jásání,
tu lkala do vzpomínky.
Juch! bratři zlatí – zbojník pěl –
juch! svoboděnko volná! –
118
Tak se rtů se mu jásot chvěl,
však z oka slza bolná.
Jen hejtman sedí. Na loket
mu snědé tváře svisly,
zdá se, že z hluku poodlét’
a na svůj osud myslí.
Jest chmurno jeho obočí,
však oka žár jím šlehá
jak plamen z lesních úbočí,
kdy noc už na ně lehá.
Kdy hoši bouřněj zavýsknou
a dupnou – prosti kázně –
on prázdní na dno číši svou
a prázdnou staví rázně.
Mu dívka sedí po boku,
jak na otce naň zírá,
a zdá se, že si poskoku
mu k vůli odepírá.
Zrak jeho v blahém vzrušení
se její krásou pase –
pak pomýšlí: Co bude z ní? –
a žalosť tajná hla se...
Cigáni divěj na cimbál
i v srdce počli bíti,
až sladká rozkoš v horký pal
a v plameny se nítí.
Tu vůdcova též tmavá líc
se ozářila v lesku –
já vzpomněl si však šibenic –
a vyšel jsem pln stesku.
Ni živé duše – pusto jest,
jen na nebi to září,
119
tam táhne jasné vojsko hvězd
a měsíc plnou tváří.
l vůdce vytratil se ven,
v dál zírá – bdělý – němý –
do noci pátrá zamyšlen –
pak chýlí ucho k zemi,
zda nekvačí už neštěstí,
zda neduní už klusot,
zda půda ticho nevěstí
husarských koní dusot.
Ni hlásku kol. I postanul,
by viděl hvězdy skvící,
by zřel, jak bílý měsíc plul,
a jak by chtěl mu říci:
Měsíčku, v rouchu neviny!
Hvězdičky, velké moře!
Jak jdete klidně v hlubiny
a nevíte, co hoře! –
Poslechnul zas – a skočil v ráz
a houknul v krčmy síňku,
a náhle polknul jeho hlas
vír hluku, šumu, řinku.
Než srdce třikrát buchlo mi,
kde kdo byl na koníku –
mněl jsem, že zem se prolomí –
a titam v okamžiku.
Dál cigánská druž seděla,
ta chasa krve jaré,
a Rákočiho, rebela,
mi hrála písně staré.
120