VEČER PŘED BOŽÍM TĚLEM.

VEČER PŘED BOŽÍM TĚLEM. P. Methodu Laudínovi, milému faráři Segimonovu.
Žalm dozpíván. Lid vyhrnul se z chrámu, a za lidem šel poslední tón varhan, a za tónem vál kadidla dým vonný, táh do růží a roztrácel se k hvězdám, k těm věčným svícím na oltáři nebes... Však v tichém chrámu pohasnuly svíce. Kdo ještě zbyl tu, znamenal se křížem a odcházel v ten vlažný večer června, jenž zvědavě se díval v černý chrám. Já s věčnou lampou sám a samotinký dál jsem se modlil, kleče v koutě tmavém. Tu viděl jsem, jak mladinké dvě břízy, dvě bílé břízy, ztepilé jak panny, se před oltářem zachvěly a s touhou ku svatostánku sepjaly své větve. A levá šepotala: „Já včera ještě stála jsem na slunné stráni a vánek oblétal mne a líbal bez ustání... Já však jsem myslila: Ó kéž jsem oliva [98] tam v dálné svaté zemi před tisíci lety! Kéž v mojem stínu Spasitel sám spočívá, a z mojich plodů šťáva hojivá kéž řine se mu na vyprahlé rety, jež v prachu žhavé pouště unyly, když tvrdým srdcím lásku mluvily!“ Pak druhá promluvila: „Já včera zadumala jsem se s kraje vísky. Déšť marně sypal perly v mé smaragdové mísky... Já v srdci práhla jen, tou blahou palmou být, bych do večeřadla se, Pane, dívat směla, když víno krve své jsi bratřím dával pít! A potom, na Sion když měl jsi vjít, jak byla bych se v cestu střela celá! Jak jásala bych – třeba šlapána – pod oslátkem Tvým, králi, hosanna! Obě: A rázem, než se nadáme – padáme! Bud' blahá rána požehnána i ruka, kterou byla dána! Ó Bože náš, my rády mladý život skládáme a zvadáme: Vždyť vidíme Tvou božskou zář, po které strádáme a jako nevěsty v Tvou svatou náruč padáme!... *** Tak zněla modlitba těch panenských dvou stromů. Jak hudbu nebeskou jsem v srdci nes’ ji domů. 99